Alexander Liebreich: Nová naděje pro SOČR

Alexander Liebreich patří mezi významné německé dirigenty současnosti. Narodil se v roce 1968 v Řezně, studoval na mnichovské Hochschule für Musik und Theater a na salcburské Universität Mozarteum. Jako hostující dirigent stál již u pultu tak významných těles, jako je Concertgebouw Orchestra, Orchestre National de Belgique, BBC Symphony Orchestra, Rundfunk-Sinfonieorchester Berlin, Münchner Philharmoniker, Sinfonieorchester des Bayerischen Rundfunks, Orquestra Sinfônica do Estado de São Paulo, Dresdner Philharmonie, Orchestre Philharmonique de Luxembourg, Symphony Orchestra Yomiuri Nippon a Symphony Orchestra NHK. V jeho pracovním diáři pro nejbliží roky ale figurují i taková jména jako Mahler Chamber Orchestra, Petrohradská filharmonie, Japan Philharmonic Orchestra, Orquesta de Valencia, Tonhalle-Orchester Zürich, Kjóto Symphony Orchestra, Staatsorchester Stuttgart. Od září roku 2012 působí Alexander Liebreich jako šéfdirigent a umělecký ředitel Národního symfonického orchestru Polského rozhlasu. Od letošního září se stal šéfdirigentem Symfonického orchestru Českého rozhlasu. Rozhlasoví symfonikové spojují s jeho jménem značné naděje.

Nastupujete od září na pozici šéfa Symfonického orchestru Českého rozhlasu, poprosil bych vás tedy nejprve, abyste se nám trochu představil. Vašimi učiteli byli Claudio Abbado, Michael Gielen a Nikolaus Harnoncourt. Co říci více? Nejvíce mě asi ovlivnil Claudio Abbado. Setkal jsem se s ním v roce 1993, to měl za sebou první tři roky u Berlínských filharmoniků, které převzal po Karajanovi v roce 1990. Hned mne zaujal tím, že dával oproti svému předchůdci mnohem více Mahlera a také Druhé vídeňské školy, hlavně Berga. Ale to mé prvé setkání proběhlo v Mnichově, kdy Claudio dával Mahlerovu 1. symfonii, já jsem seděl vzadu za orchestrem a byl jsem zcela pohlcen nejen hudbou, ale především jeho dirigenskou osobností. Abbado přenášel na orchestr mnohem více odpovědnosti, než činil jeho velký předchůdce, a to mnohem více odpovídalo i mé představě dirigování. Já jsem měl vždycky potíže přijmout Karajanův autoritativní přístup, který vycházel z něj – z jeho nesporně velké osobnosti – a který spatřoval v orchestru pouze ztělesnění jeho vůle, jeho představy.

A jak to bylo s Nikolausem Harnoncourtem? Ten mně dokázal všechno snad nejlépe vysvětlit. Ten zázrak, jak funguje hudba. On byl mnohem intelektuálněji založen než Claudio. Ale u něj je velmi zajímavé pozorovat, jak se jeho názory postupně měnily. V padesátých letech, když zakládal Concentus, zastával pevné přesvědčení, že například v barokních ouverturách musí být tečkovaný rytmus hrán vždy dvojtečkovaně, všechny repetice musí být bezpodmínečně vyhrány atd. Ale v posledních letech, když jsem poslouchal jeho přednášky v Salcburku, kde vyučoval na Mozarteu, jsem u něj zaznamenal velký ústup od oné počáteční nekompromisnosti a trvání na nedotknutelnosti notového zápisu. Měl tam takový projekt v rámci řady Dialog in der Musik, Musik als Klangrede, kde se třeba zabýval otázkou, proč není u Mozarta vypisováno decrescendo. A odpovídal si – velmi přesvědčivě – že to byla v Mozartově době taková samozřejmost, že to nebylo třeba vypisovat. Každý to přece věděl.

, foto Petr Horník

Provází vás pověst vytrvalého zakladatele hudebních festivalů. Je to nějaký váš koníček? (smích) Jak to myslíte?

Tak například jste působil jako umělecký šéf Tongyeong International Music Festival v Jižní Koreji v letech 2011 až 2014 a od roku 2015 vedete polský festival „Katowice Kultura Natura“. V Katovicích jsem se ovšem nejprve stal šéfem Národního symfonického orchestru Polského rozhlasu, s tím, že festival povedu, až se pro něj postaví budova. Mimochodem, je to fantastický sál. Jak pokud jde o akustiku, tak především o atmosféru.

Lepší než Gasteig? (bouřlivý smích) Vy žertujete.

Ano. Byl jsem tam poprvé v týdnu, kdy jej otevřeli, někdy v roce 1986, a ještě si pamatuji výrok Leonarda Bernsteina, který sál zasvětil slovy: „Just burn the hall.“ Neposlechli. Vaše Rudolfinum je proti tomu učiněný skvost.  

Ještě k těm Katovicím. Jste prvním německým šéfdirigentem na polské půdě od roku 1945. Není to trochu nebezpečná pozice? Spolupráce se členy orchestru, ale i s administrativou, je jedním slovem fantastická. Všem velmi záleží na vybudování pověsti, jsou zapálení a ochotní tvrdě pracovat. A mají teď nejen skvělý sál, ale i ambiciózní program.

Také jste od podzimu v pořadí již třetím předsedou Společnosti Richarda Strausse, když vašimi předchůdci byli zakladatel Wolfgang Sawallisch a Brigitte Fassbaender, a též ředitelem jeho festivalu v Garmisch-Partenkirchenu. To samozřejmě hodně zavazuje. Společnost byla založena v roce 1984 s cílem podporovat straussovské bádání i péči o živé provádění jeho děl. Ale právě jsme měli před pár dny schůzi výboru a musím říci, že finanční situace společnosti není nejlepší, což podvazuje všechny aktivity, tím spíše, že panují i nejasnosti koncepční. Já bych uvítal posun od abstraktně humanistického zaměření směrem k praktické podpoře děl na alpském Festivalu. Možná i proto, že si vážím Richarda Strausse jako muzikanta, ale méně již jako člověka. Byl to arogantní snob a velmi sobecký a pragmatický.

Hans Knappertsbusch se vyjádřil pregnantně: „Bylo to prase.“ (smích) A ten to musel vědět! To je stejné jako s Richardem Wagnerem. Ale oba jsou součástí naší kulturní historie, jako umělci i jako lidé. A nic z jejich odkazu by nemělo být tabu, právě proto, že je to historie někdy hodně kontroverzní.
Teď se chystám na Ariadnu na Naxu s Mahler Chamber Orchestra, a moc se na spolupráci těším, stejně jako oni. Ta opera si zaslouží takový špičkový orchestr. A čeká mě i Salome, v redukované komornější verzi, oproti té drážďanské, vhodné spíše pro mladé lyrické hlasy. Při této geniální hudbě na Strausse člověka – na to prase – velmi rád a velmi snadno zapomenu.

Toto je zkrácená verze, kompletní článek v HARMONII X/2018 (koupit)

Sdílet článek: