úterý, 28. srpen 2012

Alisa Weilerstein - vášeň, technika, muzikalita, intelekt

Napsal(a) 

Alisa Weilerstein - vášeň, technika, muzikalita, intelekt, foto © Harald Hoffmann/Decca Alisa Weilerstein - vášeň, technika, muzikalita, intelektfoto: © Harald Hoffmann/Decca

Když předloni debutovala u Berlínských filharmoniků, za dirigentským pultem stál Daniel Barenboim a na programu byl Elgarův Violoncellový koncert. U řady lidí tato situace vzbudila silné asociace – Alisa Weilerstein totiž v mnohém, zejména svým temperamentem a naprostou oddaností hudbě během hry, jako by připomínala Jacqueline du Pré, skvělou violoncellistku, která velmi předčasně, příliš mladá, zemřela právě před pětadvaceti lety; byla dirigentovou ženou a Elgarova skladba byla jednou z jejích erbovních.

Není lehké učinit s tímto dílem dojem, když všichni znají nepřekonatelnou nahrávku Jacqueline du Pré z poloviny šedesátých let. O Alise Weilerstein, s vlasy rozevlátými kolem hlavy, schopné postihnout rozpětí emocí vymezené dvěma krajnostmi – obrazem Panny Marie pod křížem a obrazem šťastného úsměvu v ráji – se však lze dočíst, že byla ještě lepší. Fakt, že se Barenboim rozhodl uvést a natočit s ní pro firmu Decca Elgarův Violoncellový koncert přesně čtyřicet let poté, co skladbu nahrál s Jacqueline du Pré, nelze podle mnohých považovat za náhodu... Na otázku, zda tehdy cítila za pochopitelnými velkými očekáváními i nějaký tlak, odpovídá Američanka, že trochu ano, ostatně spolupráce s Barenboimem je prý vždycky velmi intenzivní. V době dospívání jí byla Jacqueline du Pré až obsesí. Věděla o ní všechno, její nahrávky poslouchala téměř nepřetržitě. Nakonec se ale dokázala naštěstí rozhodnout a odložit je, aby svou předchůdkyni jen nekopírovala. Když nastal okamžik, že měla s Barenboimem uvést Elgara, věnoval jí prý dirigent několik hodin a hovořil s ní nejen o této hudbě, ale také – a prý tím nejkrásnějším a nejdojemnějším způsobem – o Jacqueline.

Poprvé koncertovala Alisa ve dvanácti. Z otcovy strany rodina pochází z Pobaltí, z matčiny původně z Oděsy. Hudbě je asi předurčena – otec byl po dvě desetiletí primáriem jednoho z nejlepších amerických komorních souborů, Clevelandského kvarteta. A matka je vynikající pianistka. Přesto se rodiče k představám, že by dcera jednou byla hudebním profesionálem, stavěli zdrženlivě. Byla to ona, kdo na věc víc tlačil. Už ve čtyřech si řekla o violoncello zřejmě tak zaujatě, že nástroj nakonec dostala. Jako studentka nepatřila však k těm, kteří se věnují výhradně a v úplné klausuře jen a jen nástroji. Nejprve byla zázračným dítětem, ale později dostala diplom v oboru ruských dějin dvacátého století, to pro jistotu, kdyby jí přece jen cello nešlo nebo ji neuživilo... Když jí bylo osmnáct, získala Avery Fisher Career Grant, díky němuž se dostala do Evropy. Koncertovala už během studií značně intenzivně a nadále tvrdí, že je typem, který potřebuje být stále velmi zaměstnán. Dnes je zralou a mezinárodně oceňovanou sólistkou. Violoncellistka Alisa Weilerstein hraje veřejně už bezmála dvě desetiletí.

Má už velké renomé nejen ve Spojených státech, ale také v Evropě. Kritické ohlasy na její vystoupení jsou plné superlativů: „Ne zase tak často se vám stane, že nějaký sólista redefinuje vaši představu o nějaké skladbě. Věděl jsem, že Šostakovičův První koncert je výjimečné dílo, ale teprve po provedení Alisou Weilerstein jsem plně pochopil, jak moc výjimečná je to skladba, ” čteme v jednom časopise. Kritik chválí jak technickou stránku věci, tak stránku interpretační, tedy výraz, koncepci, pojetí. „Její violoncello se stalo řekou zalévající koncertní sál autorovými i jejími vlastními emocemi. Sólistka dává své emoce najevo jak hrou, tak v obličeji a naprosto vtahuje posluchače do hudby. Nepředpokládám, že tento zážitek hned tak něco překoná.” „Ať se ozve někdo, kdo může říci, že někdy zažil ještě skvělejší ukázku violoncellové virtuozity než té, jakou předvádí Alisa Weilerstein. Byla hudbou naprosto pohlcena a hrála sólový part, jako kdyby byl napsán přímo a jen pro ni...,“ čteme v další kritice.

A jak hraje? Zavřené oči, z nástroje se line nádherný tón, mohutný, skoro atletický; bezbřehá virtuozita, opojné legato, za vším inteligentní hudebnost... Zcela konkrétně řečeno, kombinace až riskantních temp a dynamických proměn s citovou otevřeností. Romantické hudbě její prsty dávají nádherný lyrismus, ale výjimečná muzikalita této mladé americké hudebnice se pochopitelně opravdu naplno ukazuje až ve skladbách, jako je Šostakovičův První violoncellový koncert. Hovoří se o ní jako o umělkyni, která na prahu třicítky v ojedinělém a zcela originálním měřítku reprezentuje zralé spojení intenzivního fyzického přístupu k hudbě s hluboce intelektuálním pohledem na ni. Na violoncello hraje dvě až šest hodin denně, hodně času věnuje fyzické kondici, cvičení těla.

Na 30. září je ohlášen sólový koncert této výjimečné umělkyně v rámci pražského festivalu Struny podzimu. V kostele sv. Anny – Pražské křižovatce – zahraje skladby Zoltána Kodályho, Osvalda Golijova a Johanna Sebastiana Bacha. Alisa Weilerstein v té souvislosti odpověděla HARMONII na několik otázek.

Čeká vás v Praze sólový recitál, při němž jste po celou dobu na kompletní program sama, jediná, jste na pódiu skutečně jen a jen sama za sebe... Je to pocitově velký rozdíl od komorní hry? Přiznávám, že takové koncerty si nesmírně užívám, protože sólový repertoár umožňuje naprosto těsný kontakt a skutečné propojení s daným prostorem a s posluchači v něm. Je to svého druhu meditace, v běžných koncertních aktivitách unikátní záležitost.

Jak vnímáte a prožíváte hudební umění? Čím pro vás hudba je? Podle mého nejvnitřnějšího přesvědčení je hudba způsobem komunikace mnohem silnějším a mnohem přímočařejším než slova. Jsem přesvědčena, že hudba je spojením v nejhlubší možné rovině, jakou lidé mají k dispozici.

Uvědomujete si svou roli v ní jako toho, kdo lidem něco předává, kdo je ovlivňuje? Ano. Jistě. Velmi intenzivně. Vzhledem k tomu, co už jsem řekla, totiž že je to ta nejlidštější forma komunikace, je jasné, že mohou být lidé hudbou hluboce dotčeni – do té míry silně a jedinečně, že se to i těžko popisuje slovy.

A hudba ve společnosti...? Hudba také lidi sjednocuje. Jsem teď zrovna ve Venezuele. Určitě víte o zdejším téměř neuvěřitelném sociálním a kulturním projektu nazývaném „Systém“ – je v něm zapojeno na tři sta tisíc dětí, které často pocházejí z těch nejchudších poměrů, ze sociálně slabých rodin. Hrají v orchestrech, ale projekt se netýká jen hudby, ale širších sociálních vazeb i učení se mezilidským vztahům a podobně. A je neuvěřitelné vidět výsledky – akustickou a uměleckou sílu i tu lidskou rovinu, tedy sociální sílu.

