úterý, 18. srpen 2020

Ana Sokolović: O důležitosti fantazie nikdy nepřestanu mluvit

Napsal(a) 

Ana Sokolović, foto André Parmentier Ana Sokolovićfoto: André Parmentier

Kanadská skladatelka se srbskými kořeny Ana Sokolović patří k významným osobnostem současné tvorby zejména pro své úzké sepjetí s fantazií a jedinečné využití balkánské lidové hudby. Její široký repertoár zahrnuje komorní, orchestrální, vokální, operní i divadelní tvorbu. Věnuje se též pedagogické činnosti a působí jako profesorka kompozice na Montrealské univerzitě. Inspirace lidovou tvorbou, která ovšem nesklouzává k pastiši, i obratná integrace rozličných uměleckých forem otevírá v tvorbě této skladatelky snové světy, v nichž posluchači nacházejí své vlastní emoce.

28. srpna bude v rámci Dnů nové opery Ostrava v české premiéře uvedena její opera Svatba pro šest ženských hlasů. Tato jednoaktová opera popisuje tradiční rituály přípravy nevěsty na nadcházející svatbu. Texty jsou převzaté z původních srbských písní a hudba odráží rytmy typické pro tento jazyk. Jednotlivé výjevy se postupně přetavují do fantazijních obrazů, stále však zachycují pevně zakořeněný archetyp lidské zkušenosti.

Mohla byste popsat způsob, jakým propojujete tradiční, přetrvávající archetypy lidské existence a současnou produkci, která se přirozeně snaží o zachycení nových, dosud nepoznaných oblastí lidského vyjádření a zkušenosti? Má hudební osobnost je prosycena folklorními prvky. Není to ovšem otázka národního romantismu, můj zájem směřuje k obsahu a kontextu využitého materiálu. Je to co možná nejorganičtější přístup k hudební tvorbě, se vší znalostí historie hudební kultury a známých technik; lidovou tradici a další obecné archetypy ukládám do svého „pouzdra“ společně s ostatním nářadím. Na pole sémantiky se pouštím pouze během výběru výchozího materiálu. Muzikologický výzkum dělám jen vzácně, onen materiál mi vybírá a přináší má paměť. Konkrétní materiál se pak v mých rukou stává abstraktním pracovním nástrojem. Jinými slovy – materiálu odebírám jeho původní kontext a tvořím pro něj nový kontext.

Jak pak tento přístup konkrétně aplikujete právě na balkánskou lidovou hudbu, a na náročné současné interpretační techniky? Balkánská lidová je inspirací – místní příchuť, zejména srbského jazyka patří k hudebním impulzům, které tvarují charakter hudby a rytmu. Co se týče současných technik – co je vlastně nové? To, co v rámci současné tvorby nazýváme novými technikami, není nutně nové. Například celou řadu vokálních technik, které ve 20. století vstoupily do soudobé klasické hudby a narušily tradici čistého tónu, najdeme v tradiční hudbě balkánského okruhu: zvolání, hrdelní zpěvy, křik, ječení, šepot, citoslovce, nazalizace, efekty se zavřenými ústy, akcentované appoggiatury… Má opera Svatba tedy není novou lidovou hudbou. Vokálně je velice náročná a pouze zpěváci s důkladnou klasickou průpravou ji mohou adekvátně provést.

, foto Geneviève Caron foto: Geneviève Caron

Jak chápete roli hudby v neustále proměnlivém kontextu uměleckých forem? Máte nějakou osobní představu, jakým způsobem se může hudba v blízké budoucnosti proměnit, vyvinout či redefinovat, například vlivem současných technologií? Nové technologie jsou nové nástroje. Kdyby měl Mozart saxofon, skládal by pro něj. Kdyby měl Beethoven počítač, jistě by jej ve svých skladbách využil. Nové technologie otevírají nová spektra a kombinace zvuků a barev, ale existenci barev jako takových nemění. Kontext podléhá proměně, obsah taktéž, ale obal nikoli. Taková opera je složitá umělecká forma. V nové opeře si dokážeme představit více mluvy, víc videa a méně nástrojů než v romantické opeře. Je to stále opera? Co třeba inscenace ve tmě? Nebo nemít nástroje, jako ve Svatbě? Pod vlivem nových technologií se budou vyvíjet nové kombinace existujících prvků, složitost a krása (převážně) souhrnného umění ovšem přetrvá.

