pátek, 20. srpen 2010

Alan Charles Maclaurin Mackerras

Napsal(a) 

Alan Charles Maclaurin Mackerras, foto Pavel Horník Alan Charles Maclaurin Mackerrasfoto: Pavel Horník

17. 11. 1925 - 14. 7. 2010

Dům v jedné typické ulici severozápadně od centra Londýna nedaleko Regent‘s Parku, únor letošního roku. Sir Charles Mackerras je doma, necítí se příliš dobře, mluví pomalu, ale odpovídá, rekapituluje celý svůj život. Aniž bychom si to připouštěli, vedeme zřejmě poslední velký rozhovor pro česká média. Čeká ho ještě Liška Bystrouška v Covent Garden a Così fan tutte v Glyndebourne. Za pět měsíců, v červenci, se jeho dlouhá, činorodostí naplněná umělecká dráha definitivně uzavře. Na podzim 17. listopadu by mu bylo 85 let.

Přišel jsem v roce 1947, měl jsem stipendium od Britské rady. Doufal jsem, že budu moci studovat dirigování u Václava Talicha, ale nemohl nikoho vzít – byl v té době příliš zaměstnán; a tak jsem chodil alespoň na jeho zkoušky s Českým komorním orchestrem, to bylo velice zajímavé a podnětné. Zamiloval jsem se do Prahy a do Janáčka.

Na co vzpomínáte především, když si vybavíte své první setkání s Prahou? Hned první týden, co jsem byl v Praze, jsem viděl Káťu Kabanovou. To byl neuvěřitelný zážitek, slyšet z orchestřiště Národního divadla ty nádherné hluboké mollové akordy... Změnilo to celý můj život. Stal jsem se janáčkovským nadšencem. A poznával jsem hned jeho další opery. V době, kdy jsem v Praze studoval, existovala také Opera 5. května – také hráli Janáčka, Výlety pana Broučka. A tak jsem viděl hned tři různé Janáčkovy opery během prvních několika týdnů.

Pokoušel jste se dovědět víc o české hudbě? Když jsem nemohl studovat u Talicha, šel jsem do Akademie, která byla tehdy v Rudolfinu, a začal jsem studovat u Metoda Doležila, to byl známý sbormistr. Začali jsme prvním dějstvím Rusalky a Prodanou nevěstou. Jsou tam těžké sbory, byl to dobrý materiál pro výuku, jak dirigovat.

Za války jste byl v Austrálii, ale narodil jste se... V Americe. Ale jen proto, že tam moji rodiče zrovna na nějakou dobu byli... Na konci války jsem připlul z Austrálie přes Tichý oceán lodí do Anglie. Do Southamptonu. Byl jsem hobojista a snažil jsem se získat práci jako hráč na hoboj. Podařilo se mi to v operní společnosti Sadler‘s Wells, která tehdy byla hodně na cestách. Tam jsem se také potkal se svou ženou. Byla v souboru první klarinetistkou. Já byl druhý hobojista.

A jak jste vlastně začal dirigovat? Já chtěl vždycky být dirigentem. Vždycky mě zajímala hudba jako celek, rozhodně víc než jen ten můj jeden řádek v partituře, na kterém byl zapsán hobojový part.

Praha byla na začátku dirigentských snah první? Ano. Původně jsem chtěl studovat ve Vídni, ale ta byla po válce značně poničená. Za války jsem byl v Austrálii a netušil jsem, jak hrozná byla nacistická okupace. V tomto směru Praha byla tím nejlepším místem, kam se dalo jít studovat. I vzhledem ke svým starobylým hudebním tradicím. Byla pro studium hudby a pro získávání zkušeností s hudbou určitě jedním z nejlepších míst v Evropě. Moje osudové pražské setkání s Janáčkovými operami to jen potvrzuje.

Alan Charles Maclaurin Mackerras Alan Charles Maclaurin Mackerras

Začal jste Janáčkem. Jak rychle potom přišel také Dvořák, Smetana a Martinů? Samozřejmě jsem jako skutečně velmi mladý znal už Prodanou nevěstu, jako student jsem ji hrál, také jsem znal Dvořáka, jeho symfonie, také jsem je hrál... Jsem jeho velkým fandou. Řekl bych, že vedle Mozarta je tím největším skladatelem. Měl ostatně obrovský záběr – psal symfonie, komorní hudbu, symfonické básně, opery, duchovní hudbu... všechno.

A Martinů? Bohuslava Martinů jsem poprvé slyšel asi až delší dobu poté, co jsem získal stipendium do Prahy. Byl v té době v Americe... nesetkal jsem se s jeho hudbou hned. Možná až o deset let později. Jeho styl je jedinečný. Poprvé jsem dirigoval Bohuslava Martinů ve Velšské národní opeře v Cardiffu – byly to Řecké pašije. Měli jsme tam řadu představení. Pak jsme operu natáčeli v Brně – s britskými pěvci a s brněnskou filharmonií a Pražským filharmonickým sborem. Nahrávka je v angličtině.

Jak jste se dostal ke Smetanovi? Dirigoval jste některou jeho operu? Dalibora v Londýně, bylo to poloscénické provedení. John Mitchinson byl úžasný hrdinný tenor... A také jsem dirigoval části z Prodané nevěsty

A Mou vlast? Několikrát. Dvakrát na Pražském jaru – jednou před Husákem. To bylo dost zvláštní... V Anglii jsem řídil jen části. V Cardiffu celou.

Máte k Walesu nějaký zvláštní vztah? Ani ne. Prostě to tak přišlo. Byl tam ve vedení opery jeden fanda Smetanovy hudby a propagoval nejen ji, ale kompletně českou hudbu. Smetana byl výrazný národní skladatel. Pro mě je nicméně kuriózní, že vlastně původně mluvil německy a češtinu se musel učit... U Dvořáka to bylo naopak – mluvil česky a musel se učit německy...

A také anglicky... Vždyť pak mnohokrát navštívil Anglii. Ano, to je pravda.

Byla to dlouhá cesta od hobojisty k dirigentovi? Obecně to může trvat dost dlouho, ano. Já jsem se ale dostal k častému dirigování velmi záhy, protože u Sadler‘s Wells jsem měl na starosti v Tosce za scénou Te Deum... To byla dobrá práce. Pak jsem tam poprvé dirigoval Netopýra. A postupně mnoho představení. Velmi mnoho. Dirigenti to moc dělat nechtěli...

Osud každého začínajícího. Ano. Druhá inscenace, kterou jsem dirigoval, byl Sedlák kavalír a Komedianti. A pak jsem režiséru Normanu Tuckerovi přinesl partituru Káti Kabanové... Chtěl se do opery pustit, ale nechtěl ten úkol svěřit mně. Nicméně dirigent, který to měl dělat, onemocněl a já Káťu převzal. Byla to vlastně náhoda, ale obrovský úspěch. Úspěch i pro mne.

Byl jste tehdy s Janáčkem první? Kubelík byl šéfem v Covent Garden, chtěl dělat Martinů. Myslím, že rezignoval poté, když mu správní rada řekla, že Martinů ne, že by se mělo hrát něco od britského skladatele. Kubelík dělal v Anglii Jenůfu, ale myslím, že to bylo až po mé Kátě.

Takže jste se na počátku stal převážně operním dirigentem. Ano. Tehdy to tak bylo. Ale už dlouho samozřejmě dělám operu i koncerty v obdobné míře. První větší šanci dirigovat symfonický repertoár jsem dostal v Kapském Městě. Bylo to ještě v době apartheidu. Měl jsem dirigovat Městský orchestr, měl jsem kontrakt na tři měsíce. Dělal jsem Mahlera, Janáčkovu Sinfoniettu... a mnoho další hudby, kterou jsem předtím nedirigoval.

My v českých zemích vás známe především jako propagátora české hudby. Ale ono to asi není zdaleka přesné... Není to vlastně škoda, že máme o vás takový obrázek? Škoda ne... Ano, věnoval jsem hodně úsilí také Händelovi nebo Mozartovi. Ale nebylo třeba nikomu vysvětlovat, že jsou to velcí skladatelé. Bylo ovšem třeba zdůrazňovat, že velkým skladatelem byl i Janáček! A to bylo to, co jsem také dělal. Pokud jsem v životě něčeho dosáhl, pak to byla propagace Janáčka.

Byl jste také propagátorem britské hudby? Ne nějak zvlášť. Neřekl bych, že by Britten potřeboval nějakou velkou propagaci. Jeho hudba je obecně vnímána jako vynikající. Neřekl bych, že by britská hudba potřebovala podobnou pomoc. Pochopitelně diriguji britskou hudbu také, hodně Brittena, také samozřejmě Elgara, který je podle mého mínění velice dobrý skladatel.

Co byste tedy z britské hudby doporučil českému publiku? Které skladby? Jednou z nejlepších kompozic jsou variace Enigma od Elgara, jeho První symfonie je také mistrovské dílo a Violoncellový koncert – jeho v podstatě poslední dílo... Není mnoho prvotřídních cellových koncertů, tenhle to ale určitě je. Ralph Vaughan Williams je také velký skladatel. Na kontinentě možná není tak známý, ale byl jedním z těch, kdo se inspirovali v lidové hudbě... A pak pochopitelně Holst. Je vnímán jako autor jediného díla – Planet. To je ovšem unikátní a mistrovské dílo. Mám ho moc rád.

Takže image jako pouze nebo především janáčkovského interpreta je zúžením vašeho skutečného profilu. Ano. Můj repertoár je pochopitelně širší. Dělám hodně Richarda Strausse, Wagnerovy opery... Nemám zvláštní preference.

Co váš kalendář? Jste každý večer z domova? Jsem hodně zaměstnán, mám hodně angažmá, ale trochu se to teď zmenšuje, necítím se úplně dobře.

Manželka je často bez vás... Je úžasná partnerka. Občas chodí na má představení, ale ne na všechna.

Teď vás čeká Liška Bystrouška. Poprvé v Covent Garden. V Anglické národní opeře, kde jsem byl po dlouhou dobu ředitelem, i ve Velšské národní opeře už jsem ji ale dirigoval. Dělali jsme to v angličtině, protože těžko budou Angličané imitovat nářečí. Covent Garden jinak uvádí všechny opery v originále, ale tohle je výjimka.

Jaké to bylo za doby komunistů cestovat do Československa, za železnou oponu, ze svobodného světa? Komunismus byl extrémně nepříjemný. Ale já miloval hudbu, měl jsem šanci kontaktu s velmi dobrými orchestry... Komunisté podporovali umění a sport. Takže orchestry byly velmi dobré. Česká filharmonie byla vynikající. Václav Neumann byl fantastický dirigent... Přesto, že byl v Československu komunismus, byly pro hudbu dobré podmínky. Nikdy jste ale nevěděl, kdo je špion. Někteří mí přátelé byli uvězněni pro nic nebo pracovali v těch příšerných uranových dolech... Komunismus, to byly také poničené památkové budovy... A Stalinova socha...

Lidé zde v Británii asi úplně nemohli věřit, když jste vyprávěl... Přesně tak. To opravdu nevěřili.

Jak zdejší přátelé vidí vaše aktivity v Čechách? Jako zvláštní? Ne. To určitě ne.

Alan Charles Maclaurin Mackerras, foto Zdeněk Chrápek Alan Charles Maclaurin Mackerrasfoto: Zdeněk Chrápek

Pro zdejší sbory dělá hodně Karel Janovický, který je učí české výslovnosti. Ano, je obtížné učit českou výslovnost, ale on je úspěšný. Existuje také Američanka Yveta Synek Graff, která učí českou – ale i francouzskou – výslovnost.

Zaštiťujete také Britskou Dvořákovu společnost... To jsou úžasní lidé, detailně a hluboce znají českou hudbu.

Jak měříte kvalitu orchestru? To se nedá měřit. Jsou některé skupiny České filharmonie, které jsou naprosto úžasné. Kontrabasy. Všechny dechy. Housle... Těším se ještě na další koncert s nimi, než půjdu do penze.

Říká se, že Berlínští filharmonikové jsou nejlepší na světě. Jak je to možné tvrdit? Rozdíl mezi Berlínskou a Českou filharmonií je tento: Berlínští jsou kosmopolitní. To nejsou jen Němci. Česká filharmonie až donedávna měla za členy jen Čechy, což je speciální věc. Teď je v ní už pár cizinců – zdá se mi, že je lepší držet jednu národnost. Hráči v České filharmonii mají skvělá dřeva, ale i horny. Housle mají speciální barvu, kterou obdivuji.

A když přijdete k jinému orchestru – co obdivujete? Co podporujete? Co sledujete jako hlavní cíl při zkouškách? Dirigent nedává pouze takt. Velký podíl na práci dirigenta je mentální – vyzařování. Projekce vlastní osobnosti na hráče. Aby hráli, co dirigent diriguje. I kdyby se jim nelíbil, aby hráli, co on chce.

Jak dirigujete? Improvizujete? Nebo máte vše předem připravené? Obvykle vše připravené. Vím, čeho chci dosáhnout. Snažím se být co nejlépe připraven. Nediriguji většinou zpaměti.

Jsou dirigenti, kteří přijdou na pódium a snaží se najednou dělat některé věci jinak. Překvapivě. Tak to právě nedělám.

Kvůli sobě, nebo kvůli hráčům? Z obou důvodů.

Máte hodně úkolů, celý život stále pracujete. Mohu si nicméně představit, že také míváte dovolenou? Pokud ano, tak obvykle na ostrově Elba v Itálii. To je krásné místo.

Takže neplachtíte v Anglii? Můj otec rád plul na jachtě. Byl úplný fanatik jachtaření. Rád jsem to s ním podnikal, ale sám ne.

Zkoušel jste někdy učit? Příležitostně radím, ale nevyučuji soustavně.

Co to znamená, když řeknete, že radíte? Gesta? Techniku? Nebo spíše věci, které jsou za notami? Přesně tak – to co není v partituře.

Kdybyste potkal mladého člověka, který chce být dirigentem, co byste mu poradil? Musíte samozřejmě umět techniku, abyste dal najevo, co máte na mysli. Ale také musíte uvažovat o významu a smyslu hudby. Mladí nemají dostatek zkušeností, aby se cítili skutečně jistí. Studují dirigování, ale nedirigují.

Čili jde o to, aby se o tom jen nehovořilo. Přesně tak.

Alan Charles Maclaurin Mackerras, foto Zdeněk Chrápek Alan Charles Maclaurin Mackerrasfoto: Zdeněk Chrápek
Mimochodem, bylo to pak později s Talichem a jeho časem lepší? Trochu ano. Po únoru 1948. Ministr Nejedlý, komunista, byl velkým nepřítelem Talicha, který byl katolík. Pokusil se Talicha nechat zavřít už po válce. Po únoru odešel Talich do své vily u Berouna. A já tam u něj studoval soukromě. Vzpomínám na Milana Munclingera, flétnistu a dirigenta – hráli jsme tehdy na Karlštejně v Noci na Karlštejně. Přespali jsme tam a druhý den jsme šli podle Berounky až k Talichovi.

Byl Talich důležitou osobností ve vašem životě? Ano. Komunisté řekli vedení Českého komorního orchestru, aby se zřekli Talicha, jinak že nebudou mít podporu... Oni to ale neudělali. Zkoušeli s ním, ale koncert odehráli manifestačně bez dirigenta... Talich byl nejen vynikající dirigent, ale i myslitel. O hudbě.

Tehdy jste se začal učit česky? Mnohem dřív. Už když jsem se chystal na stipendium. S mojí ženou, tehdy už byla skoro mou ženou, jsme chodili do školy, kde se učilo jen konverzací. Bez gramatiky. Němčina nebyla v Praze po válce moc populární, tak jsem se učil česky...

Všichni obdivujeme, jak stále mluvíte dobře, když začnete česky. Máte někdy šanci mluvit i v Londýně česky? Přijíždí sem hrát řada českých lidí. Ale česky mluvím jen příležitostně.

Když přehlížíte svůj život, jste spokojen? Nebo byste našel nějaký omyl? Myslím, že jsem neudělal chybu, když jsem začal dirigovat. A jsem vděčný Čechům, že mi dali první příležitosti dirigovat v mezinárodní situaci. A uvědomuji si množství české hudby, které jsem mohl poznat, zvláště Janáčka, mého asi nejdůležitějšího skladatele. Také Dvořáka, samozřejmě. Ale Janáček je asi tím, s nímž jsem spojen nejvíc.

Jako ocenění celoživotních mimořádných uměleckých aktivit pomáhajících zahraničnímu ohlasu české hudby převzal letos v dubnu v Praze sir Charles Mackerras medaili Artis Bohemiae Amicis udělovanou ministrem kultury. Václav Riedlbauch, který byl v té době členem vlády, tak připomněl nejen zásluhy britského dirigenta na poli interpretačním, ale také badatelském a propagačním. Charles Mackerras se podle jeho vyjádření stal součástí novodobých dějin české hudby. Není totiž asi nikdo jiný mezi těmi, kdo se nenarodili v této zemi, kdo by měl takový vliv na české umění v zahraničí, poznamenal tehdy. Památce této významné osobnosti bude zasvěcen Mezinárodní festival Janáček Brno 2010. 

Život v datech

1925 – Schenectady, stát New York (USA), narozen 17. listopadu. Otec: Alan Mackerras, elektroinženýr, člen křesťanského hnutí kvakerů, matka: Catherine MacLaurin • 1928 – rodina se stěhuje zpět do Sydney • 1941 – studium na Státní hudební konzervatoři New South Wales (hoboj, klavír, skladba) • 1943 – hobojistou ABC Sydney Orchestra • 1947 – plavba do Anglie, hobojistou a hráčem na anglický roh v orchestru Sadler’s Wells Theatre • 1947 – sňatek s klarinetistkou Judy Wilkinsovou; měli dvě dcery – Fionu a Catherine • 1947/1948 – desetiměsíční studijní pobyt v Československu • 1948 – Londýn, divadlo Sadler’s Wells, dirigentský debut v operetě Netopýr • 1951 – Londýn, řídí britskou premiéru opery Káťa Kabanová • 1951 – pořizuje a řídí aranžmá Sullivanova baletu Pineapple Poll • 1952 – první účinkování na Edinburském festivalu • 1954/1956 – Londýn, hlavním dirigentem BBC Concert Orchestra • 1958 – kritizuje Brittenovy vztahy s chlapci • 1963 – Londýn, debut v Královské opeře Covent Garden, řídí Šostakovičovu operu Katerina Ismailova • 1965/2010 – pravidelné umělecké návraty do českých zemí • 1965 – Londýn, Sadler’s Wells, premiéra Mozartovy Figarovy svatby podle dobové interpretační praxe • 1966/1969 – Hamburk, šéfdirigent opery • 1972 – New York, debut v Metropolitní opeře, řídí Gluckovu operu Orfeo ed Euridice • 1970/1977 – Londýn, hudební ředitel Sadler’s Wells (od roku 1974 Anglická národní opera) • 1973 – Sydney, za přítomnosti královny Alžběty II. řídí koncert u příležitosti otevření koncertní síně nové Opery • 1974 – Londýn, titul Komandéra řádu Britské říše (CBE) • 1976/1979 – šéfdirigent Symfonického orchestru města Sydney • 1978 – Londýn, Janáčkova medaile za zásluhy o českou hudbu • 1979 – Londýn, povýšen do šlechtického stavu v uznání zásluh o rozvoj hudebního umění • 1980 – Londýn, prvním dirigentem původem odjinud než z Britských ostrovů, který řídí Last Night of the Proms • 1987 – 1992 – Cardiff, hudební ředitel Velšské národní opery • 1990 – Glyndebourne, debut na operním festivalu s inscenací Falstaffa • 1991 – Praha, Stavovské divadlo, slavnostní otevření po rekonstrukci nové hudební nastudování Mozartova Dona Giovanniho v roce 200. výročí skladatelova úmrtí • 1992/1995 – hlavní hostující dirigent Skotského komorního orchestru • 1994 – Brno, čestný doktorát Masarykovy univerzity • 1995 – 2002 Praha, hlavním hostujícím dirigentem České filharmonie. Dále byl mj. hlavním hostujícím dirigentem Philharmonia Orchestra a hlavním hostujícím emeritním dirigentem Sanfranciské opery. Spolupracoval s Filharmonií BBC, se Symfonickým orchestrem BBC, s Londýnskou filharmonií, s Evropským komorním orchestrem, s Královskou liverpoolskou filharmonií a Symfonickým orchestrem města Birminghamu, s Bostonským a s Chicagským symfonickým orchestrem, byl poradcem City Opera of Vancouver a prezidentem Britské Dvořákovy společnosti pro českou a slovenskou hudbu • 1996 – Praha, medaile Za zásluhy 1. stupně • 1997 – pasován na rytíře Austrálie • 1998 – debut na Salcburském festivalu, s Vídeňskými filharmoniky uvedl Mozartovu Figarovu svatbu • 1998/2001 – hudebním ředitelem Orchestra of St. Luke’s v USA • 1999 – Praha, čestný doktorát AMU • 2000 – San Francisco, oslavil 75. narozeniny, a to představeními oper Růžový kavalír a Semele. Oslavil také padesát let působení ve Velšské národní opeře • 2000 – Londýn, Královská opera Covent Garden, Gounod: Romeo a Julie, Martinů: Řecké pašije • 2000 – Salcburk, Salcburský festival, s Vídeňskými filharmoniky uvedl Cherubiniho Medeu • 2000 – vystoupil s Českou filharmonií na Edinburském festivalu • 2001 – Londýn, Královská opera Covent Garden, oslava 76. narozenin při uvedení nové inscenace Smetanovy Prodané nevěsty • 2002 – oslava 50 let působení na Edinburském mezinárodním festivalu (Donizettiho Maria Stuarda, Händlův Jeptha a Mozartova Gran Partita) • 2003 – Praha, Národní divadlo, nové hudební nastudování Janáčkovy opery Výlety páně Broučkovy • 2003 – Londýn, stává se čestným rytířem při příležitosti královniných narozenin • 2004 – Brno, čestný doktorát JAMU. Dále byl nositelem čestných doktorátů univerzit v Hullu, Yorku, Nottinghamu, Griffithu, Oxfordu, Naperu (Nový Zéland), Melbourne a Sydney. Byl prezidentem Trinity College of Music, čestným členem Royal College of Music, Royal Academy of Music, St. Peter’s College v Oxfordu a Royal Northern College of Music v Manchesteru • 2004 – debut u Berlínské filharmonie (Dvořák, Mozart, Janáček) • 2005 – Londýn, Zlatá medaile Royal Philharmonic Society Londýn, prvním nositelem Queen’s Medal for Music • 2006 – Classic FM Gramophone Lifetime Achievement Award jako ocenění celoživotních zásluh • 2007 – emeritní dirigent Orchestra of the Age of Enlightenment • 2008 – čestným prezidentem Edinburgh International Festival Society • 2008 – dirigentem posledního koncertu Alfreda Brendela s Vídeňskými filharmoniky • 2009 – Londýn, Anglická národní opera, řídí inscenaci Brittenovy opery The Turn of the Screw • 2010 – Praha, medaile Artis Bohemiae Amicis (Přátelé českého umění) • 2010 – Londýn, Covent Garden, řídí představení Příhod Lišky Bystroušky • 2010 – Glyndebourne, červenec, poslední veřejné vystoupení – Mozartova opera Così fan tutte • 2010 – Londýn, 14. července podlehl rakovině • Plánovaná a již neuskutečněná vystoupení v roce 2010: červenec – dva koncerty na festivalu BBC Proms, srpen – 56. účinkování na Edinburském festivalu, a to se Skotským komorním orchestrem – Mozartův Idomeneo, říjen – Praha, koncert s Českou filharmonií k 50. výročí spolupráce, září a říjen – Berlínská filharmonie (Martinů, Dvořák – koncerty převezme Tomáš Netopil).

Petr Veber

Novinář, hudební a operní kritik, autor textů o hudbě a hudebnících, absolvent hudební vědy na Karlově univerzitě. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 byl pak deset let v Českém rozhlase vedoucím hudební redakce stanice Vltava. Je jedním z průvodců vysíláním stanice D dur. Spolupracovníkem Harmonie se stal hned v počátcích existence časopisu. Přispíval a přispívá také do Lidových a Hospodářských novin a do Týdeníku Rozhlas. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života. Nejenže za ní rád cestuje, ale také ji ještě stále rád poslouchá.

Komentáře

csenfrdeitptes

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.