Třiadvacetiletá klavíristka Alice Sara Ott má za sebou už několik úspěšných nahrávek a její kariéra je snem mnoha klavíristů. Jak je ale patrné, úspěch na pódiu není pro tuto křehkou dámu žádnou zvláštní hodnotou. V Praze se představila poprvé letos 8. září na zahajovacím koncertu festivalu Dvořákova Praha, kde hrála Čajkovského Klavírní koncert b moll. Při té příležitosti vznikl i následující rozhovor.
Čajkovského Klavírní koncert b moll je snad nejpopulárnější skladba svého druhu, mohou v něm klavíristé vůbec objevit něco nového? U tohoto koncertu je to nesmírně těžké, ale myslím si, že ano. Ale člověk se musí opravdu zabývat tím, co je v notách – když nahlédnete do notového zápisu, nikdy vám nebude připadat příliš obehraný. Hraju ten koncert od svých sedmnácti let, prováděla jsem ho asi sedmdesátkrát a vždycky je co nového zdolávat. Také orchestr je pokaždé jiný, jiný rámec, jiná atmosféra, dirigent, publikum – pokaždé z něj vyjde trochu jiné dílo.
Čajkovského koncert jste také nahrála, bylo to vaše přání? Dostala jsem tenkrát nabídku nahrát cédéčko s orchestrem a vybrala jsem takové, které nejlépe znám – a to byl právě první Čajkovskij a Liszt. V těch sedmnácti letech jsem ho poprvé hrála v Japonsku, dokonce s ženou za dirigentským pultem. A později také v Kyjevě s místním filharmonickým orchestrem. To byl pozoruhodný zážitek – asi padesát kilometrů od Kyjeva je letní sídlo Čajkovského sestry, kde žil také Puškin – a vzniklo zde Labutí jezero a druhý klavírní koncert. Mohla jsem si zahrát na Čajkovského klavír a ředitelka muzea mě upozornila, že třetí věta Koncertu b moll je původně ukrajinská lidová píseň. To jsem tehdy samozřejmě nevěděla. Ale znovu jsem se zabrala do not a pokaždé, když hraji třetí větu, tak si tu píseň zpívám. To opravdu proměnilo můj pohled. Je pravda, že se ten koncert hraje až příliš často, ale mám ho spojený s tolika vzpomínkami a zážitky z doby, kdy mi bylo mezi sedmnácti a dvaceti. Tímto obdobím růstu mě Čajkovského koncert intenzivně provázel, je pro mě osobně důležitý, a proto jsem se rozhodla ho natočit.
Pro řadu posluchačů je ten koncert nemyslitelný bez velkých interpretů ruské školy, jak je to u vás? U Čajkovského Koncertu b moll si velmi cením nahrávky Michaela Pletňeva, ale mám samozřejmě ráda Gilelsovy a Richterovy nahrávky. Ale nakonec je nejdůležitější sám proniknout do notového zápisu a tam hledat skutečné poselství skladatele. Jsou tu ruské vlivy, ale zrovna tak francouzské, jeho osobní zklamání, zkrátka všechno – zrcadlí se v něm celá osobnost. Je opravdu škoda, že se hraje tak často.
Co pro vás znamená Antonín Dvořák? Nedávno jsem hrála Dvořákův Klavírní kvintet Es dur a ještě dřív Dumky. Jsou psány tak, že do nich člověk snadno pronikne a jsou velmi přístupné. Samozřejmě Novosvětská symfonie patří k mým nejoblíbenějším. Ale na Dvořákův Klavírní koncert si zatím netroufám, mnozí mi ho doporučují, ale zatím jsem do něj nepronikla.
Když hrajete, snažíte se hodně komunikovat s orchestrem, anebo se víc držíte dirigenta? Na hře s orchestrem je nejlepší, když mohu komunikovat s oběma stranami, s publikem i hráči. Ne že já jsem sólista a oni mě doprovází – velmi důležité je, abych jako sólistka komunikovala s celým orchestrem. Jinak žádný koncert nevznikne. Klavírní koncert je vlastně komorní hudba ve velkém. Pokud se podaří, že všichni mluví stejnou řečí, neznám nic krásnějšího.
