pondělí, 5. listopad 2018

Alexandre Collard: Česká hornová hra je famózní

Napsal(a) 

Alexandre Collard, foto Ugo Ponte Alexandre Collardfoto: Ugo Ponte

Nadějný mladý francouzský hornista Alexandre Collard, který zvítězil v 70. ročníku mezinárodní hudební soutěže Pražského jara, se vrátí v sezoně 2018/2019 do České republiky. V lednu koncertně vystoupí na Mezinárodním festivalu komorní hudby Euroart Praha a v květnu na MHF Pražské jaro.

Na pražskou soutěž má krásné vzpomínky. Stal se též držitelem řady ocenění, udělena mu byla Cena Galerie Miro, Cena hl. města Prahy, Cena Hollaru, Cena Českého rozhlasu, Cena International Horn Society, Křišťálová cena Moser, Cena Nadace Český hudební fond za nejlepší provedení skladby Jiřího Gemrota Virtuosino per corno e pianoforte, Cena Nadace pro Harmonia Mundi, Cena Nadačního fondu Viktora Kalabise a Zuzany Růžičkové, Cena Nakladatelství Bärenreiter, Cena Nakladatelství a vydavatelství Českého rozhlasu, Cena Rádia Svobodná Evropa.

Kdy a proč jste se rozhodl hrát na lesní roh? V devíti letech jsem se chtěl začít učit hrát na hudební nástroj. V mém rodném městě Douai jsme se několikrát během roku chodili se třídou dívat na orchestr se záměrem, abychom si zvolili nástroj, jehož výuku bychom zahájili v následujícím roce. Rád si vybavuji, jak v zadní části orchestru seděl bezva chlapík s jasnou kulatou troubou a vypadal docela pohodlně – ne tak exponovaně jako dřevěné nástroje nebo v přední části smyčce. Hned další týden jsem zašel do jeho třídy a mohl si zabzučet do jeho nátrubku. Působil šťastně, a tak mne začal učit hrát na lesní roh. Foukal jsem, jak mi zpíval, arpeggio nahoru a dolů. Byl ohromen a na léto mi nátrubek půjčil. Tak jsem potkal svého pedagoga, který se jmenoval Guy Mouy a učil mne deset let!

Posléze jste se rozhodl studovat na Národní konzervatoři hudby a tance v Paříži v letech 2008–2011? Po deseti letech v rodišti jsem chtěl začít hrát na lesní roh na vyšší úrovni. Připadalo mi logické pokračovat ve studiu v Paříži na renomované konzervatoři, kam odešli všichni studenti, kteří chtěli dělat hudbu profesionálně a které učil Guy Mouy. Navíc mi bylo devatenáct let a potřeboval jsem se osamostatnit. Pedagog André Cazalet mne vedl směrem od dobrého studenta k žádanému profesionálovi. Orchestry mladých hudebníků, s nimiž jsem tehdy hrál nejen ve Francii, ale i v Evropě a také s Mládežnickým orchestrem Gustava Mahlera, mi velmi pomohly. Po třech letech v Paříži, jako mnoho Cazaletových studentů přede mnou, jsem získal zaměstnání v orchestru. Stal jsem se sólohornistou v Národním orchestru v Lille, kde hraji doposud.

Jak jste prožil své profesní období v letech 2011–2018? Začal jsem jako sólohornista v Lille v květnu 2011 a hrál jsem v orchestru velký repertoár. V každém roce pro mne bylo výzvou mnoho symfonií. Také jsem si zahrál se svou sekcí zábavný Koncertní kus pro čtyři lesní rohy a orchestr Roberta Schumanna. Tato pozice mne zavedla ke hře s mnoha jinými francouzskými orchestry v Lyonu, Toulouse, Bordeaux i těmi nejlepšími v Paříži, s rozhlasovým a operním orchestrem a komorními soubory. Také jsem hrál s Londýnským symfonickým orchestrem a Londýnským filharmonickým orchestrem, což pro mne byly neuvěřitelné zážitky. V repertoáru komorní hudby jsem se rozvíjel hraním na festivalech, hlavně se vznikem souborů Lille Brass Quintet a Ensemble Polygones, s nimiž cestuji a hraji po celé Francii. S manželkou jsme hráli i kvintet Zdeňka Fibicha. Mezitím jsem si cvičil sám pro sebe a asi jednou do roka se vracel se k maestrovi Cazaletovi a jiným pedagogům, aby mne připravili na mezinárodní soutěže. V roce 2011 jsem zvítězil v soutěži FMAJI, jejímž oceněním bylo hrát pět koncertů s pěti různými orchestry. V roce 2013 jsem obdržel druhé místo v mezinárodní soutěži Citta di Porcia. Cítil jsem, že se soutěžemi ještě skončit nechci.  Nejlepší cestou bylo pro mne se stále snažit a být lepší. Co mne přimělo pokračovat ve studiu a učení se nových sólových skladeb, abych se stal lepším hudebníkem, bylo dostávat dobré rady od pedagogů, kolegů a přátel. Pokusil jsem se ještě jednou o soutěž Pražského jara. Měl jsem poslední příležitost zúčastnit se soutěže na této úrovni, než dosáhnu třiceti let.

, foto Ugo Ponte foto: Ugo Ponte

Zvítězil jste v jubilejním 70. ročníku MHS Pražského jara a získal jste i mnohé jiné ceny. Jaké dojmy máte z ocenění v Praze? Mezinárodní hudební soutěž Pražské jaro je známá a řadí se k nejvýznamnějším soutěžím pro každý nástroj, ale pro lesní roh obzvláště. Česká hornová hra je famózní! Ocenění z Prahy je pro mne strhující. Všichni hudebníci, které znám, a kteří cenu ve vaší metropoli získali, jsou ohromní umělci. Nechápu, že jsem zvítězil.

Když se společně ohlédneme za jejím průběhem, poslechl jste si během soutěže kolegy? A jak jste strávil svůj volný čas? Šel jsem si jen poslechnout svého kamaráda z USA a soutěžící z finálového kola až tehdy, kdy už jsem se nemusel soustředit na vlastní povinnosti. Je to škoda, chtěl jsem slyšet všechny, ale raději jsem se rozhodl, že si užiji město. Navštívil jsem židovskou čtvrť a nádherný Pražský hrad. Po cestě jsem se zastavil na pivo v zahradě, a tak jsem udržel svou mysl svěží!

Měl jsem štěstí, že jsem mohl cestovat se svojí báječnou manželkou, která se o mne velkoryse starala. Společně jsme podnikli ve vaší metropoli různé návštěvy. Zkoušela se mnou, když se objevily nějaké pochybnosti. Doma se mnou zkouší Agnès de Brunhoff techniku Alexander. Měl jsem nějaká ležérní a dýchací cvičení na každý den, před a během vystoupení. V té době jsem také četl příběh fotografa cestujícího během války po Afghánistánu, ukazující léčivou stránku utrpení. Ty snímky byly velmi působivé. Myslím, že mne kniha přiměla na pódiu uvažovat v jiné perspektivě.

Jak dlouho jste studoval všechny skladby před soutěží? Hrál jste některá díla z nich na koncertech před vaší cestou do Prahy? Již léta jsem hrál Koncert pro lesní roh a orchestr č. 2 Es dur Richarda Strausse a Kvintet pro lesní roh a smyčce Es dur KV 407 Wolfganga Amadea Mozarta. Některé skladby pro mne byly zcela nové, Sonáta Es dur – bez recitace Paula Hindemitha nebo Koncert d moll Františka Antonína Rösslera – Rosettiho, který budu opět hrát v září. Začal jsem je studovat kolem Vánoc. Nejdřív jsem si poslechl všechny verze, které jsem našel. Ovšem s výjimkou objednaného díla Jiřího Gemrota. V září budu zase hrát Rossetiho koncert se svým orchestrem.

Zašel jsem za Claudem Maurym, mým bývalým pedagogem na lesní roh, který mi pomohl pochopit nejstarší repertoár, který jsem hrál v Praze (G. Ph. Telemann, F. A. Rössler-Rosetti a W. A. Mozart). Pak jsem shromáždil pár přátel a několikrát jsem jim zahrál jedno či dvě kola soutěže v řadě, což byl velmi dobrý trénink. Někteří kamarádi byli přísní a musel jsem trochu přehodnotit svůj způsob hraní, zejména v případě skladby obávaného Telemannova koncertu.

, foto Ugo Ponte foto: Ugo Ponte

Bylo pro vás těžké naučit se zpaměti první a druhou větu z Koncertu d moll Františka Antonína Rösslera-Rosettiho? Skladbu jsem začal zkoušet hrát zpaměti velmi brzy, když jsem se dozvěděl, že ji budu hrát bez pultu. Srdcem byla pro mne nejlepší cesta, jak se dostat hlouběji do interpretace skladby. Abych si vzpomněl na strukturu, musel jsem analyzovat celé věty a poznat všechny malé rozdíly. Je pro mne opravdu vzrušující hrát, aniž bych se díval do not. Jak improvizace, tak i hudba může být živější!

Proč jste si zvolil pro první soutěžní kolo skladbu Musica per corno solo – 1. a 3. větu Klementa Slavického? Především z důvodu, že jsem ji znal ze soutěže Pražského jara 2013, hrál jsem ji od té doby několikrát a to dílo mne opravdu oslovilo. Když skladbu hraji, cítím, jako bych vyprávěl příběh. První věta je deklamací a třetí věta jak závod. Sólista má také možnost zpívat krásné fráze.

Ve druhém kole jste hrál Koncert D dur Georga Philippa Telemanna a Sonátu Es dur – bez recitace Paula Hindemitha. Patří k vašim oblíbeným dílům? Neměl jsem jinou volbu. Skladba Hindemitha možná překvapivě nejvíce vyhovovala mému hraní, takže jsem si ji oblíbil, stejně jak Koncert pro lesní roh a orchestr č. 2 Es dur Richarda Strausse. Ovšem že dílo Telemanna mám rád. Je druhem repertoáru, který vyžaduje pečlivé zkoušky, na kterých se mohu nejvíce zdokonalit.

Obdržel jste ocenění Nadace Českého hudebního fondu za nejlepší interpretaci Virtuosino per corno e pianoforte Jiřího Gemrota. Čím byla pro vás skladba zajímavá? Ocenění mne překvapilo. Skladba byla náročná na efekty: glissando na harmonii, třepotavý jazyk, dvojité tóny a rozsah, který byl jak velmi nízký, tak vysoký. Některé pasáže byly virtuózní, ale celá kompozice nebyla tak těžká. Když jsem se snažil hrát ji překrásně, připadala mi mnohem obtížnější. Do provedení hudby jsem dal svou duši a chtěl jsem zapomenout, že hraji na lesní roh a představit si, že hraji na violoncello. Part byl zajímavý: nalezl jsem linie, tok i energii provést dílo tak, aby byl zvuk hudby živý.

Jak jste se cítil během finále soutěže, když jste koncertoval ve Dvořákově síni Rudolfina? Koncert byl zasvěcením, nejlepší cenou soutěže, dárkem pro finalisty. Když jsem se účastnil v minulosti soutěží, vždy bylo mým cílem dostat se do finále a hrát s orchestrem. Ovšem tentokrát jsem si zahrál s orchestrem v síni, která je legendární!

, foto Génération France Musique foto: Génération France Musique

Jak jste vnímal program finále, do kterého byl zařazen Kvintet pro lesní roh a smyčce Es dur KV 407 Wolfganga Amadea Mozarta ve spolupráci se souborem Wihanovým kvartetem a Koncert pro lesní roh a orchestr č. 2 Es dur Richarda Strausse ve spolupráci s PKF – Prague Philharmonia, který dirigoval Marek Šedivý? Mám moc rád, když nejdříve mohu hrát komorní hudbu a pak koncert. Obě tělesa, tedy Wihanovo kvarteto a PKF - Prague Philharmonia, přistoupila k provedení tak intenzivně, že jsem chtěl hrát co nejlépe!

Získal jste Cenu Rádia Svobodná Evropa pro nejúspěšnějšího zahraničního účastníka. Co pro vás ocenění znamená? Udělením ceny jsem byl poctěn a také vděčný, že jsem objevil rádio s tak zajímavou historií. Klasická hudba si udržuje širokou distribuci právě díky rozhlasovým stanicím. Moc pro mne znamená, že rádio, jakým je Svobodná Evropa, pomáhá mladým hudebníkům zahájit kariéru.

Které skladatele preferujete? Miluji, když hraji díla slavných hornových skladatelů, Wolfganga Amadea Mozarta, Roberta Schumanna, Johannese Brahmse, Richarda Strausse… Zajímalo by mne, jestli mne nebaví ještě více hrát díla jiných skladatelů, která většina publika dobře nezná, například Hindemithovy sonáty, Fibichův kvintet, Ligetiho trio a soudobé kompozice, třeba Gemrotovo Virtuosino nebo mého kamaráda skladatele Camille Pépina, jehož dílo jsem nedávno nahrál.

Jaké jsou vaše budoucí plány a sny? V příštím roce se vrátím do České republiky na Mezinárodní festival komorní hudby Euroart Praha, na kterém budu hrát 15. ledna opět Mozartův kvintet a na MHF Pražské jaro 19. května sólově vystoupím s Mozartovým koncertem s PKF - Prague Philharmonia. Plánuji rovněž koncert 9. července na Mezinárodním hudebním festivalu klasické hudby v Třeboni – Třeboňská nokturna. Také vážně uvažuji nad nahráním nějaké sonáty na CD. Stále si pro sebe vybírám nový repertoár, ale sním o opětovném nahrání nádherného Koncertu pro lesní roh a orchestr č. 2 Es dur Richarda Strausse.

Související položky (podle značky)

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.