Alisa Weilerstein - vášeň, technika, muzikalita, intelekt, foto © Gerardo Antonio Sanchez Alisa Weilerstein - vášeň, technika, muzikalita, intelektfoto: © Gerardo Antonio Sanchez
Hodně a opakovaně se v souvislosti s vaší hrou zmiňuje typově podobná Jacqueline du Pré. Přijímáte takové srovnání? Byla a je pro vás vzorem? Naprosto. Znala jsem všechny její nahrávky, ještě než mi bylo deset. Poslouchala jsem je tehdy stále dokola. Byla a je to v mých učednických letech i v mém hudebním životě asi ta nejdůležitější osoba. Zároveň jsem musela její desky na dlouhou dobu odložit, to mi bylo tak dvanáct... Její hra je totiž tak intenzivní, tak podnětná, vtahující, že jsem se začala právem obávat, abych se nedostala do stadia, že ji budu jen a jen kopírovat – samozřejmě v podstatě především nevědomě. Bylo by to dost snadné... Bylo to svým způsobem v určitém věku docela velké a reálné nebezpečí, zvláště u některých skladeb.

Také se říkává, že máte mnoho společného i s uměleckým projevem, jímž je typický violoncellista Yo-Yo Ma. Myslíte, že je to pravda? Tak tohle nemohu posoudit, nemám sama možnost srovnání, ale pokud to tak někdo snad cítí, je to pro mě samozřejmě především pocta, protože Yo-Yo Ma je úžasný violoncellista. Rozhodně jeden z mých idolů v době, když jsem dospívala.

Vzbuzujete pozornost, různí lidé se nad vaším uměním a nad vaší hrou zamýšlejí a snaží se je popsat... Hovoří se hodně třeba o spontaneitě. Zabýváte se takovými věcmi? Spontaneita je věc zcela přirozeného původu... Mou prací je komunikovat prostřednictvím hudby, chápat a interpretovat partitury, jak nejlépe mohu. Lidé chtějí škatulkovat. Ale i v mé generaci je tolik fantastických hráčů vytvářejících nádherné a svébytné interpretace.

Jaký máte vztah ke svému nástroji? Je z roku 1790, byl postaven v Anglii. Mám tohle violoncello od svých šestnácti, takže jde o dlouhé soužití. Je to můj nejmilejší nástroj.

Váš životopis uvádí jako počátky hudebních aktivit velmi rané roky života. Zní to skoro neuvěřitelně. Opravdu to bylo tak vážné, když jste byla ještě tak malá? Když mi byly asi dva a půl, vím to z vyprávění maminky, udělala jsem si z různých krabic smyčcové kvarteto a hrála jsem si s ním. Ale asi mě neuspokojovalo, že to neznělo, ačkoli jsem vynakládala tak velké úsilí... Nejvíc mě i z reálné zkušenosti, když jsem byla svědkem zkoušek skutečného kvarteta, fascinovalo violoncello, propadla jsem jeho zvuku, zamilovala jsem se do něj. A tak jsem někdy ve čtyřech letech řekla mamince, že bych chtěla opravdové violoncello. – Ne, jsi moc malá... Ale nakonec jsem asi za půl roku své první violoncello dostala. Dětské, šestinové, bylo vlastně velké jen jako viola...

Kdy jste hrála s orchestrem? Poprvé jsem se dostala k orchestru, když mi bylo asi třináct. Clevelandský orchestr dělal koncerty pro děti, měli program pro středoškoláky a měli mít velmi mladou sólistku, která ale nemohla hrát. Přihlásila jsem se na přehrávku, vyhrála jsem – a výsledek byl, že jsem s nimi hrála Rokokové variace. Byla jsem tak šťastná! Cítila jsem tehdy, a asi jsem to i řekla, že je to něco, na co jsem celý svůj dosavadní, už tak strašně dlouhý život čekala.