Na své nejnovější desce pro Deutsche Grammophon jste nahrála dvě Beethovenovy sonáty – jednu ranou z op. 2 a pak Valdštejnskou, i to byl váš výběr? Ano, je to moje čtvrtá kompaktní deska a mohla jsem si vybrat. Každý hudebník se dostane do fáze, kdy se prostě musí zabývat Beethovenem. Ale hlavně jsem nechtěla hrát jenom známou trojici Měsíční svit – Valdštejnská – Apassionata. Pokud si chce někdo koupit Měsíční sonátu, tak proč by měl mít zrovna tu moji – ať si koupí Brendla nebo Kempffa. Hledala jsem nějakou koncepci, která něco znamená pro mě a nějak mě charakterizuje. Zdálo se mi zajímavé postavit proti sobě právě dvě Sonáty C dur. Jednak obě hraji asi deset let – takže vlastně polovinu svého života – a jsou ve stejné tónině, ale charakterem se velmi liší. Dá se sledovat, jak se Beethovenova osobnost proměňovala, mezi oběma skladbami je deset let jeho tvůrčího vývoje, ukazují Beethovena ve dvou různých životních perspektivách, přestože sonáty mají stejnou tóninu.
Když studujete třeba právě Beethovena, jak významné jsou pro vás další prameny? Je důležité vědět, co skladatel prožíval, jaké myšlenky skladbám předcházely. To nejdůležitější se ale vždy nachází v notách. Když jsem poprvé slyšela Valdštejnskou, byla jsem v šoku, protože tónina C dur bývá spojována s radostí a jasností – ale tato sonáta zní často temně a těžce. Když jsem pak četla jeho Heiligenstadtskou závěť, kdy uvažoval o sebevraždě, najednou jsem začala zcela jinak chápat, proč to tak zní. Takže ano, vždycky mě zajímá, s jakou osobností se setkávám.
Váš nahrávací debut ovšem patřil Ferenci Lisztovi a jeho Transcendentálním etudám. Jak vnímáte tu stále probíhající diskusi o tom, zda byl Liszt „pouze“ technickým virtuosem, anebo také dobrým skladatelem? Skutečná virtuozita nikdy nespočívá jen v technice, techniku a hudbu nemůžeme oddělovat. Pro mě byl Liszt skladatel, kterého jsem bránila. Protože v Německu si mnoho lidí myslí, že Liszt je jenom povrchní a rychlé běhání prstů. Ale když se podíváte na Sonátu h moll, na jeho varhanní díla, jeho pozdější religiózní skladby… Můžete mnoho ukázat po technické stránce, ale skutečné poselství musíte najít mezi notami. A myslím si, že pokud jdou lidé ze sálu a mají dojem, že všechno bylo jenom rychlé, tak dělá klavírista něco špatně. Liszt vůbec není povrchní a jeho Transcendentální etudy jsou toho nejlepším příkladem. Nejsou to etudy ve smyslu prstových cvičení, v pozadí je tolik hloubky… Mým cílem bylo tohle zprostředkovat – proto je pro mě Liszt taková výzva.
Pokud vím, hrála jste Liszta také v Bayreuthu, kde žil a zemřel, to mohlo mít pozoruhodnou atmosféru… To ano. Hrála jsem ve vile Wahnfried, ve Wagnerově muzeu na klavír Ference Liszta. Klavír patřil Wagnerovi, ale Liszt na něj také hodně hrál a byl to samozřejmě zvláštní zážitek. Hrát na historický nástroj v takovém místě je vždycky pozoruhodné. Mohu si lépe představit, jak žil. Pro zajímavost, ve vitríně tam mají i Lisztovy boty, měl mimochodem menší nohu než já.
Další album jste však věnovala Chopinovi – kdo je vám bližší? Chopin a Liszt jsou dva absolutně rozdílné typy a dva rozdílné hudební světy. List byl extrovertní a univerzální osobnost, Chopin byl naopak velmi uzavřený a originální. Liszt je více mužský, Chopin ženský. Cením si jich jako protikladů a mám ráda oba, i když jako s člověkem bych asi lépe vycházela s Lisztem.
Jinak se zdá, že příliš nevyhledáváte klavírní soutěže… Z principu se soutěží neúčastním. Respektuji všechny, kteří ten soutěžní tlak podstupují. Ale pro mě je nepředstavitelné, že by v hudbě měl stát jeden proti druhému, že porota sedí a dává body za hudbu. Je to moje osobní naladění, body mě opravdu vůbec nevzrušují. A jsou různé cesty, jak dosáhnout svého cíle. Jsou lidé, kteří se hlásí do soutěží, a jsou lidé, kteří jdou jinou cestou – já nejsem soutěžní typ a raději hraji to, co opravdu chci.
Máte obavy z toho, co může z mladých hudebníků udělat rychlá kariéra nebo hudební byznys? Myslím, že každý musí dobře znát své hranice. Nejdůležitější je vědět, kam mohu a kam už ne, a člověk se musí naučit říkat ne. Já ale mám štěstí, že mohu spolupracovat s lidmi – jak v agentuře, tak v nahrávací společnosti –, kterým důvěřuji a oni důvěřují mně. Takže pokud řeknu ne, akceptují to. Znát hranice svých možností se člověk postupně učí. Doufám, že to s přibývajícími roky umím lépe, to patří k životu. Mohu naštěstí spolupracovat se skvělými lidmi, to je velmi vzácné a nesmírně důležité.
Preferujete nahrávání ve studiu, anebo živé nahrávky? Obojí má zcela jinou atmosféru. Pokud jsem ve studiu, snažím se představit si atmosféru živého koncertu, protože přirozený tok hudby je nejdůležitější. Když pak dokončím nahrávku, zůstává za mnou, je sice pro věčnost, ale život jde dál. Nahrávka je výraz okamžiku, ale každý další koncert je jiný.
Žijete v Německu, vaše matka pochází z Japonska – jak vnímáte své hudební kořeny nebo hudební domov? Řekla bych, že to není věc konkrétní země, vychází to přímo z hudby. Vyrůstat mezi dvěma kulturami není vždycky jednoduché. V Německu mě často na ulici považují za Japonku a v Japonsku na mě mluví anglicky. Proto mi hudba hodně pomáhá, protože tam je jedno, z jaké země pocházím a odkud jsou moji rodiče. Hudba je určitým druhem domova. Pro mě je slovo domov spojené ne tolik s místem, jako s určitým pocitem a s konkrétními lidmi a samozřejmě vzpomínkami na ně.
Kteří lidé jsou tedy nejdůležitější pro váš život nebo kariéru? V mém věku chtějí všichni hlavně rychle pryč od rodičů. Ale já ne. Čím víc toho poznávám, tím víc si cením, co znamená dobrá rodina. I proto, že mě rodiče nikdy nevedli jenom k nějaké umělecké kariéře. Myslím, že jsem měla ty nejlepší rodiče, jaké si můžu představit. Mám také o tři roky mladší sestru, která je také klavíristka. To jsou nejbližší lidé, se kterými mohu normálně mluvit o všech problémech. A samozřejmě můj přítel a několik dalších lidí. Člověk se učí si takových věcí vážit a být za ně vděčný. Zdravé sociální vazby jsou v tomto povolání velmi důležité, protože žijete z extrému do extrému – jeden den slavíte a všechno je skvělé – a pak potřebujete někoho, kdo vás vrátí na zem.
Vystupujete také se svou sestrou? To ne. Moje sestra je úplně jiná povaha. Ale máme doma dva klavíry, takže když studuji klavírní koncert, ona je orchestr.
A vaše nejbližší nahrávací plány? Příští rok plánuji živou nahrávku recitálu, kde bude Schubertova Sonáta D dur a Musorgského Obrázky z výstavy. A potom bych se chtěla pustit do Bachových Goldbergových variací.