Vyjevil pro vás uplynulý půlrok něco důležitého o hudbě, umění, jejich místě a důležitosti v lidském životě, poslání… či o vašem vlastním tvůrčím procesu? Letošní krize byla šokem pro každého z nás. Je to nejzásadnější všeobecné zastavení západního světa, které jsme zažili. Pokud ovšem poodstoupíme od naší vlastní perspektivy, pochopíme, že jde o jednu z výzev v lidské historii. Ani první, ani poslední. Nezbývá nám než vytrvat v tom, co děláme, a i nadále se snažit co nejlépe přizpůsobit dané situaci. Na druhou stranu existuje řada případů, kdy události v osobním životě ovlivní náš tvůrčí proces mnohem dramatičtěji než tento globální jev. O nich se však příliš nemluví, neboť nemají celosvětový vliv.


Jste ochotna něco prozradit o Svatbě a jejím nelineárním narativu, který spočívá v řadě jednotlivých, nespojitých výjevů? A jak v této opeře funguje srbská poezie jako inspirační zdroj?
Opera Svatba je neobvyklá v mnoha ohledech: žádné dialogy, žádné nástroje. Libreto je přímo převzato z balkánských písní, které doprovázejí svatební přípravy. Přeložit tuto operu do jiného jazyka nelze, srbský text je záminkou pro samotnou hudbu, jíž tento text prošívám. Využila jsem přirozenou hudebnost tohoto jazyka a jeho příznačnost pro hudební tvorbu. V jedné scéně Svatby jsem pro dramatický účinek vytvořila napětí skrze konflikt mezi děvčaty. V balkánských svatebních písních ale žádný takový text není. Využila jsem tedy srbskou abecedu a její jedinečnou výslovnost – každé z třiceti písmen srbské abecedy odpovídá jednomu zvuku. Už jen vyhláskovat ji je jedinečná zkušenost, velmi rytmická a zcela odlišná od angličtiny či francouzštiny, což jsou jazyky velmi melodické.

Často zmiňujete svoji náklonnost k Stravinského tvorbě a souhlas s postojem, že hudba nevyjadřuje
(či – neměla by vyjadřovat) skladatelovy představy a emoce. Vlastními slovy se tedy snažíte „vybudovat kouzelné světy a sny pro posluchače“. Je to zajímavý posun skladatelovy role od řekněme „básníka“ k jakémusi „demiurgovi“ – jinými slovy od vyjadřování sebe sama k vytváření kontextu, v němž se očekává vyvstání určitých, snad navzájem podobných, zkušeností na straně posluchače…
Je to přesně tak, můj úkol není hovořit o mých vlastních snech, nýbrž vytvořit je pro posluchače. Na druhou stranu není možné se příliš vzdálit od sebe sama – vždy tedy do určité míry pochopitelně vyjadřujeme i sebe. Mým přáním je vyvolat vlastní zkušenosti a podnítit představivost. O důležitosti fantazie v každé oblasti lidského života nikdy nepřestanu mluvit.

Jan Borek

Student olomoucké hudební vědy a filosofie. Bývalý klavírista, současný kytarista, skladatel, překladatel a držitel ocenění z mezinárodní skladatelské soutěže Maurice Ravela 2015. Přispívá do Harmonie, HIS Voice či akademického časopisu Musicologica Olomucensia. Věnuje se především progresivnímu rocku a soudobé klasické i experimentální tvorbě, zároveň sleduje mnohé současné avantgardní a okrajové proudy.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.