Alfred Brendel – Legenda se loučí s podiem

Můj život se podobá tématu s variacemi. A doufám, že přijde ještě krásná dlouhá coda!

Pianista Alfred Brendel (nar. 5. 1. 1931) u nás naposledy účinkoval na Pražském jaru 2005, českým médiím však tehdy rozhovor neposkytl, ač by mnoho hudebních přívrženců o hovor s tímto nadmíru inteligentním a vtipným umělcem stálo. Interview, které vám HARMONIE přináší, vzniklo telefonicky – pianista právě prodléval v Miláně, které bylo jednou z mnoha zastávek jeho „turné na rozloučenou“. S jakými pocity se interpret po šedesáti letech loučí s veřejným vystupováním, jaké má plány do budoucna, co považuje v životě za důležité nebo jakou roli pro něj hrají jazyk a národnost a proč nechce za žádnou cenu psát paměti – o tom všem mluvil velmi promyšleně a také otevřeně a s humorem.

Je to těžké opustit po šesti desetiletích koncertní pódium?

Předně, já nepřestávám s koncertováním proto, že bych k tomu byl zvenčí nějak nucen. Ani proto, že bych se sám chtěl k tomuto kroku nutit. Vždycky jsem dával koncerty svobodně, ze své vůle. A teď chci svobodně skončit.

Takže závislostí na aplausu netrpíte.

Žít se dá i bez aplausu. Užil jsem si ho za posledních šedesát let dost a dost.

Cítíte nostalgii či ulehčení, únavu nebo triumf? V jaké „tónině“ se nese vaše loučení?

Cítím velké zadostiučinění, radost a vděčnost vůči svému publiku, hrdost, že jsem to tak dlouho vydržel. Je to především otázka fyzického ustrojení: Alfred Cortot jednou pronesl, že být velký pianista je záležitost konstituce. Pociťuji rovněž ulehčení, že už nebudu pod tlakem, abych podával dobré výkony. A tónina je to jednoznačně durová: těším se na všechno, co mě ještě čeká.

A memoáry rozhodně psát nebudu. Jednak jsem toho na sebe prozradil dost ve svých předchozích knihách a za druhé považuji paměti za nejprolhanější druh literatury.

Asi se teď více soustředíte na psaní – říkalo se, že s pianistou Brendelem přišel svět o Brendela, excelentního hudebního kritika.

Určitě budu psát víc. Ale také hodlám přednášet o hudbě obecně a též o její interpretaci. Čekají mě semináře a čtení, budu se také setkávat s mladými pianisty.

To je docela hektický program. Budete znovu psát básně, eseje, nebo snad memoáry?

Eseje určitě. Básně jen v případě, že ke mně přijde inspirace. A memoáry rozhodně psát nebudu. Jednak jsem toho na sebe prozradil dost ve svých předchozích knihách a za druhé považuji paměti za nejprolhanější druh literatury.

Skladatelé komponovali klavírní kusy se zvukovou zkušeností orchestru a vokálu, a proto je nutné tuto latentní instrumentaci tlumočit klavírem – k tomu je moderní nástroj uzpůsobený nejlépe.

Kdybyste chtěl popsat svůj dlouhý koncertní život jako hudební formu, jaká by to byla?

Téma s variacemi. A doufám, že přijde ještě krásná dlouhá koda!

Chystáte se tedy také dávat hodiny? Oslovila vás nějaká instituce?

Nikdy jsem nepůsobil pod hlavičkou žádné školy, ale často mi mezi koncerty chodili zahrát mladí klavíristé. A tak to asi zůstane.

Co byste mladým klavíristům poradil – v případě že byste někomu chtěl dávat naučení.

Tři zásadní věci. Za prvé aby studovali skladbu a zkoušeli sami komponovat. Za druhé, aby měli trpělivost a nenechali se hnát přílišnou ctižádostivostí a přemýšleli spíše takto: Čeho chci dosáhnout po hudební stránce? A za třetí aby měli zodpovědnost. Kariéra totiž není to nejdůležitější, nejdůležitější je hudba.

Na amerických vysokých hudebních školách se vyučuje předmět „kariéra“. Myslíte, že byste byl něco takového ocenil, když jste sám byl studentem?

Nemám popravdě řečeno ani ponětí, co v takových hodinách mohou probírat.

Jsem nesmírně rád, že jsem poznal, jaké to je malovat akvarely, skládat hudbu a psát. Obohatilo mě to v tom smyslu, že lépe rozumím umění. Ale psaní – to je něco, co mi zůstalo, co mě provází po celý život. Je to má druhá velká láska.

A co si myslíte o klavírních soutěžích? Mnoho lidí je považuje spíše za nutné zlo.

Je to zkouška nervů, a silné nervy se pro koncertní život hodí. Ovšem často se stává, že nevyhraje ten nejlepší, ale právě ten s nejsilnějšími nervy. Možná je to pro někoho přínosné, ale sledujete-li životní dráhu bývalých vítězů, zjistíte, že soutěže zas takovou roli nehrají.

