Jeho pedagogy byli guruové historicky poučené interpretace Gustav Leonhardt, Nikolaus Harnoncourt a Ton Koopman, tři roky vystupoval s renomovaným souborem Musica Antiqua Köln, téměř deset let vyučoval na jedné z nejvyhlášenějších institucí pro studium staré hudby, jíž je basilejská Schola Cantorum ve Švýcarsku. Na Mezinárodní hudební festival Lípa Musica přijede německý cembalista a hráč na kladívkový klavír Andreas Staier, špička ve svém oboru, neúnavný „hledač“ méně hraného nebo zcela neobjeveného repertoáru. Spolu s uměleckou garantkou festivalu sopranistkou Hanou Blažíkovou uvede 10. září v kostele sv. Josefa v Krásné písně autorů 19. století, slavné Schubertovy či Schumannovy, a také pozapomenuté Chopinovy. V bleskovém telefonickém rozhovoru jsme však nemluvili jen o nich.
Kdy u vás nastal onen klíčový moment, že jste se coby student klavíru začal zajímat o hru na cembalo a kladívkový klavír? Těch rozhodujících momentů bylo několik. První přišel, když jsem asi jako dvanáctiletý objevil v obchodě s hudebninami Fitzwilliam Virginal Book, sbírku klávesových skladeb různých autorů z doby kolem roku 1600. Samozřejmě jsem si je zkoušel hrát na klavír, protože jsem o cembalu vůbec nic nevěděl. Vždycky jsem rád improvizoval, bavilo mě víc hrát z listu než cvičit… (smích) Také jsem si pečlivě pročetl předmluvu k té sbírce, a to ve mně vzbudilo zvědavost. Později jsem občas hrál s dívkou, která se učila na housle a jejíž rodiče měli doma cembalo. Sice ne moc dobré, ale příležitostně jsem si na něj něco zkoušel. Tehdy jsem si poprvé uvědomil, že existují i jiné klávesové nástroje než klavír.
Mnohem později, když jsem coby student navštěvoval letní kurzy v Antwerpách, objevil jsem tam muzeum Vleeshuis, jeho krásnou sbírku dobových cembal ze 17. století a také překrásný vídeňský kladívkový klavír ze Schubertovy doby, postavený v roce 1826 Conradem Grafem. Možnost zahrát si na originál byl pro mě nesmírně důležitý. Hodně mě to inspirovalo a opět vyvolalo řadu otázek zejména ohledně interpretace Schuberta, například co se týče používání pedálu.
Zdá se, že setkání s dobovým nástrojem byl pro vás zážitek téměř iniciační. Jak byste popsal, co se tehdy stalo? Začala vám Schubertova hudba dávat větší smysl nebo jste měl dojem, že jí začínáte lépe rozumět? Nedokážu říct, jestli mi jeho hudba začala dávat větší smysl, ale určitě zněla mnohem přesvědčivěji a přirozeněji. To pro mě bylo největší překvapení.
Sám jste dnes majitelem několika klávesových nástrojů. Kolik jich doma máte? Vlastním dvě cembala a dva kladívkové klavíry, jeden z Mozartovy doby s rozsahem pěti oktáv, druhý vídeňský, který je kopií právě onoho nástroje z Antwerp. Nikdy jsem na něj totiž nezapomněl a řekl jsem si, že pokud na to budu mít prostředky, musím si jeho kopii pořídit. Ve všech případech jde o kopie, jediným mým originálem je klavír značky Broadwood z roku 1804.
Na koncertě v Krásné budete hrát na kopii kladívkového klavíru Conrada Grafa, kterou vyhotovil Paul McNulty. Co byste řekl o tomto nástroji třeba co se zvuku týče? O zvuku se moc mluvit nedá. Je to trochu jako byste mi řekla: Byl byste tak laskav a popsal mi, jak chutná jahoda? Co bych vám tak mohl říct? Asi že chutná sladce, zkrátka jako jahoda. (smích) Nejlepší bude, když lidé na koncert přijdou, otevřou uši a mysl a zaposlouchají se. Jde hlavně o to, aby přišli se zvídavostí. Není třeba se na to nijak připravovat.
