úterý, 4. leden 2011

Akord Lukáše Hurníka

Napsal(a) 

Akord Lukáše Hurníka Akord Lukáše Hurníka

Mnohovrstevnaté aktivity Lukáše Hurníka mi připomínají barevně zajímavý akord. Jeho hlavním pracovním domicilem je Český rozhlas, pro jehož třetí program – Vltavu – pracuje od roku 1991. Před deseti lety převzal vedení tohoto jediného plnohodnotného a celoplošného kulturního média u nás a v současné době je též ředitelem programu Českého rozhlasu. Je též respektovaným skladatelem s pestrým katalogem kompozic, od duchovních děl přes orchestrální díla v čele s obrovitou symfonií Globus až po muzikálovou operu The Angels. To však není vše. Je jedním z nejlepších českých moderátorů vážné hudby, což dokazuje při koncertech Talichova komorního orchestru, v České televizi, při setkáních s posluchači koncertů a koneckonců i v Českém rozhlase. Inicioval zajímavé projekty, z nichž nejznámějším je Hudební fórum v Hradci Králové. Jeden večer v týdnu pak věnuje vedení sboru Gaudium Pragense, který vznikl 17. listopadu 1989. Barevnost jeho života umocňuje hlubokým zájmem o kvalitní vína a putováním po viničních tratích Evropy, zvláště pak sladké Francie.

Při slabém postavení kultury v denním tisku a v televizi leží na Vltavě obrovská odpovědnost při propagaci a reflexi náročnějších forem kultury. Jaké má Vltava postavení a význam v českém hudebním, potažmo kulturním životě?

Na to můžete nahlížet různě. Jednou z možností je poslechovost. Vezmu-li týdenní měřítko, tak se blíží číslu 200 000 lidí. Z hlediska mediálního trhu je to málo, z hlediska kulturního trhu je to obrovské číslo – 200 plných Rudolfin nebo součet návštěvníků všech českých divadel. To je však pouze nejjednodušší, čistě matematický pohled. Musíme mít na paměti, že jsme součástí globálního mediálního prostoru Evropské vysílací unie, jejíž součástí jsou i veřejnoprávní stanice Severní Ameriky, takže většina koncertů, které natočíme a nabízíme, může působit na miliony posluchačů. Recipročně pak z této sítě získáváme práva k vysílání spousty koncertů a operní hudby. Posluchačům tak můžeme nabízet přenosy z Metropolitní opery, z La Scaly, Rusalku s Tomášem Hanusem z Mnichova...

Můžeme však na to pohlížet i jinak. Každý rok natočíme přibližně 250 koncertů klasické a jazzové hudby. Nevěnujeme však pozornost jen orchestrům v Praze a v Brně, ale i orchestrům v regionech, komorní hudbě. Zvláštní kapitolou je pak reflexe mladých profesionálů, amatérů a studentů hudebních škol. To nikdo jiný nedělá. Navíc mnohé z koncertů by se neuskutečnily, kdyby tam chyběly rozhlasové mikrofony. V tu chvíli je totiž koncert atraktivnější pro sponzora, městskou radu i pro interprety.

Zcela nezastupitelný je význam rozhlasového archivu. Máme zdokumentováno, jak každý rok hrála třeba Česká filharmonie, jak se zpívalo na přelomu století v pražském Národním divadle, jaké byly generace českých koncertních umělců.

Jak jsou drahé nahrávací projekty?

Například každoroční natočení přibližně dvanácti koncertů Pražského jara vždy přesáhne milion korun, koncert velkého symfonického orchestru obnáší kolem 80 000 korun, opera stojí půl milionu. To jsou nároky hráčů, sboristů, sólistů za to, že máme postavené mikrofony. Stává se, že když se všechny požadavky sečtou, přesáhne to naše možnosti a projekt se neuskuteční. A to je škoda! Zvláště v případech, kdy dílo zazní jednou a další možnost třeba už nikdy nebude. Další finanční náklady, které někdy dosahují neuvěřitelných částek, je půjčovné not. Takže Symfonický orchestr Českého rozhlasu, jehož koncerty rádi všechny přenášíme, je těleso, které má téměř povinnost jednou za čas zahrát například Šostakovičovu Leningradskou. Ovšem půjčovné nikoliv za fyzické půjčení not, ale za odvysílání, za virtuální užití not, stojí 70 000 korun. Takové případy pak vzbuzují u mě otázku, zda je to hospodárné využití peněz. Jestli je v zájmu koncesionáře, aby uslyšel Leningradskou se SOČRem z koncertu, a ne zdarma s Valerijem Gergijevem z cédéčka. Nicméně v tomto konkrétním případě dáme pravděpodobně přednost živému koncertu, protože je pro SOČR důležitý a má o něj zájem Evropská vysílací unie.