Od počátku jste stíhala hodně věcí najednou, stále žijete velmi intenzivně, viďte? Ráno jsem chodila na normální střední školu se všemi povinnostmi, hodinami, úkoly... a odpoledne jsem chodila na konzervatoř se vším, co k tomu patřilo, včetně hodin cvičení. Zdá se mi, že jsem prostě ten typ, který potřebuje být stále „busy“, hodně zaměstnán.

Vystudovala jste moderní ruskou historii – jak jste se k takovému oboru dostala? Zajímala mě ruská literatura, když jsem byla teenager, a tak se to nějak propojilo.

Hrajete už bezmála dvě desetiletí, což je ve vašem věku vlastně už překvapivě dlouho. Profesionálně jsem začala hrát ve třinácti nebo ve čtrnácti. Koncertovala jsem vždy tak jeden týden v měsíci, hrála jsem po Americe s malými, ale velmi dobrými orchestry. Pomohlo mi to rozšířit a upevnit repertoár. Takže i když jsem byla velmi mladá, měla jsem už docela dost zkušeností ve hře s orchestrem, což mi pomohlo, když jsem se později dostala k větším tělesům.

Nemohu se nezeptat, jaký máte vztah ke Koncertu h moll Antonína Dvořáka, když jde o českého skladatele a vy se chystáte do Prahy. Dvořákův Violoncellový koncert jsem začala doopravdy studovat někdy ve dvanácti, ale hrát tuhle nádhernou skladbu bylo mým snem snad už od čtyř let... Poslouchala jsem několikrát denně nahrávku a zkoušela se aspoň kousek naučit. Učitelé by mi ve skutečnosti nikdy nedovolili v tomto věku se takovou hudbou vážně zabývat, vždyť je to velice těžká věc, ale úvod jsem se zkoušela naučit už někdy v pěti či šesti letech... Poprvé jsem ho hrála ve čtrnácti.

Jak vnímáte jako Američanka odkaz Leonarda Bernsteina? Bernstein je národní hrdina a pro moje hudební dojmy jedna z klíčových osobností.

Hovořila jste o Venezuele – jaké máte umělecké vztahy s patrně nejslavnějším hudebníkem z této země, dirigentem Gustavo Dudamelem? Je skvělý dirigent a také skvělý doprovázeč. První věc, kterou jsme společně hráli, byl Dvořákův Violoncellový koncert. Vzpomínám na tu dobu jako na úžasnou, jako na jednu z nejkrásnějších, nejharmoničtějších spoluprací, jakou jsem kdy zažila. Byla v tom ohromná spontaneita, všechno, co si vůbec můžete přát.

Vystupovala jste opakovaně také s dirigentkou Marin Alsop – myslíte, že může v takové spolupráci být něco specificky ženského? Diriguje skvěle, takže o pohlaví vlastně ani moc neuvažuji.

Není to nekorektní otázka? Ale ne. Co Marin Alsop dokázala a co činí, je fantastické. Udělala jako skutečná průkopnice pro ženy-dirigentky svým uměním tolik! Otvírá ženám dveře na pódia. Vždyť je jich ještě stále tak málo...

Petr Veber

Novinář, hudební a operní kritik, autor textů o hudbě a hudebnících, absolvent hudební vědy na Karlově univerzitě. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 byl pak deset let v Českém rozhlase vedoucím hudební redakce stanice Vltava. Je jedním z průvodců vysíláním stanice D dur. Spolupracovníkem Harmonie se stal hned v počátcích existence časopisu. Přispíval a přispívá také do Lidových a Hospodářských novin a do Týdeníku Rozhlas. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života. Nejenže za ní rád cestuje, ale také ji ještě stále rád poslouchá.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.