pátek, 17. srpen 2018

Alena Hönigová: Koncert má být velká party!

Napsal(a) 

Alena Hönigová, foto alenahonigova.com Alena Hönigováfoto: alenahonigova.com

Měsíční krajina poznamenaná těžbou uhlí a těsně vedle utěšená a blahodárná příroda. Takové kontrasty zažijete, vydáte-li se na zámek Jezeří v Krušných horách. A vstupem do zámecké brány protiklady nekončí. Na obnovu čeká zámecké divadlo či zahradní terasy, zároveň si tu můžete dát chutnou svačinu a vypít dobrou kávu. Procházíme provizorně upravenými prostorami a stejně tak i místy, která již září novotou. Sem, do míst, kde před dvěma stoletími zámeckého pána knížete Josefa Františka Maxmiliána Lobkowitze při jeho letních pobytech provázel stálý hudební soubor složený z vynikajících virtuosů, už od roku 2012 přijíždějí vždy o srpnových sobotách diváci, aby se seznámili s hudební historií počátku předminulého století. Především na ní má zaostřeno festival Hudební léto v Jezeří. Přináší ale i unikátní projekty, šité zdejšímu zámku na míru.

Letošní ročník má už první takové za sebou. V sobotu 4. srpna zazněl v premiéře Smyčcový kvartet pro Město Horní Jiřetín, který na objednávku pro festival zkomponoval a od pultu prvních houslí Kvarteta Eisenberg provedl Jiří Sycha. O týden později jsme byli svědky novodobé premiéry v originálním obsazení a zároveň vůbec prvního orchestrálního koncertu v dějinách zámku Jezeří. To když zazněl klavírní koncert Es Dur Johanna Josepha Rösslera, někdejšího lobkowiczkého kapelníka a skladatele. A žádný z koncertů se pak neobejde bez aktivní – jak umělecké, tak produkční – účasti cembalistky Aleny Hönigové, která před šesti lety Hudební léto v Jezeří zakládala… Stálé zůstáváme věrní tomu, co jsme si vytkli za cíl na začátku. Tedy zaměřovat se na hudbu přelomu 18. a 19. století. Periodu, která zde na zámku znamenala největší rozkvět, a zároveň je dosud nejméně zmapovaná. Kníže Lobkowitz byl v hudebním světě výjimečnou osobností. Díky svému instinktu dokázal rozpoznat uměleckou kvalitu a pro hudbu byl zapálený. Materiálu z té doby se zachovalo velké množství a nikdo se jím zatím příliš nezabýval.

Pokud vím, festival se starými nástroji zaměřený výhradně na hudbu tohoto období v Čechách dosud nemáme. A právě proto mě láká ho zde na Jezeří budovat! Jako svého druhu ojedinělý, nový podnik. Pokaždé mají všechny koncerty nějakou jednotící myšlenku, ale vždy prezentujeme i něco z repertoáru barokního. Můžu prozradit, že se rýsuje jeden festivalový ročník zaměřený na Christopha Wilibalda Glucka, o kterého jsme doposud jen mírně „zavadili“…

Festival jste zakládala v roce 2012, věděla jste, do čeho jdete? Že se budete muset rozpoltit a věnovat stejnou energii jak věcem uměleckým, tak i otázkám produkčním a technickým? Navíc v prostorech více než provizorních… Jenom částečně, samozřejmě. Kdybych tehdy věděla, co vím dnes, asi by mé nadšení trochu ochladlo; ale jsem ráda, že jsem to tehdy nevěděla… A vlastně to nevím nikdy. Každý rok čekám, co mne překvapí a vždy je to něco, s čím jsem nepočítala. Vy jste připomněl letošní orchestrální koncert. Musím říct, že tolik účinkujících jsme na Jezeří doposud neměli. Do poslední chvíle jsme například pro umělce sjednávali ubytování. Dále, chceme-li být věrni dobové praxi, musí všichni ovládat hru na originální nástroje a zde vyvstává problém jejich nahraditelnosti. Kolikrát někdo z umělců onemocněl a to se pak těžko odhaduje, podaří-li se vůbec záskok sehnat. Někdy je to otázka dvaceti telefonátů, někdy jednoho… A nejde jen o instrumentalisty. Loni, těsně před programem z kantát Ferdinanda Paëra, onemocněla sopranistka, na které celý večer stál, a do poslední chvíle nebylo jisté, jestli vystoupí. Ale k profesionalitě našich umělců patří, že koncerty se neodříkají…

Hudební léto v Jezeří, foto Martin Bílek Hudební léto v Jezeřífoto: Martin Bílek

Do jaké míry hudba začátku devatenáctého století, v níž máte dramaturgické těžiště, koresponduje s prostorami zámku Jezeří, jak často právě tito autoři byli u knížete Lobkowitze prováděni? Cítím až magii v tom, jak naše programy do zdí jezeřského zámku zapadají. My zveme publikum do konkrétního poschodí. Je tam jednak sál, kde se naše produkce odehrávají, a jednak zámecké divadlo, které zatím čeká na rekonstrukci. Tahle část zámku byla postavena v téže době a koncipována jako velmi pohodlné bydlení. S balkónky do různých světových stran, s terasovitou zahradou, tedy místo pro komfortní život. A k němu pro knížete Lobkowitze patřila neodmyslitelně hudba a divadlo. A nás v sále vždy znovu překvapí lahodný a měkký zvuk hlasu a smyčců. Zkoušíme také v zámecké jídelně, kam publikum zatím nemá přístup. A když otevřeme dveře, zvuk se nese po celém zámku a propojuje všechny prostory.

Tohle asi člověk obzvláště dobře pocítí právě při orchestrálním koncertu, který máte aktuálně za sebou. Přesně tak… Měli jsme tu i lesní rohy a tympány a všichni měli strach, že ansámbl svým zvukem náš sál přesytí. Nic takového se nestalo. Prostor zámku i to největší fortissimo pojal a vstřebal a tak mám důvod si myslet, že dávní stavitelé s něčím takovým snad museli počítat…

Na festivalu v Jezeří se potkáváme víceméně se stabilním týmem účinkujících. Eisenberg kvartet, pěvci Anna Hlavenková či Jaromír Nosek jsou vašimi dvorními umělci. Koresponduje takto zavedená spolupráce s praxí, jaká byla zvykem v dobách knížete Lobkowitze? A odpovídají si také tehdejší a dnešní projekty? Kníže měl jednu velkou výhodu. Měl totiž na rozdíl od nás k dispozici značné finanční prostředky. Opravdu nemůžu srovnávat to, co na Jezeří dělal on, a co děláme my… Mě ale nadchla jeho myšlenka, o jejíž umělecké funkčnosti nepochybuji, totiž myšlenka na stálý ansámbl. V jeho případě smyčcový kvintet složený z předních virtuózů. A zároveň stálý mix hudebníků, kteří se na Jezeří vraceli. Moc mě baví ty seznamy číst… umíte si představit tři stálé kapelníky formátu Vranického, Cartelieriho a Röslera, kteří pro knížete psali a řídili představení? Nebo takové eso, jakým ve své době byl Ferdinando Paër, jenž se svou manželkou, operní primadonou, přijížděl na zámek každé léto? O významných sólistech, zvaných podle konkrétních skladeb a rolí, ani nemluvě.

Hudební léto v Jezeří, foto Martin Bílek Hudební léto v Jezeřífoto: Martin Bílek

Kníže si to ale, jak zdůrazňujete, mohl dovolit a to nejen z finančního hlediska… Jistě, narážíte na to, že Lobkowitz působil jistou dobu ve vedení vídeňských divadel. Takže pozval-li pan ředitel toho či onoho zpěváka na letní zájezd na Jezeří, každý mu rád vyhověl. I proto, že požíval značný respekt a o nejlepších sólistech měl dokonalý přehled. Na Jezeří se tak u knížete objevovala zvučná jména, ale vedle nich třeba i jeho zaměstnanci, služebnictvo, nebo prostí obyvatelé Horního Jiřetína. Kdosi v té době napsal, jak je skvělé, že v Čechách se hudebníci nemusí extra platit, protože spousta lidí umí hrát na dobré úrovni. A tu kníže ještě dále upevňoval. Dovídáme se například, že u jednoho pultu seděl rakouský virtuos Joseph Mayseder a vedle něj hornojiřetínský učitel…