Váš repertoár se postupem doby koncentroval takřka výhradně na „klasiky“: Haydna, Mozarta, Beethovena, Schuberta. Jsou pro vás v jejich tvorbě dosud místa, nezodpovězené otázky, které stojí za to znovu promýšlet a řešit?

Stále existují věci, které je třeba znovu řešit. Dokud hraji, je to proto, že chci svou hru zlepšovat. Sotva by se našla skladba, o níž by se interpret domníval, že ji má „vyřešenou“. A kdyby přece, je na čase zabývat se tím, co je v pozadí – a posléze všechno zapomenout a zkusit se na ni podívat znovu, novýma očima. Každopádně informace čerpá interpret ze skladby, z mistrovského díla; v první linii jde vždy o skladbu a záměr jejího autora.Alfred Brendel - Legenda se loučí s podiem

Pomáhá při tom, když interpret sáhne po autografu? Nebo se ta „odpověď“ dostaví jaksi sama od sebe tím, jak člověk zraje?

Nevěřil bych žádnému muzikantovi, který hraje výhradně z tištěných vydání, ať už jakýchkoliv. Je nutné jít po pramenech, a když je to možné, tak k autografu. Ten samozřejmě sám o sobě nestačí, ale je velmi důležitým předpokladem práce. Jsou pianisté, kteří hrají jen to, co stojí v rukopise. Ovšem to také není správné; někteří skladatelé notovali jen obrysy skladby, jiní se občas spletli. Jsou ale věci, které bez autografu nerozhodnete: Schubert psal kupříkladu některé akcenty nad notami tak velké, že vypadají jako malá diminuenda, a tam je třeba se rozhodovat případ od případu.

Hrají v tomto rozhodování stejnou roli intelekt a intuice?

O tomto problému jsem leccos napsal v kapitole o psychologii v Beethovenových sonátách: o struktuře a charakteru, o konstrukci a emocích. Rozum je v tomto případě důležitý, ale není alfou a omegou interpretace. Avšak bez racionální kontroly se ze skladby nestane umělecké dílo. K tomuto tématu bych rád ocitoval Novalisovo krásné vyjádření; řekl: „V uměleckém díle musí skrz závoj řádu probleskovat chaos. Chaos!“ Ovšem pokud není k dispozici onen „závoj řádu“, nejde o umění.

Něco takového jste měl na mysli, když jste psal o tom, jakou míru improvizace si může klavírista dovolit třeba v Mozartových koncertech?

Jsou jistě skladatelé, jejichž některá místa se musejí „vyplnit“. Mozart ve svých raných skladbách vše pečlivě vypisoval. V jeho pozdních klavírních koncertech, které nepřipravoval k tisku, musí člověk určité pasáže sám dotvořit. Když se třeba téma po několikáté vrací a nemá od skladatele vyznačené ozdoby, je možno a snad i záhodno něco s ním provést. Jistěže se při tom nesmí přehánět, nejlepší je inspirovat se skladatelem samým tam, kde ozdoby vypsal.

Jako mladý jste koketoval s několika Múzami. Kdy a proč zvítězil nad malováním, psaním a komponováním klavír?

Bylo to po mém prvním důležitém koncertu v Grazu, který byl velmi úspěšný. Do té doby jsem dost komponoval, ale svůj příští život jsem viděl spíše na pódiu. Jsem nesmírně rád, že jsem poznal, jaké to je malovat akvarely, skládat hudbu a psát. Obohatilo mě to v tom smyslu, že lépe rozumím umění. Ale psaní – to je něco, co mi zůstalo, co mě provází po celý život. Je to má druhá velká láska.

Když jste tedy sám skládal, zajímá vás soudobá hudba?

Zajímal jsem se o novou hudbu vždycky, to pokaždé zdůrazňuji. A když říkám „nová hudba“, myslím tím díla, která přinášejí nové zkušenosti a zážitky – to je podle mě kritérium, podle něhož lze rovněž identifikovat mistrovská díla minulosti. Když nějaká skladba přináší něco, co před ní ještě žádná nepřinesla.

Své klavírní školení jste uzavřel poměrně mladý. Znamená to, že formální vzdělání není tak důležité? Že nástrojová technika je něco, co přichází až po hudební představě?

Učitele jsem měl do šestnácti let, pak jsem absolvoval jen několik mistrovských kurzů v Luzernu u Edwina Fischera – ten mě velmi ovlivnil. Ale je pravda, že jsem se vždycky pokoušel veškerou techniku odvodit ze skladby samé, nevěřím totiž, že lze na hudbu aplikovat nějaké univerzální recepty. Vzpomeňte, co jsem řekl o mistrovských dílech a jejich jedinečnosti – to se týká každého tématu nebo pasáže, každá vyžaduje něco jiného a je potřeba se ptát co.

To není jednoduchá cesta. Není. Vyžaduje obrovskou trpělivost.

Čím jste se živil, než jste si začal vydělávat na živobytí koncertováním?

Dostával jsem životní minimum od rodičů a s tím jsem vyšel. Víte, tehdy po válce jsme byli mnohem skromnější, než jsou mladí dnes, naše nároky byly minimální.

Kdo byl tehdy vzorem pro vaši generaci?

Pianisté, které jsem kdysi měl možnost slyšet a kteří na mě udělali dojem, byli například Alfred Cortot, Edwin Fischer, Wilhelm Kempff – ti podávali vynikající výkony. Ale možná jsem se víc naučil od dirigentů, houslistů a zpěváků. Že se klavír dokáže neustále proměňovat, že umí zpívat, že může znít jako orchestr. Vždyť všichni velcí skladatelé, s výjimkou Chopina, psali také komorní a symfonickou hudbu. A z těchto zvukových představ vycházejí jejich klavírní skladby. Poučil jsem se také při poslechu orchestrů. Ty nejlepší znějí nádherně vyrovnaně, a to může pomoci třeba v tom, že člověk při hře nepřehání hlasitost levé ruky – v orchestru přece nesedí kontrabasy v první řadě.

Zažil jste zlatý věk nahrávacího průmyslu, který nyní ve srovnání s předchozími dekádami skomírá. Jak vidíte jeho budoucnost? A znepokojuje vás to?

Kromě toho, co jsem kdy chtěl a mohl nahrát, existuje řada mých živých snímků, o nichž se domnívám, že nikdy nevyjdou. V těchto případech možná pomůže internet: tam by se alespoň část z nich mohla zveřejnit.

Vy jste příznivcem internetu?

Kdepak! Nemám doma ani počítač. Píšu na elektrickém psacím stroji nebo rukou.

Novalis řekl: „V uměleckém díle musí skrz závoj řádu probleskovat chaos. Chaos!“ Ovšem pokud není k dispozici onen „závoj řádu“, nejde o umění.

Někteří hráči jsou velmi citliví, co se týče koncertního nástroje. Jakou důležitost hraje nástroj v hudebním výkonu?

Znám pianisty, kterým je to úplně jedno: přijdou do sálu hodinu před koncertem, rozehrají se a jdou na věc. To je pro mě naprosto nepochopitelné, vždyť jsem před chvílí hovořil o zodpovědnosti – a dobře připravené piano je stejně důležitým předpokladem pro hudební stránku interpretace jako dokonalá znalost notového textu. Čím přesnější je umělcova představa, tím větší je schopnost naslouchat, a tím rušivěji působí věci jako nevyrovnanost rejstříků, špatné nastavení pedálů a podobně.

Co v takovém případě děláte?

Snažím se mít k dispozici dobrého technika. Ale ve svém věku si už mohu dovolit, aby mi na koncerty vozili klavír z Hamburku, který už dobře znám.

A jaké klavíry máte doma?

Většinou jsem měl Steinwaye, které jsem používal na koncertech v Anglii. A vlastním jednoho stařičkého Bösendorfera.

Zkoušel jste také dobové nástroje – cembalo, kladívkový klavír? Dalo vám to něco?

Ano, vyzkoušel jsem tyto nástroje a domnívám se, že jsou určité skladby, kterým to může pomoci. Ale celkově vzato, a to bych rád zopakoval, skladatelé komponovali klavírní kusy se zvukovou zkušeností orchestru a vokálu, a proto je nutné tuto latentní instrumentaci tlumočit klavírem – k tomu je moderní nástroj uzpůsobený nejlépe. Přesto existuje jedna výjimka: jediná hudba, kterou chci slyšet raději na cembale, je Scarlatti.

Zní to nadneseně, když se píše, že „s odchodem Alfreda Brendela končí jedna éra“. Máte ale přesto pocit, že vaše umělecká generace má něco, co té mladší a nejmladší chybí?

Ty řeči o konci éry neslyším moc rád; znám několik mladých umělců, kteří pokračují ve stejné linii – tím samozřejmě nemyslím imitaci, ale ideu. Ideu, že dílo je důležitější než já sám. To ovšem neznamená, že člověk při hraní úplně vypne a čeká, že se na něj shůry snese duch skladatele.

Pohybujete se v několika jazykových prostředích. V jaké oblasti se cítíte doma? Je pro vás jeden jazyk spíše řečí citů a druhý nástrojem logiky? Anebo je to úplně jinak?

Nemám to vůbec takhle rozdělené. V Anglii žiji už sedmatřicet let a angličtina mi přešla do krve. Ovšem básně píšu nejprve německy, teprve pak dělám anglickou verzi. Eseje o hudbě píšu buď anglicky, nebo německy – a pak je překládám do druhého jazyka.

Při vaší poslední návštěvě Prahy si lidé z Pražského jara dali práci s vyhledáním vašeho rodiště Loučné nad Desnou. Jsme vlastně krajané. Má místo narození při vašem kosmopolitním životě vůbec význam? Kde vlastně máte kořeny?

Po narození jsem se s rodiči přestěhoval do Jugoslávie, kde jsem vyrůstal. Následně jsem žil v Rakousku a nakonec zakotvil v Anglii. Řekl bych, že kořeny jsem nezapustil nikde. Nepotřebuji vlastně „domov“ – je to pro mě jakékoliv místo, kde mám své knihy.

Sdílet článek: