Basbarytonista Adam Plachetka absolvoval roku 2006 na Pražské konzervatoři u prof. Luďka Löbla. Je vítězem Duškovy mozartovské soutěže, Soutěže duchovní a koncertní hudby v Kroměříži, Soutěžní přehlídky konzervatoří ČR v Pardubicích, soutěže Pražský pěvec a Mezinárodní pěvecké soutěže Antonína Dvořáka v Karlových Varech, kde navíc získal cenu Symfonického orchestru hlavního města Prahy FOK, cenu Viléma Zítka a cenu nakladatelství Editio Bärenreiter Praha.
V Národním divadle v Praze debutoval roku 2005 ve Čtyřnotové opeře Toma Johnsona. Od té doby zde nastudoval Míchu (Prodaná nevěsta), Masetta (Don Giovanni), Publia (La clemenza di Tito), Jacka Wallace, Happyho a Larkense (La fanciulla dell West) a Figara (Le nozze di Figaro). V lednu 2008 hostoval v rámci zahraničního zájezdu Národního divadla v Praze do Japonska v roli Papagena (Die Zauberflöte) a v roli Figara. Ve Státní opeře Praha vystupuje jako Basilio (Il barbiere di Siviglia) a Papageno.
Adam Plachetka je člověk nepřehlédnutelný a snadno zapamatovatelný. Vysoká statná postava, delší havraní vlasy, tmavé oči, výrazný obličej s vousy. V Národním divadle debutoval roku 2005 ještě v době svých studií na Pražské konzervatoři u profesora Luďka Löbla, jemuž podle svých vlastních slov vděčí za to, co dosud umí. Pan profesor Löbl Adama Plachetku na Pražské konzervatoři naučil, že je třeba postupovat pozvolna od hlasově přípravných, „jednodušších“ úkolů k těm složitějším, od technicky náročných barokních a klasicistických partů k pozdějším větším romantickým úkolům, pro které je třeba nasadit více hlasových sil. Má barevně sjednocený temný basbaryton, který bude jistě dále zrát. I při svém mládí a nezkušenosti se výrazně podílel na práci českého (a později i smíšeného) obsazení Mozartova Tita ve Stavovském divadle (2006) v nastudování světově uznávaných mozartovských specialistů manželů Herrmannových jako Titův pobočník Publio. Překvapil vyzrálostí svého výkonu nejen diváky, ale uspokojil svou prací inscenační tým Tita natolik, že vzápětí úspěšně předzpíval pro Salzburger Festspiele a v srpnu 2007 se tam již představil v roli Pompea v inscenaci Berliozovy opery Benvenuto Cellini. Ale už předtím, v květnu toho roku spolupracoval na Händlově opeře Rinaldo (projekt P. L. Pizziho) v rámci produkce Korean Opera Group v Soulu.
Věnuje se také koncertní činnosti s mnoha českými orchestry, často se v jeho repertoáru objevuje hudba barokní. Zvláštní kapitolu jeho pěveckého a hereckého vývoje tvoří spolupráce s dirigentem Romanem Válkem, který se svou sestrou, herečkou, režisérkou, pedagožkou JAMU Janou Janěkovou vytvořil pro Znojemský hudební festival dvě inscenace – Händlova Acise a Galateu (2005) a Dona Giovanniho (2006 – Plachetkovo první setkání s touto rolí). Kvůli této zkušenosti odpověděl Adam Plachetka na otázku, zda jej překvapila metoda práce manželů Herrmannových, že se s podobným stylem práce už setkal.
Snaha o maximální koncentraci na roli a na její vztahy k ostatním postavám (se všemi detaily pohybové a mimické práce), to bylo právě to, co jsme na pražském Titovi obdivovali. Soustředěná práce celého inscenačního týmu (manželská dvojice výtvarníka a režisérky a dokonale souznějící spolupracovník, dirigent Alessandro de Marchi), v němž skutečně jako by nebyly oddělitelné jednotlivé profese, to byla zkušenost, kterou bude Adam Plachetka do budoucna hodně potřebovat. Tím spíš, že si už teď uvědomuje, nakolik se profese operního zpěváka v průběhu času mění. Není to tak dávno, co operním pěvcům stačilo dokonalé zpívání s minimem obligátního pohybu, zpěv byl jejich hlavní devízou, a teď se nezadržitelně víc a více proměňují v operní herce. Zahraniční režiséři si ve spolupráci s dirigenty vybírají pro dané typy postav stále častěji co nejpřesnější herecké typy, u nichž je pěvecké umění jen jedním z mnoha nezbytných předpokladů pro roli. Už dávno na tom opravdovém operním jevišti, které znamená svět, nestačí stále se opakující zaběhané herecké postupy, které vznikaly někde na konci 19. století. Operní domy hledají připravené a hotové pěvce, kteří jsou trénovaní nejen ve zpěvu, ale také v herectví, v pohybu, dobře vypadají a mají odpovídající fyzickou kondici, a to někdy možná i za cenu jistého ústupu od ryze pěvecké dokonalosti interpreta. Do tohoto operního světa naši mladí operní herci vstupují.
Adam Plachetka dostává úkoly, jaké se sluší na mladého pěvce, stojícího na startu své umělecké tvorby. Letos v dubnu vystoupí v rámci zahraničního turné produkce Osterfestspiele Salzburg do Japonska v opeře Figarova svatba W. A. Mozarta jako Zahradník Antonio, potom začne zkoušet roli Hajného pro novou inscenaci Rusalky na Salzburger Festspiele v režii Jossi Wielera a Sergio Marabita a pod taktovkou Franze Welser-Mösta (česky). Na podzim bude opět s Ursel a Karl-Ernstem Herrmannovými připravovat ve Stavovském divadle inscenaci Mozartovy opery Zahradnice z lásky (role Narda).
Na pedagogické fakultě Západočeské univerzity v Plzni studuje Adam Plachetka druhý ročník oboru Hudební výchova a zpěv. Začátek jeho pracovní kariéry vypadá slibně a rozumně. Neláme rekordy, které by mu v budoucnu mohly zlámat vaz. Přejme mu, aby byl i nadále úspěšným běžcem na dlouhé trati.