Jaká vidíte při srovnání s Českou televizí specifika Vltavy?

Je jasné, že náklady na televizní přenos jsou o řád vyšší. Je otázkou priorit každé instituce, do čeho investuje peníze. V televizi se vždycky hodně měřily koláče sledovanosti, u nás se sice také hodně myslí na poslechovost a leccos se podle toho řídí, ale každé vedení Českého rozhlasu ctilo poslání Vltavy. Kromě toho je to jedna z mála jasně vyprofilovaných stanic, médium zaměřené v širším slova smyslu na kulturu; v centru je pak umění, zvláště klasická hudba a jazz.

Vltava pokrývá celé spektrum kultury – hudbu, různé variety mluveného slova, zpravodajsky výtvarné umění, film, tanec – a pro naplnění veřejnoprávního poslaní stanice slouží desítky formátů. Jste s nimi spokojen, nebo dojde ke změnám?

Celorozhlasovým úkolem je přesněji definovat a lépe plnit poslání jednotlivých stanic. V celém rozhlase je tedy snaha menšími kroky udělat z Radiožurnálu stanici ještě více zpravodajskou, z Prahy program „servisnější“, rodinnější, maximálně komunikativní a u Vltavy ještě trochu víc akcentovat „arte“. Od 1. ledna došlo tedy ve vysílacím schématu k drobným změnám. Formáty pořadů blízkých vysílání stanice Praha (talk show, folklor) ustoupí pořadům „arte“. Například nedělní pořad Setkávání s rozhovory s různými osobnostmi o životě a práci splyne v neděli odpoledne s úspěšným formátem Telefonotéka. Rušíme pořad Ranní písnička, který se do ranního proudu na Vltavě nehodí. A v neděli dopoledne už nebude pořad Vltava dětem, který po pravdě pro děti moc nebyl... Nový varhanní koncert tu jistě najde své posluchače.

Co se podařilo za vašeho působení dosud vytvořit a jak vidíte budoucnost?

Před deseti lety vzniklo programové schéma, které obsluhuje poměrně nehomogenní publikum Vltavy tak, že si segmenty posluchačů vzájemně nevadí. Schéma je logicky postavené podle biorytmů člověka. Respektuje, že například lidé, kteří potřebují informace o tom, co dělo, děje nebo bude dít, tak si k tomu rádi poslechnou jazz, že lidé poslouchající literaturu a rozhlasové hry snesou lehčí klasickou hudbu a vážní zájemci o vážnou hudbu mají svoje solitérní večerní časy. Podařilo se najít kvalitní tým lidí, často poměrně mladých, kteří program úspěšně připravují nebo prezentují. Jako jakýsi apendix vznikla před pěti lety digitální stanice klasické hudby, stanice D-dur, která je pro dva typy publika: náročné zájemce o vážnou hudbu a pro lidi, kteří nechtějí být například při práci rušeni mluveným slovem. Dnes je to vlastně díky set-top-boxům, satelitu, kabelovým spojením, IPTV a systémům DVB-T celoplošná stanice v nejvyšší možné technické kvalitě. Ohlasy na tuto stanici jsou velmi pozitivní, a to nejen od nás, ale i z ciziny. I když by se mohlo zdát, že internetových hudebních stanic je ve světě hodně, většinou se jedná o několikahodinové opakující se smyčky, kdežto D-dur čerpá z desítek tisíc nahrávek klasické hudby. Navíc je to stanice laciná, protože program připravují lidé z Vltavy a vysílání se odbavuje automaticky přes počítač, což ovšem s sebou občas přináší poruchovost. Ve spolehlivosti má digitální technika určitě ještě rezervy... Ukázalo se taky, že dobrým nástrojem, jak ukázat, co všechno děláme, je nový designový Magazín Klubu Vltava.