Taková spojení už ale my na festivalových koncertech nezažijeme, byť vaše snaha o stálý tým a skupinu přidružených hudebníků různých úrovní je zřejmá a uvědomili jsme si jí třeba právě na tom orchestrálním koncertu. Já jsem tu myšlenku prostě adoptovala – a ona mi to vrací nečekanými setkáními, situacemi a prostorem pro další příležitosti a podněty. Základ tvoří rezidenční Eisenberg Kvartet a velkou pomoc představuje Daniel Deuter, koncertní mistr Batzdorfer Hofkapelle. Výsledkem pak je pestrý mezinárodní projekt s lidmi z různých koutů světa. Některé znám léta, některé jsem letos viděla poprvé. Většina z nich se také zná mezi sebou, ale v tomhle složení spolu hráli poprvé. A přestože podobné ad hoc projekty představují rizika v souhře, ve vzájemném naladění a respektu jednotlivých osobností, u nás se podařil malý zázrak. I díky společné energii a dobré vůli všech.

Pocit „jedné lodi“ či „jednoho provazu“ zkrátka funguje i ve zdech jezeřského zámku? Ano, kolegům jsem vděčná za týmovou práci, toleranci a nadšení. V Röslerově klavírním koncertu Es Dur, který jsme tu provedli a také nahráli, totiž řada z členů ansámblu figuruje i jako komorní hráči. A nepochybně je to tak napsáno záměrně. O Röslerovi se dočteme, že byl velmi oblíbený a hudebníci jeho skladby hráli s velkým nadšením. Snad měl dar milého člověka s dobrým chováním. A koncert Es Dur by se měl nazývat Koncert pro klavír, hoboje a fagoty. Nejen že tyto nástroje mají náročné party, ale funguje mezi nimi i velmi těsná komunikace.

Připomínala jste virtuóza Maysedera a českého učitele u jednoho pultu, to je jistě neopakovatelná dobová zajímavost, protože vy máte v ansámblu převážně špičkové hudebníky, kteří nemají problém s tím, že u vás hrají druhé housle. Jsem někdy až dojatá z nadšení, s jakým přijíždějí na Jezeří hrát… Vím z pramenů, že prvotřídní hudebníky měl k dispozici i kníže Lobkowitz, to nebyl zdaleka jen jeden věhlasný houslista. A já si uvědomuji, že tehdy i dnes funguje jakýsi princip spojených nádob – čím kvalitnější umělec, tím méně arogance, tím jednodušší cesta k úspěchu, který napůl spočívá v komunikaci. Tedy mix toho, jak ovládají své nástroje, i toho, jak se dokáží chovat.

Hudební léto v Jezeří, foto Martin Bílek Hudební léto v Jezeřífoto: Martin Bílek

Scéna staré hudby je velmi specifická, většinu umělců, kteří se jí věnují, potkáváme napříč většími i menšími ansámbly, nejrůznějším produkcemi, a jsou většinou na volné noze právě proto, aby se ve svém oboru mohli uplatňovat právě v takové šíři… Nepochybně si všichni přáli a přejí takový „luxus“, aby se mohli podílet na různorodých projektech. A všichni jsou z menších ansámblů zvyklí na vzájemný kontakt, porozumění a respekt. Samozřejmě jsou mezi nimi hudebníci různé úrovně, ale jim samotným to určitě nevadí. Ti zkušenější prostě dobře znají cestu, kterou sami ušli.

Co víme dnes o knížeti Lobkowitzovi jako o člověku? Připomínala jste značné finanční prostředky, byl schopným hospodářem? A zároveň umělecky založenou, citlivou a veselou duší… a v neposlední řadě vzdělaným a zkušeným praktickým hudebníkem? Tady se můžeme opřít o řadu svědectví jeho současníků. Nevím, jestli byl dobrý hospodář… své tu jistě sehrály i napoleonské války, ale kníže doopravdy neželel žádných nákladů na hudbu a umění a dostal se i do značných finančních těžkostí. Ale četla jsem, že kníže Lobkowitz byl jakési „veselé dítě, nadšené pro hudbu…“

Tedy něco jako vy…? Myslím, že kníže byl ještě daleko větší exot, než jsem já, představte si, že on sám třeba hrál v některých představeních zámeckého sluhu. Nebo víme, že brzy po vídeňské premiéře uvedl v Roudnici Haydnovo Stvoření a zpíval v něm basové sólo. Což je opravdu těžký part a nemůžeme si myslet, že ho někdo zazpívá jen tak nějak od boku… Zcela jistě miloval umění, atmosféru, kdy vzniká nové dílo. Podle mne byl pro věc nesmírně zapálený. A k tomu měl školení, ovládal několik nástrojů… zkrátka rozhodně to nebyl naivní milovník umění.

Nesmíme zapomenout na život ve vídeňském paláci, který představoval důležité centrum… No ovšem, například Johann Friedrich Reichardt ve své knize zápisků z cest Vertraute Briefe vyjmenovává, kdo na knížecích koncertech seděl v publiku, v každé místnosti zněla hudba, všude se zkoušelo… chtěla bych, aby to takhle fungovalo i na Jezeří a tohle neformální potkávání vytvářelo nové příležitosti a inspirovalo další projekty. Zkrátka lidé tehdy měli velkou výhodu, že nekomunikovali e-mailem, ale mnohem víc se potkávali osobně.

Hudební léto v Jezeří, foto Martin Bílek Hudební léto v Jezeřífoto: Martin Bílek

Jezeří dnes je něco úplně jiného než Jezeří v dobách knížete Lobkowitze. Vždy obdivuji práci vás a vašeho týmu, díky které se podaří vybudovat příjemné a snesitelné prostředí z provizoria, které na zámku mnohde panuje. Máte ambice alespoň se přiblížit podobě, v jaké zámek fungoval tehdy? Tady musím zdůraznit pomoc personálu. A jeho vstřícnost, protože paralelně s festivalem musí běžet prohlídky a všední provoz. Návštěvnický zájem o Jezeří je opravdu obrovský a každým rokem vzrůstá. Zdaleka ne všechny prostory jsou přístupné a my spolu se zámeckým týmem musíme hledat možnosti jak zkoušet, připravovat naše produkce, budovat zázemí. Vždyť i pětadvacet hudebníků se musí někde převléknout, rozehrát a odpočívat. Hodně si slibuji od plánované rekonstrukce zámeckého divadla včetně prostor pro umělce i publikum, což bude krok do jiného světa. A myslím, že zprovoznění divadla by mohlo nastartovat i postupné zpřístupňování dalších prostor. Atraktivní pro umělce i návštěvníky by pak byly možnosti ubytování, které my musíme zatím komplikovaně shánět. Jak říkáte, dnešní prostředí se nedá srovnávat s luxusem, jaký tu vládl za knížete Lobkowitze, kdy tu přímo na zámku většina lidí také bydlela. Ale atmosféra pěstování hudby je tu vepsaná ve zdech a stále ji cítíme.

Ta zámecká atmosféra je plná kontrastů. Zubožená krajina pod zámkem, kterou každý návštěvník musí projet, panenská příroda nad zámkem, a uvnitř zdobné interiéry ruku v ruce s prostorami, které na restaurátory teprve čekají. Což se každým rokem mění k lepšímu. Co jste cítila, když jste na zámek vkročila poprvé? Na Jezeří mě upozornila Anna Hlavenková, rodačka z Teplic. Já do té doby o zámku jen četla, ale jinak jsem o něm neměla ani potuchy. A vůbec jsem nechápala, jak to že se o tak významném hudebním centru z devatenáctého století nemluví a nepíše. Vstoupila jsem sem prvně v roce 2011 a od začátku jsem věděla, že tu chci budovat festival. Prostě impuls, o kterém vám víc asi neřeknu.

Posteskla jste si mi, že od té doby ale musíte často přemýšlet o penězích… A nemám to ráda. Jenže peníze k uměleckým věcem, jimiž se zabývám, bohužel patří. Často přemýšlím jak to či ono zaplatit a je v tom hodně rizika, doufání a naděje. Na jistotu se tady hrát nedá. Vylepšila bych si život, kdybych se tomuhle vyhnula. Na druhou stranu přikládám obrovský význam skoro nemožným věcem, které se nakonec povedou. Srovnávám třeba obrovské prostředky, které jsou potřeba na jeden metr dálnice a výši nákladů, jaké bychom potřebovali na kompletní rekonstrukci zámku. A jsem přesvědčená, že ke štěstí a k dobrému životu je třeba mít nejen dálnici, ale i krásná místa, kam po ní dojedeme…

Hudební léto v Jezeří, foto Martin Bílek Hudební léto v Jezeřífoto: Martin Bílek

Stačila jste si v krátké festivalové historii splnit nějaký svůj sen? Moc jsem si přála, aby – tak jako za knížete Lobkowitze – vznikla přímo pro Jezeří nová skladba a aby tu také v premiéře zazněla. Loni za mnou přišli zastupitelé města Horní Jiřetín a domnívali se, že dneska není dost dobře možné novou skladbu objednat. A ani si představit, jak by měla vypadat. Dávali jsme tu jeden z pozdních kvartetů Josepha Haydna, napsaný právě pro knížete. A nedokázali jsme se vžít do pocitu tehdejších posluchačů, svědků premiéry této neskutečné hudby. Zastupitelům jsem oznámila, že nové dílo můžou objednat okamžitě během několika minut. Stalo se a my jsme stejně jako dávní posluchači s napětím očekávali, co vlastně Jiří Sycha napsal. Koncert měl krásnou atmosféru a já bych byla šťastná, aby tato tradice pokračovala. A my se zas o kus přiblížili Jezeří za časů pánů Röslera, Riese či Paëra…

Kdo zavítá na festivalové produkce, vidí vedle precizního hudebního nastudování také nebývalou show. Ruku v ruce s tóny vašeho fortepiana tu fungují světla, projekce, novodobé rekvizity jako nafukovací raft nebo kufry na kolečkách, moderní nábytek, kostýmy. Nemám vůbec pocit, že by toto zacílení na efekt sebou neslo slevování z umělecké kvality. Ale přece jen, takové nebezpečí je asi všudypřítomné… Máte pravdu, to riziko je tu vždy. Klasická hudba je stále ještě světovou populací často vnímána jako nudná kategorie. Já si ale jako výrobce nudy rozhodně nepřipadám. Vidím v hudbě obrovskou zábavu. Stejnou, jakou se baví lidi okolo mě. Chápu, že lidem, kteří na nepovedeném představení umírali nudou, se do toho znovu nechce. Ale já vnímám hudbu jako Star Wars… úžasný příběh, emoce, vzrušení, napětí. Snažím se to sugestivně zprostředkovat, a protože máme prostory a prostředky, jaké máme, vezmeme si na pomoc někdy raft a jindy červené světlo. A takový malý můstek leckdy pomůže. Snažím se nemít strach a koncerty pojímat jako velkou party. Ano, často jsme na hraně a pak nezbývá, než věřit vlastnímu instinktu. Ale všechno je lepší, než nuda!

Vojtěch Babka

Vystudoval Pražskou konzervatoř a v roce 2003 nastoupil do Českého rozhlasu, kde moderuje denní vysílání, autorsky připravuje pořady o hudbě a hudebnících a uvádí přímé přenosy a záznamy z koncertních síní a divadel. Od roku 2007 připravoval a živě vysílal Operní magazín, v němž soustavně mapoval především dění na regionálních scénách v České republice. Z operních a operetních premiér pořizuje psané reportáže. Jako publicista pravidelně spolupracuje s Harmonií a Operou Plus, pro které připravuje rozhovory s operními pěvci, dirigenty a režiséry. S chutí objevuje nové lidi. Má rád přírodu, sport, železnici, klid lesa a Antonína Dvořáka.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.