Přece jen bych ale něco k tomuto raně romantickému nástroji řekl. Zní zřetelněji a lehčeji než moderní klavír, což vás dovede ke zjištění, že mnohá pedálová označení se na moderní nástroj nedají kvůli akustice hrát přesně tak, jak je skladatelé zapsali. Pedál, jak asi budete souhlasit, je duší hry na klavír, a musíte-li měnit pedál kvůli akustice, je to vlastně drastická manipulace.
Tohle je velké téma, teď ale obraťme list. S Hanou Blažíkovou spolupracujete již několik let. Pamatujete si, jak vaše spolupráce začala? To si pamatuji velice dobře. Jeden z mých bývalých studentů mě pozval do Kolína nad Rýnem na koncert hudby převážně 17. století. Tehdy jsem Hanu slyšel poprvé naživo a její projev mi připadal úžasný. Věděl jsem, že už toho hodně natočila, že má za sebou třeba Bachovy kantáty s Bach Collegium Japan a Masaaki Suzukim a tak dále. Pak nás dva vyzval Chopinův festival ve Varšavě, abychom připravili program zejména Chopinových písní, a to byla naše první spolupráce.
Zajímalo by mě, jak silná je vaše vzájemná hudební chemie nebo empatie, jak moc potřebujete o interpretaci diskutovat, zkrátka jak se vám s Hanou hraje? S Hanou spolupracuji skutečně moc rád. Jednak má nádherný hlas, jednak je skvělá, inteligentní a citlivá hudebnice, což je výborná kombinace. Na hraní s ní se pokaždé těším. Myslím, že nepotřebujeme o skladbách moc mluvit, ale tohle je hodně subjektivní. Řekl bych, že se na základních věcech, jako je třeba tempo a základní charakter, shodneme natolik, že o nich mluvit nemusíme, ale vlastně nepotřebujeme moc mluvit o ničem. Hana by možná odpověděla něco jiného (smích), ale mně přijde, že je při našich zkouškách mluvení skutečně málo.
Ve video pozvánce na váš koncert Hana říká, že je pro ni tento program osobní, a upozorňuje také, že písně, které spolu budete provádět, jsou především o touze, stesku a smutku. Jak to vnímáte vy? Víte, písně v 19. století pojednávají většinou o těchto tématech, zpívá se v nich o ztrátě, lásce a bolesti, náš program tedy není výjimkou. Z těch, které v Česku zahrajeme, je mi asi nejbližší Schumannův cyklus op. 39 na Eichendorffovy texty, protože se jedná o krásné písně zhudebněné v podstatě ideálním způsobem. Kombinace Eichendorffa a Schumanna mi připadá prostě dokonalá.
Na co byste se Schumanna zeptal, kdybyste měl možnost potkat ho osobně? Konkrétně u něj bych měl pár otázek. Víme, že jeho život skončil velmi smutně, ale těsně před tím, než musel jít do ústavu pro choromyslné, napsal díla, jež budí mezi muzikology a hudebníky velký otazník. Jsou to ještě díla génia nebo šílence? Tohle by mě moc zajímalo. Je totiž velice těžké posuzovat jejich uměleckou hodnotu. Někteří je považují za méně hodnotná než raná díla, jiní zase říkají, že je to zcela naopak a jde o díla vrcholná. A právě na ně bych se ho rád zeptal.
Při vašich hlubokých znalostech mě napadá, jestli máte ještě pro sebe co objevovat? Objevuji stále nové skladby, což je vždycky nesmírně zajímavé. Myslím, že právě tohle udržuje muzikanta při životě. Neumím si představit, že bych hrál pořád to samé dokola.
Nejčastěji jste ale asi žádán o provedení Goldbergových variací? Ano, samozřejmě. (smích) Je to úžasné dílo, jenže náš hudební život se čím dál víc zaměřuje pouze na docela malý kánon velice slavných skladeb. Přitom dokonce u Bacha najdeme skladby, které se hrají minimálně. Sám se pokaždé snažím do svých programů zařadit něco, co není zcela běžné nebo se tolik nehraje. Jako třeba když s Hanou provozujeme Chopinovy písně vedle slavných Schubertových, aby se publikum setkalo i s něčím jiným než s neustálým opakováním.
Někdo to přirovnává k návštěvě stále stejného muzea nebo galerie, kde se díváme stále na ty stejné obrazy. Ano, když přijdete do Louvru, každý chce vidět jen Monu Lisu. Sál, kde je vystavená, je tak nacpaný lidmi, že ji ani pořádně neuvidíte, a ve vedlejší poloprázdné místnosti jsou přitom neméně krásná díla…
Ještě jsem se nezeptala, jestli hrajete také soudobou hudbu. Soudobou hudbu příležitostně hraji, kupodivu více na kladívkový klavír než na cembalo. Osobně se znám s řadou skladatelů z Kolína nad Rýnem, kde žiji a kde je v tomto ohledu důležitým podpůrným partnerem kolínský rozhlas. Několik autorů napsalo skladby přímo pro mě, například francouzský skladatel Brice Pauset nebo německá autorka Isabel Mundry. Během lockdownu jsem se sám pustil do komponování, protože jsem byl docela dlouho v kontaktu s několika skladateli a mluvil jsem s nimi o tom, co to vlastně znamená, komponovat hudbu v dnešní době, jaká by měla být nebo jaká by možná neměla být. Nakonec jsem napsal několik skladeb pro cembalo, jejichž nahrávka vyjde začátkem příštího roku spolu s notovou edicí. Na cembalo jsem soudobou hudbu nikdy nenatočil, takže to pro mě bude premiéra, navíc s mými vlastními skladbami.
Prozradíte i další plány do budoucna? Hmmm… nechte se překvapit.
[block background=“#e5e5e5″]Andreas Staier pochází z Göttingenu. Na Staatliche Hochschule für Musik v Hannoveru vystudoval hru na klavír a cembalo, v Amsterdamu navštěvoval mistrovské kurzy Gustava Leonhardta, na Sweelinckově konzervatoři pracoval pod vedením Tona Koopmana a chodil také na lekce k Nikolausi Harnoncourtovi. Hru na cembalo později rozšířil o kladívkový klavír. V letech 1983–1986 byl členem souboru Musica Antiqua Köln, poté se zaměřil na sólovou dráhu a vedle toho vyučoval devět let hru na cembalo na basilejské Schole Cantorum.
Pravidelně spolupracuje s mnoha renomovanými soubory, jako je např. Freiburger Barockorchester, Concerto Köln, Akademie für Alte Musik Berlin nebo Orchestre des Champs-Elysées Paris. V komorní hře jsou jeho častými partnery zejména klavíristé Alexandr Melnikov a Christine Schornsheim, vystupuje také v triu s houslistou Danielem Sepecem a violoncellistou Roelem Dieltiensem, významná je jeho spolupráce s tenoristou Christophem Prégardienem v písňovém repertoáru.
Staierova diskografie čítá téměř stovku titulů repertoáru od raného baroka po romantismus, jež natočil u různých firem, od roku 2003 nahrává pro společnost Harmonia Mundi France. Za své snímky získal řadu ocenění, dvakrát to byla prestižní Gramophone Award (v roce 2011 za koncerty C. Ph. E. Bacha s Freiburger Barockorchester, v roce 2013 za CD …Pour passer la Mélancolie… s výběrem cembalových skladeb 17. století), značný kritický ohlas vzbudilo jeho album Diabelli Variations. Jeho nejnovějším snímkem jsou Beethovenovy violoncellové sonáty a bagately, jež natočil s Roelem Dieltensem.[/block]