Velkou radostí byl pro mě nedávný průzkum, který ukázal, že jsme díky široce rozkročenému programu vychovali posluchače k určité toleranci. Zatímco na počátku 90. let jsme měli separované milovníky vážné hudby, jazzu, soudobého umění, informací a literatury, o deset let později už graf vypadal jinak. V našem publiku výrazně narostl počet lidí, kteří poslouchají prakticky všechno, co nabízíme. Zajímá je i to, o čem si myslí, že je to nezajímá. Baví je mix, syntéza, kontexty, podněty. Alespoň to tvrdí náš vrchní rozhlasový sociolog, pan doktor Hradecký. A určitě má pravdu, protože je to taky violista.

Budoucnost celého Českého rozhlasu vidím v možnostech, kterým se říká „rádio na přání“, „personalizované rádio“, „obsah na vyžádání“. Vltava a celý Český rozhlas bude myslím masivní, rozhodující výrobce audio obsahu. Jen jednou z forem bude samotné rozhlasové pozemní vysílání, dominantní však bude možnost, že si posluchač bude moci uspokojovat své kulturní potřeby kdykoli. Nebude při tom muset ani klikat myší. Do digitální čtečky se mu bude nahrávat to, co si sám předvolil. Ale bude to vymyšleno tak, že dostane ještě něco navíc, co ho překvapí a uvede jeho zájmy do netušených souvislostí.

Od ledna nabízíte i unikátní jazzový servis – Eurojazz...

Není to nová stanice. Český rozhlas udělal revoluci ve svých webových stránkách. Náš web je teď přehledný, interaktivní a mám z něj velkou radost. Návštěvník má dvě možnosti vstupu, buďto přes stránky stanic, nebo přes témata. Jedním z nich je jazz. Zahrnuje vše, co se odvysílá v Českém rozhlase, budou zde informace o tom, co se děje v jazzu, a součástí této stránky bude i internetový stream jazzové hudby, především zaměřený na evropskou hudbu, ale bude tu významně prezentován i americký jazz.

Zajímavými počiny Vltavy jsou i celoroční projekty, kdy se Vltava věnuje mimočeským kulturám. Rok 2011 bude ve znamení německy mluvících zemí. Jaký je záměr těchto projektů a co si od toho slibujete?

Je to určité dramaturgické zaostření přehršle obsahu, kterou nabízíme. Jakási „zlatá nit“, kterou se snažíme učinit vysílání stanice ještě čitelnější. Přirozeně Německý rok znamená i prezentaci kultury Rakouska, části Švýcarska a tak dále. Rok španělský, francouzský, evropský a britský dopadly skvěle, takže věřím, že pro posluchače bude zajímavý i ten německý; rok 2012 bude severský a rok 2013 vzhledem k výročí rozhlasový. Kulturu vybrané jazykové oblasti pak probíráme v širokém kulturním záběru, od literatury a hudby přes architekturu až ke kulinářskému umění.

Dočkáme se i mimoevropských témat, třeba čínského roku?

Už jsme o tom uvažovali. Téma musí být natolik nosné, aby se na ně daly navěsit literární pořady, hry, hudba, historie a tak dále. Číňani by asi uspěli ve všem, jako vždycky.

Kromě své práce v Českém rozhlase jste i skladatelem... Je těžké najít chvíle klidu pro komponování, máte nějaké rituály, které potřebujete pro soustředění?

Mým snem by bylo odjet na chalupu, všechna elektronická pojítka se světem vypnout a věnovat se pár týdnů komponování. Od tohoto snu se v posledních letech vzdaluji čím dál více. Ale pořád se mi zatím ještě daří pro skládání nějakou tu chvilku najít. Nebo spíš ukrást. Snazší je to u menších skladeb, i když určitá klipovitost života se může projevit i tam. Teď ale píšu hodinové oratorium Křížová cesta pro dva sólisty, smíšený sbor, dětský sbor, varhany a orchestr a ostře narážím na mantinely dané diářem. Skladba vzniká třeba i v dvouhodinových časových oknech, kdy se jí mohu aspoň trochu věnovat. Beru to však jako realitu a pašijový příběh jsem pojal tak trochu filmovým způsobem. Nesnažil jsem se z látky vydobýt všechno mystérium, ale připomenout křížovou cestu, jak se po ní chodí dneska; je to čtrnáct letmých zastavení poutníka jednadvacátým stoletím. Každý obraz má svou silnou symboliku, své mystérium, svoje výklady – ale my je přecházíme, protože na ně prostě nemáme čas a energii. A o tom bude to moje oratorium. Možná tím nahrávám hudebním kritikům na smeč, ale pro mě jedna z dráždivých souvislostí Kristova příběhu s dneškem je to, že ho nestíháme pochopit. Člověk touží přijmout jeho symboliku, ale je odsouzen k povrchnosti. Zastavení křížové cesty vnímá ke své škodě jen jako obrazy...

Kdy bude světová premiéra?

Doufám, že 26. května v Hradci Králové.

Z vašeho rozhlasového cyklu Hovory o víně jsem pochopil, že vaší vášní je dobré víno... Jste sběratel vzácných vín?

Tak to rozhodně ne! Sběratel víno nepije, sbírá ho. Já ho piji, či lépe řečeno ochutnávám, ale mám za sebou sotva pár kilometrů dlouhé vinařské cesty. Když je někdo ve víně nezkušený a napije se omylem například Romanée-Conti v ceně kolem sta tisíc za lahev nebo Chateau Margaux, tak mu zaručeně nebude chutnat, nejen kvůli té ceně. Člověk musí postupovat od jednodušších vín ke složitějším strukturám. Ostatně podobné je to i v muzice. Struktura vína, jak ho vnímáte, je velmi blízká třeba struktuře orchestrálního akordu. Není to však jen o pití vína. Ve svých rozhlasových pořadech jsme se s Jiřím Mejstříkem věnovali i vzrušující historii, filozofii a symbolice, etickým otázkám vína.

Jak se vaše cesta projevuje?

(smích) Většinu dovolených trávím na kole ve francouzských vinařských oblastech, kde se věnuji poznávání složitosti a komplexnosti oné struktury.

Jste též milovníkem špičkového zvuku a moderních technologií. Kdybyste měl tu možnost, co by obsahovalo ideální vybavení vašeho domácího mediálního prostoru?

Určitě by bylo příjemné být obklopen co nejvěrnější atmosférou koncertního sálu. Takové přístroje už existují. Jedná se o asi třicetikilovou krabici z leštěného kovu, na níž je jen jeden knoflík Volume, neboť se vychází z filozofie nezasahovat do zvuku. Mě však mnohem víc lákají mašinky s řadou ovládacích prvků, které se dají přizpůsobovat uživateli, přenastavovat, propojovat.

V takové ideální pracovně bych měl dvě sekce. V první by byl pracovní stůl s počítačem s obrovským monitorem, abych viděl i tu největší partituru, a s nasamplovanými naprosto věrně znějícími nástroji, které budou hrát přesně to, co napíšu do partitury. Třeba i pokyny dolce a misterioso. V druhé sekci s pohodlným sezením by byla audiofilská aparatura s prostorovým zvukem. A pravděpodobně by tam nebyla televize, protože obrázky vyžadují jiné vnímání... Bohužel dnes všechno směřuje ke komprimovaným formátům, což je strašný krok zpátky. Audiofilský zážitek se bohužel zastavil u nosičů, které dnes mizí – SACD a DVD Audio. Ale možná by bylo levnější najmout si živé muzikanty, aby mi v té pracovně zahráli. Pak bych si s nimi dal Romaneé Conti.

Luboš Stehlík

Mým rodným městem jsou Pardubice, kde jsem se učil hrát na housle a violu. Housle a zpěv jsem studoval na Konzervatoři pro mládež s vadami zraku v Praze. V témže městě absolutorium oboru hudební věda na FF UK. Do pracovního procesu vstoupiv ještě před vysokou školou ročním pobytem v Pěveckém sboru AUS. Po skončení muzikologie, kde moji diplomovou práci vedl Petr Eben, nastoupil jsem v roce 1984 do knižní redakce nakladatelství Editio Supraphon. Od roku 1989 jsem působil několik let v Pěveckém sboru Českého rozhlasu. Po jeho vymazání z českého hudebního života  jsem se stal v roce 1994 členem týmu, později šéfredaktorem časopisu Harmonie, který se brzy stal nejlepším tištěným hudebním médiem České republiky. Jsem partnerem manželky nejlepší ze všech, otcem tří dětí a dědečkem (zatím) sedmi vnoučat.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.