110 let České filharmonie – Od Dvořáka k Mácalovi

Když se zamyslíte nad historií České filharmonie, tak se vám může tajit dech nad jejími osudy a nad lidmi, kteří orchestr ovlivňovali z dirigentské podesty. Památným jménem je Antonín Dvořák, svým způsobem zachráncem byl kdysi Rafael Kubelík se svým slavným otcem Janem, potom jména nejdražší, kteří vydupali z hudebníků zvuk orchestru – Václav Talich a Karel Ančerl, z digitální éry Václav Neumann a Jiří Bělohlávek. Jen uctivou vzpomínkou mohu přejít desítky dalších slavných jmen. V 90. letech přispěli k uměleckému rozvoji ČF svým dílem i zahraniční šéfdirigenti – Gerd Albrecht a Vladimir Ashkenazy. Bohužel jejich odchod byl spjat s komunikační pachutí. V pořadí 13. šéfdirigentem České filharmonie se stal před dvěma lety Zdeněk Mácal. Více než třicetileté putování po světě v roli emigranta, kdy dirigoval desítky orchestrů, aby nakonec zakotvil ve Spojených státech, vyústilo nakonec v návrat do rodné země a v angažmá u našeho prvního orchestru. Jeho „poevropštění“ se ještě prohloubilo před několika měsíci, kdy přesídlil se svou paní z Floridy do Evropy. Nyní má domovy dva – Prahu a Ženevu.

Před vámi je jubilejní 110. sezona České filharmonie. Nicméně jak vás znám, vše vidíte v širších souvislostech. Sezonu 2005/2006 je třeba nahlížet prizmatem roku 2004, jenž byl ve znamení české hudby, a nejen to. Rok české hudby jsme vlastně rozprostřeli do let 2003, 2004 a 2005. Jubilejní sezona je pro mě ve stejné linii vlastně pokračováním předešlých dvou, tří let. Orchestr bude opět hrát hodně české hudby, a dokonce jsme objednali u pěti českých skladatelů různých generací závažné novinky. Mezi nejstarším Otmarem Máchou a nejmladším Slavomírem Hořínkou je věkový rozdíl 58 let. (Dalšími jsou Evžen Zámečník, Ivan Kurz a Hanuš Bartoň – pozn. red.)

110 let je nejen těžko dosažitelná doba v lidském životě, ale i dlouhá doba v životě orchestru. Jaké období České filharmonie je pro vás nejvíce inspirující? U Filharmonie se nedá mluvit o významnějším nebo méně významném období. Každá perioda tohoto prvního českého a jednoho z nejlepších evropských orchestrů měla svoje kladné a možná i záporné stránky…

Přesto mi dovolte být neústupný. Máte pocit, že navazujete na nějakého dirigenta ve sto deseti leté historii? Jsem vděčný všem mým předchůdcům. Už jenom co udělal za obrovskou práci Karel Ančerl. Hudebně a zvukově je mi však nejbližší Václav Talich. Zvukového ideálu tohoto druhu bych chtěl dosáhnout.

Znáte dobře reakce zahraničních odborníků a publika. Co se jim vybaví při pojmu Česká filharmonie? Jaké jsou pro zahraničí atributy orchestru? Česká filharmonie byla vždy spojována především s nesmírně muzikálním projevem. Ostatně je to, myslím, v české povaze. Zvláště dnes, kdy celá řada orchestrů hraje vlastně stejně a nerozeznáte je od sebe, je cenné, že si Filharmonie udržuje něco specificky českého. Vše vychází ze zpěvnosti, vřelosti, a to nejen smyčců, ale i všech skupin dechových nástrojů. Nevím, jestli tomu tak bylo už před 110 lety, ale Talich kdysi otevřel orchestru nové výrazové možnosti, které jsou zde v nějaké míře stále přítomny. Talicha jsem živě nezažil, znám jen jeho nahrávky, ale jeho přínos pro vybalancování orchestru, zvláštní zvukové kouzlo, homogennost nebo chcete-li jednota celého orchestrálního aparátu, dlouhodobá práce s orchestrálními sólisty – to je velmi inspirující. Právě na to navazuji a chci to dále rozvíjet.

Podívejte se, dnes je tendence hrát sice technicky brilantně, ale stejně. Myslím, že je to nešťastné. Pamatuji dobu, kdy pět hlavních amerických orchestrů hrálo každý jinak. Stačilo pár minut v rádiu a věděl jsem, že je to „philadephia sound“, který začal Stokowski a později rozvinul Ormandy, „boston sound“ s Kusevickým a Munchem; nezaměnitelný zvuk vtisknul za dvanáct let Lenny Bernstein New York Philharmonic. Dnes už to není. Možná bych řekl „global sound“. Hlavně je to tím, že chybí soustavná delší práce. Dirigenti se rychle mění, není čas na detailní práci. Doba Talicha, Bernsteina, Ormandyho a dalších je pryč. Sám za sebe považuji za strašně důležité zachovat specifičnost orchestru, osobitý zvuk. V každém orchestru, s kterým jsem pracoval, jsem o to usiloval. U České filharmonie je úžasné, že mi už mnoho sami přinesli, že vyšli vstříc více než jinde.

Myslíte, že měl orchestr někdy i období stagnace? To je těžká otázka. Byl jsem třicet let pryč, takže nemohu vynášet soudy. Není žádným tajemstvím, že byla určitá doba v 90. letech, kdy vše nešlo tak kupředu, jak mohlo. To je však pryč a důležitá je budoucnost. Dnes hrajeme jinak a jiný je i zvuk. To mohou spíše vnímat návštěvníci našich koncertů. Za sebe mohu říct, že to dělám nejen cílevědomě, ale i intuitivně, prostě jak to při koncertu cítím. Je to svého druhu magie. Vezměte si pohyb ruky. Jeden pohne rukou a něco se děje, u jiného to nefunguje. Některé věci se nedají slovy vyjádřit…

Ruce jsou tedy pro dirigenta to nejdůležitější? Ruce jsou jakýmsi prostředníkem mezi mými myšlenkami – citem -, hráči a lidmi v sále. Z rukou a konečků prstů zvlášť vyzařuje energie do orchestru a od něho do sálu. Samozřejmě nositelem myšlenky, citového pohnutí je celé tělo, ale ruce jsou velmi důležité.

Česká filharmonie je poměrně členité soukolí. Pracuje jako perfektně seřízený stroj? (se smíchem dirigent glosuje) To bych nemohl říct ani po dvou letech v čele orchestru. Je to delikátní otázka. Čeká nás ještě hodně práce po muzikální stránce, ale to je jednodušší úkol. Mnohem těžší bylo, je a bude orchestr stmelit v lidské, mimopódiové rovině. Atmosféra v České filharmonii je velmi dobrá, práce mě nesmírně těší, ale zlepšovat se dá stále všechno. Hudba je nikdy nekončící proces. Před rokem jsem vám říkal a musím říci znovu, že některé věci je těžké změnit a stále ještě slyším, že to tak funguje deset, patnáct let. Dělá mi někdy potíže to chápat, protože mám ze světa jiné zkušenosti. Vše se vyvíjí, neuvěřitelně rychle se mění. Co se vyvíjelo dvacet let, dnes se pohne v jednom roku. Kdo to nepochopí, ustrne.

Nahrál jste mi na smeč. Je nemálo orchestrů, které vydávají svoje live nahrávky na vlastním labelu, což je skvělá propagace a později i finanční přínos. Proč to nedělá Česká filharmonie? Dobrá otázka, ale není to ten hlavní problém. Je to důsledek krize tohoto byznysu posledních minimálně deseti let. Málo nahrávají vlastně všechny orchestry. Dokonce špičkové jsou na tom nejhůře, protože jsou dražší než provinční tělesa. New York, Philadelphia, Boston a další měly kdysi exkluzivní kontrakty a dnes nahrávají jen občas. I Česká filharmonie měla svůj exkluzivní label – Supraphon. Podívejte se však na dnešní tristní situaci… Vlna orchestrálních labelů vznikla v Británii. Když výborným orchestrům začal před několika lety vysychat stálý přísun zakázek od gramofirem, začaly si zřizovat vlastní značky, kde vydávají live snímky ve vlastním nákladu. Čekají, až se pokryjí náklady, a potom dostanou hráči honorář. U nás čekat nechtějí, chtějí peníze hned a především proto nemá Česká filharmonie vlastní label, přestože v archivu je už řada nahrávek, které bych s klidným svědomím pustil do světa. Problém vidím v tom, že se tímto směrem vydává čím dál tím více orchestrů a jestliže budeme stále čekat, tak se stane, že „market“ bude opět přesycený, což se v 90. letech podařilo velkým firmám. Zaspali jsme dobu, ale ještě není vše ztraceno. Jenom musíme být i v tomto směru flexibilnější a odvážnější. Nesmíme zaspat dobu. Jestliže nebudeme zkoušet dnes, desítky konkurenčních orchestrů ve stejnou dobu tvrdě pracují. Když nebudeme držet krok, tak zůstaneme pozadu. Vlastně je to velmi prosté.

V Čechách teď panuje absurdní situace, že na trhu jsou archivní nahrávky Filharmonie s Ančerlem a Talichem, ale nové jako by neexistovaly. Přitom pro japonskou značku Octavia Records jste natočili už více než dvacet desek. Co s tím? Máte pravdu. Máme téměř uzavřeny Dvořákovy symfonie, než pojedeme letos v listopadu do Japonska, tak budou venku čtyři Čajkovského symfonie, máme dvě Mahlerovy symfonie a v příštích letech naplníme celý cyklus, roztočili jsme Brahmse, v různých fázích jsou projekty s hudbou Rimského-Korsakova, Musorgského, plánujeme další projekty, často cykly. O tom všem česká veřejnost neví a nemá k tomu přístup. V Japonsku se prodávají naše desky po stovkách, tady není nic. Problém je v tom, že v Japonsku jsou mnohem dražší a cena by tady byla při pouhém přepočtu astronomická. Nicméně věřím, že se snad brzy situace změní, producent změní názor, otevře trh a Česká filharmonie bude moci svoje CD prezentovat i doma. Ostatně Octavia má zastoupení už v několika evropských zemích. Praha asi bude posledním městem, kam se desky České filharmonie dostanou.

Vraťme se k jubilejní sezoně. Vaše programy často přinášejí nějaké neobvyklé zpestření. To je pravda. V předchozích dvou sezonách jsem většinou vždy uvedl na program něco málo hraného – Máchovy Variace, Sommerovu Antigonu, Krejčího Variace a řadu dalších. Jelikož v tom chci pokračovat, tak se to promítlo i do nové sezony. Zásluhou pana ředitele Riedlbaucha jsme iniciovali vznik pěti novinek generačně pestré pětice českých skladatelů. Moc mě těší, že budu dirigovat tři novinky. Samozřejmě budu dirigovat i světový repertoár. Uvedu další dvě Mahlerovy symfonie, Beethovena a obzvlášť bych připomněl říjnové provedení Verdiho Requiem, protože se nám podařilo sestavit skvělou čtveřici sólistů.

