pondělí, 15. únor 2021

Alice Nellis: Naučit svobodě, kterou hudba poskytuje

Napsal(a) 

 , foto Mona Martinů foto: Mona Martinů

Co musí mít dobrý edukační koncert? Na jeho definici by možná stačilo pár slov, ale vytvořit tvar, který funguje, to se pro mě pořád blíží alchymii. O to víc obdivuji ty, kteří se k ní dokáží přiblížit. České filharmonii se to většinou daří díky lidem, kterými se obklopuje, a jednou z nich je také režisérka Alice Nellis. V sobotu večer bude spolu s youtuberem Karlem Kovářem alias Kovym moderovat koncert České filharmonie na podporu vzdělání. Živý přenos zajistí ČT art, živý telefonický hovor, který jsme spolu vedly, si můžete přečíst zde.

Natočíte nějaký film o téhle době? Já myslím, že podobné věci potřebují odstup. Spíš než film asi dnešní době sluší dokument nebo paradokument. Moc se mi například líbil Death to 2020, nový film, který vznikl zázračně rychle. Jde o sestřih reálných záběrů a určitého narativního, dost vtipného komentáře. Ale pro mě je na to ještě brzo. A taky myslím, že lidi spíš potřebují ze separace utéct než ji, ještě než skoční, nějak hlubokomyslně rozebírat. Že je třeba si navzájem pomáhat k udržení nějaké nálady a morálky, víry. K tomu se podle mě mnohem líp než film hodí hudba.

Vám se daří udržovat si nadhled, víru a morálku? Jak kdy. Nemůžu říct daří / nedaří. Oboje by byla lež, protože jsou dny, kdy ji mám, a jsou dny, kdy ji marně hledám. Ale můžu těžit z toho, že moje situace sama o sobě není tak těžká jako situace spousty jiných lidí. Mám velkou rodinu, takže netrpím izolací, a tato doba mi přinesla čas, který bych s dětmi jinak netrávila. Je to intenzivní zážitek, za kterou budu jednou určitě hodně vděčná. Část práce můžu dělat z domova, část se pozastavila, ale já si celý život vydělávám nepravidelně, v nejistých oborech. Nikdy nemám zaručeno, že budu mít práci na příštích pár měsíců, takže nejsem v úplně nové situaci.

Jaký je teď soundtrack k vašim dním? Hodně poslouchám klasickou hudbu, z velmi konkrétních důvodů. Připravuji několik projektů s Českou filharmonií a pro Národní divadlo chystám Prodanou nevěstu, takže se mi tu střídá symfonická hudba s Bedřichem Smetanou. Ale třeba včera večer jsme se synem poslouchali Vlasy, protože se snažím svým dětem čas od času rozšířit jejich vlastní výběr – u kterého slyším většinou přes zeď jenom basy. A taky poslouchám hudbu, která se line z mých dětí. Syn hraje na trubku, takže poslouchám jeho jazz. A dcera tvrdí, že nemá žádný hudební talent, ale hrozně krásně zpívá. A většinou hrozně nahlas, takže toho si taky užíváme.

Pozorujete, jestli má současná doba nějaký vliv na kreativitu? Já nevím, jestli má nějaký širší vliv na kreativitu, protože jsme od sebe všichni dost odděleni a i v normální době je do kreativity ostatních lidí dost špatně vidět. Ale zpomalení času a nevyhnutelnost bytí sám se sebou kreativitu určitě podporuje. On je k ní člověk donucen. Navíc když zjistíte, že jednu malou věc můžete udělat jinak, objevíte novou svobodu. Zjistíte, že není dáno, jak má probíhat vaše tvorba. Já mám radost, že se teď mnohem víc můžu věnovat psaní, což je mnohem svobodnější fáze než realizace. Nad papírem se člověk nemusí zabývat příliš penězi, praktickou stránkou.

Co píšete? Dopsala jsem film, který bych – pokud to půjde – mohla točit příští rok. O staré dámě a koni. Mezitím jsem pracovala na psychologickém detektivním příběhu, což mě hrozně bavilo, protože s tím žánrem si můžete krásně hrát. A průběžně píšu scénáře pro filharmonické vzdělávací projekty, to je taky bezvadná práce.

 , foto Mona Martinů foto: Mona Martinů

Vy s Českou filharmonií spolupracujete už skoro deset let, že? Ano, devět let, odpočítávám ten čas od stáří svého syna. Když jsme připravovali první koncert s Jiřím Bělohlávkem, byla jsem těhotná.

Co jste se od nich za ty roky naučila? Především jsem získala možnost podívat se dovnitř hudby. Když jdu na koncert, slyším ji jednou, ve finální fázi. Ale být u toho, když se hudba rodí, tvoří, to je nádhera. Ale možná bych spíš řekla, co jsem se naučila od diváků. Ony to jsou sice edukativní koncerty, ale pokrývají všechny věkové kategorie od prvňáčků přes puberťáky až po dospělé. A já jsem za tu dobu získala ohromně pevnou víru v generaci současných mladých lidí a dětí. Vidím, že mají větší odvahu než my, že je v nich mnohem větší otevřenost k věcem, které pro nás byly buď citlivé, nebo tabu…

Máte na mysli nějaké politicko-historické souvislosti? Ano, taky. Nebo různé sociální bariéry. Kdysi jsme například měli na jednom z edukativních koncertů jako hlavního hosta Idu Kelarovou s Čhavorenge, což je velký romský sbor. Na jevišti bylo sto mladých Romů, proti nim sedm set dětí ze základních a středních škol. A nejen že si spolu na konci všichni zazpívali i zatancovali – to bylo krásné, nicméně v rámci našeho připraveného programu. Ale já jsem se pak o přestávce mezi dvěma koncerty podívala z okna a viděla jsem, že Čhavorenge sedí v těch krásných barevných sukních rozložené na trávníku u Vltavy a s nimi tam sedí děti z publika, několik stříd, společně diskutují, jsou v živém hovoru... Dnešní generace je mnohem víc otevřená, připravená poznávat svět, má mnohem míň předsudků, nenechá si toho tolik nabulíkovat. A proto taky nemám takovou obavu o to, co s nimi udělá tahle doba. Nesdílím názory, že z těch dětí vyroste nevzdělaná generace, která doplatí na současná opatření. Protože věřím, že se naučí zase spoustu jiného. Stejně jako z válečných dětí nevyrostli zoufalci, ale silní lidé. Právě proto, že museli něco prožít, najít se v tom, překonat to.

Vycházíte z toho, jak současnou situaci prožívají vaše děti a děti ve vašem okolí? Já mám o svých dětech zakázáno mluvit. (smích) Ale můžu určitě říct, že jsou doma tři, takže nežijí v izolaci, a navíc máme tu obrovskou výhodu, že žijeme téměř v přírodě a jsme pořád venku, takže jsem si vědoma toho, že jsou z těch šťastnějších. A teď se prostě učí, že život není vždycky stejný. Že se v určitou chvíli musí uskromnit a skousnout něco, co je nebaví, protože to dělají i pro ostatní. Snažím se je naučit, že nejde jenom o to, jak tuhle dobu přežije naše rodina, ale jak ji přežije celá společnost. Protože to ovlivní zpětně i náš život. Sedět na těch onlinech a nevidět se s kamarády musí být otravné, ale když vědí, že tím něčemu pomáhají a přispívají k tomu, abychom všechno zvládali, určitě tím procházejí líp.

To zní moc hezky. Jenom se bojím, že ne všechny děti mají takové moudré rodiče. Ale taky nejsou všichni ve stejné situaci. Mně se to říká snadno, mám na jídlo, mám kde bydlet, nejsem tu sama. Dovedu si představit... vlastně si nedovedu představit, jak těžká ta situace musí být třeba pro samoživitele, pro lidi, kteří jsou na tom ekonomicky tak špatně, že měsíční výkyv absolutně rozhodí pokrytí základních potřeb. V takových případech je pochopitelný vztek, zoufalost. S o to větší osobní zodpovědností se k věci musíme všichni postavit.

Teď připravujete koncert, který má podpořit všechny, kdo pečují o vzdělání. Vy sama ještě učíte na FAMU? Ne, neučím. A myslím si, že jsem ani moc dobrý učitel nebyla.

Proč si to myslíte? Nejsem moc trpělivá a taky je podle mě speciálně v uměleckých oborech třeba mít něco odžito a „odtvořeno“, aby člověk mohl začít učit.


Objem a obsah učiva se nezměnil už tolik let,

zatímco svět kolem nás se proměňuje strašně rychle.


Ale k práci na edukačních koncertech taky potřebujete trochu pedagogického talentu, nebo se pletu? To je něco jiného. Já tam přímo nikoho neučím. Navíc mám velké štěstí, že na edukacích pracuji s velmi osvíceným Petrem Kadlecem. A oba cítíme potřebu dát edukačními koncerty najevo, že hudba tady není jen pro hudebníky a jaksi sama pro sebe, ale že je to určitý druh vzdělávání ducha. Že o ní nemusíte nutně něco vědět, ale že je třeba se jí otevřít. Nebát se jí a použít ji tak, jak ji vy sama potřebujete. Chceme děti naučit svobodě, kterou hudba poskytuje. Ukázat jim, že každý může s hudbou sám v sobě dělat, co chce. Uvolnit se a zjistit, k čemu mi může hudba pomoct.

V programovém textu ke koncertu na podporu vzdělávání se píše: „Přáli bychom si, aby zkušenosti z minulého roku přinesly nějaké nakopnutí pro vzdělávací systém.“ Co si pod tím nakopnutím můžu představit? Myslím, že přesunutí vzdělávání do domácností, které všichni poslední rok prožíváme, donutilo nás rodiče zajímat se víc o to, co se vlastně děti ve škole učí. A se vší úctou k našemu školství a s velkou úctou k učitelům mám pocit, že naše školství je velmi zastaralé. Ne nutně ve způsobu učení. Nezáleží tolik na tom, jestli děti sedí na zemi v kruhu, nebo v klasických školních lavicích, jestli jsou hodnocené slovně nebo známkou. To není jádro problému, protože dobrý učitel zafunguje v každém systému. Ale objem a obsah učiva se nezměnil už tolik let, zatímco svět kolem nás se proměňuje strašně rychle. Mění se způsob, jakým získáváme informace, a taky znalosti, kterými potřebujeme děti vybavit do života. A teď podle mě nastala ideální doba k tomu, aby se provedla tato obrovská revize. Myslím, že v dnešní době není největší devizou pamatovat si látku nazpaměť. Upřímně řečeno, já jsem si ji nepamatovala ani v osmnácti, kdy jsem ze školy vycházela, vy jo?

Zdaleka ne. No vidíte. Já chápu, že je třeba mozek i paměť trénovat. Ale je otázka, na čem. Zorientovat se v tomhle světě je mnohem složitější než před sto lety. Složitost politického a ekonomického systému je úplně jiná, děti by měly mnohem víc pronikat do finanční gramotnosti, psychologie, sociálních věd. Nemluvě o tom, jak složité je naučit se zdravě fungovat ve virtuálním světě. Na to jedna hodina informační techniky za týden nestačí, protože virtuální svět začíná mít svoji etiku, svoje úskalí. A tohle všechno naše školství pomíjí, nevyrovnává se s tím.

Tak doufejme, že se to nakopnutí dostane ke správným lidem a do správných míst. Doufejme! Je zkrátka načase začít přemýšlet, co potřebujeme k tomu, aby z našich dětí vyrůstaly vzdělané, otevřené a lidsky bohaté bytosti.

Michaela Vostřelová

Narodila se ve městě Bedřicha Smetany, první hudební vzdělání získala ve městě Bohuslava Martinů. Bakalářské studium hudební vědy v Olomouci ukončila prací o raném vokálním díle Martinů, brněnské magisterské studium jejím rozšířením pod vedením Miloše Štědroně. Písněmi, tentokrát Ebenovými a Schubertovými, završila i studium zpěvu na Pardubické konzervatoři pod vedením Hany Medkové. Badatelskou práci si vyzkoušela v Centru Bohuslava Martinů, pedagogickou v ZUŠ Ratibořická, novinářskou v Harmonii, kde se od roku 2011 učí, jak hudbu slyšet a jak o ní psát. Je editorkou webu, který právě čtete.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.