Zdeněk Mácal - ruce, foto Petra Hajská

Vladimír Válek - ruce, foto Petra Hajská

Na závěr sezony budou ve Filharmonii hostovat talentovaní studenti hudební větve Gymnázia Jana Nerudy. Bylo těžké filharmoniky přesvědčit o důležitosti takového kroku? Zprvu ano, ale myslím, že nakonec pochopili, oč jde. Víte, celý život jsem pracoval s mladými, a to nejen v profesionálních orchestrech, ale v studentských orchestrech, o které pečují slavné orchestry jako Chicago Symphony, i na Mannhattan School of Music nebo v New World Symphony na Floridě v Miami. V Americe je naprosto samozřejmé, že výborní dirigenti pracují s mladými lidmi. Mým záměrem v Praze tedy je, abychom asi tak deset lidí zapojili do orchestru, aby to bylo pro ně inspirací, motivací a užitečnou zkušeností. Na programu by měla být předehra k Mozartovu Donu Giovannimu a klavírní koncert a po pauze Dvořákova Osmá. Myslím, že v roce 2011 čeká velké výročí Pražskou konzervatoř. Už teď by se mělo začít uvažovat například o společném projektu s Českou filharmonií. Podporovat mladé je nesmírně důležité, je to investice do budoucna. Dokonce mám pocit, že Česká filharmonie nemůže hrát jenom koncerty, ale jako první orchestr tohoto státu má zodpovědnost za hudební komunitu Prahy a její budoucnost. Vůbec nevylučuji, že budu občas dirigovat nějaký pražský studentský orchestr; konzervatoře nebo AMU. Dělal jsem to v Americe a nevidím důvod, proč bych to nedělal i tady. A budu rád, když se ke mně připojí páni kolegové z orchestru a pomohou mi. Například na Floridě bylo běžné, že přijeli na týden třeba vedoucí hráči z Boston Symphony a svoje skupiny „koučovali“. Moc mě potěšilo, když před dvěma lety po americkém turné Filharmonie zůstali na Floridě pánové Kotmel, Válek a Host a pomáhali mému New World Symphony s českým programem. Mladí američtí hráči byli doslova nadšeni.

Na Silvestra uvedete obě řady Slovanských tanců. Filharmonii jste řídil poslední den v roce i vloni. Stane se to pravidlem? Nevím, jestli pravidlem, ale připadá mi to normální. Podívejte se, kdysi tu byly hlasy, aby se hrály valčíčky. Na takový repertoár jsme ale příliš blízko Vídni. Vloni jsem tedy prosadil Orffovu Carminu Buranu a Sukovu Serenádu, údajně těžká díla. Co je prosím vás na tom těžkého? Vždyť je to skvělý populár! Nakonec jsem to prosadil a koncert měl velký ohlas. Zařazení Slovanských tanců zapadá do oslav 110. výročí. Vždyť čtyři dny poté zahrajeme na galakoncertu Dvořákovu Pátou. Všechno je třeba vidět v širších souvislostech. Po mém příchodu k orchestru jsem uvedl Novákovu Slováckou suitu a Mahlerovu Pátou symfonii, pak byl Rok české hudby, nyní jubileum; tedy hodně české hudby a světového repertoáru. Co se týká uvádění Beethovena, tak to souvisí s naším hostováním ve Wiesbadenu, Mahler zase s natáčením.

Na Pražském jaru uvedete Schönbergovy Písně z Gurre, což bude asi událost sezony. Vy máte k tomuto dílu nějaký zvláštní vztah? S Pražským jarem to plánujeme už hodně dlouho. Pak festival chtěl, abychom zahráli stejný program, jako dirigoval Rafael Kubelík na prvním ročníku Pražského jara (Foersterova Předehra, Ostrčilova Křížová cesta a Dvořákova Sedmá – pozn. red.) . Rád jsem souhlasil, ale trval jsem i na Gurre Lieder… Je to především velká výzva – obrovské, těžké dílo, které orchestr už dlouho nehrál, překrásná muzika. Bude to i technický problém, protože v Praze pro to není odpovídající prostor a Smetanova síň se bude muset kvůli tomu upravit. Není to špatný sál, ale není ideální. Sboristů by mělo být nejméně 180 a obsazení orchestru vyplývá z partitury, jen horen je deset. Praha prostě postrádá akusticky špičkový, moderní sál, kde by se mohla bez problémů provádět velká orchestrální díla.

Není vám líto, že tak jedinečná událost nebude mít zvukový záznam? Samozřejmě by bylo škoda, kdyby tu nebyl alespoň zvukový snímek. Možná bychom to mohli natočit ve vlastní režii a doufat, že se jednou najde vydavatel.

Přestože jste obecně znám hlavně jako interpret hudby 19. století, váš vztah k soudobé hudbě je, nemýlím-li se, hodně hluboký. I když jsem musel v Americe dělat hlavně evropskou klasiku přibližně dvou staletí, protože pro tamější dirigenty je to často velmi obtížné, tak jsem měl vždy blízko k současnosti. V nové sezoně nejde jen o ony abonentní novinky, ale například orchestr bude se mnou zakončovat jarní přehlídku české soudobé hudby.

Sdílet článek: