pondělí, 29. srpen 2016

Veliké a křehké polské srdce

Napsal(a) 

Foto Wojciech Grzędziński / NIFC Foto Wojciech Grzędziński / NIFC

Do Varšavy jezdíme s Collegiem velmi rádi. A doprava je mnohem jednodušší než let a mnohem pohodlnější než autobus, obzvlášť při letním stavu naší slavné D1. Cesta vlakem utužuje vztahy v ansámblu, protože trvá dlouho a vy tak máte možnost v klidu si popovídat s kolegy, zavzpomínat na staré časy, vyslechnout nové vtipy a probrat stále méně utěšenou politickou situaci, na což v normálním provozu obvykle nezbývá čas. Na zpáteční cestě navíc můžete společně zhodnotit koncert, takže v Praze na nádraží vystoupíte z vlaku s pocitem, že nejste jen námezdný hudební dělník, ale člen souboru, který má svou historii, směr vývoje a dokonce nějakou jednotící ideu.

Ve Varšavě nás navíc mají rádi a váží si nás, koncerty mívají charakter výjimečné události. Poláci jsou nám v kulturním rámci vlastně velmi blízcí. A také nás obvykle velmi rozmazlují. Nedávno jsme ve Varšavě zpívali na Bachovském symposiu, poslouchala nás plná aula dychtivých Bachovských expertů, kteří skladby velkého saského génia znali bez přehánění nazpaměť a doslova nám viseli nám na rtech. Organizátor nás ubytoval v centru města v luxusním hotelu Bristol, který nechal kdysi postavit polský klavírista a politik Ignác Jan Paderewski, takže aula připomíná spíše nádhernou koncertní síň s dokonale vyleštěným klavírem. A když se před vámi otevře výtah, může z něj vystoupit třeba Dmitrij Chvorostovkij, jak se to stalo nám.

Třetí důvod, proč být rád ve Varšavě, spočívá v polské povaze a historii. Hlavní město Polska zůstává i dnes otevřenou knihou o polském národě, který sám sebe definuje jako „velký a hrdý“, za což mnohokrát v historii strašlivě trpěl. A podobně jako když se řekne „Paříž“, člověk si hned představí město módy a lásky, když se řekne „Varšava“, člověk si nejdřív vybaví druhou světovou válku a povstání varšavského ghetta. Město vyrostlo znovu a narychlo po devastující válce. Když ale procházíte zdejšími ulicemi, stále cítíte bolest a zároveň úctu k hrdinskému vzdoru a zápasu, který se zde kdysi odehrál. Poláci dovedou být příkladně hrdí na odkaz svých velkých mužů a epoch, což jim v porovnání s českým přístupem nelze než závidět. V chrámu Svatého kříže, v jehož sloupu je uloženo srdce jednoho z největších hudebních Poláků – Fryderyka Chopina – se uskutečnil náš neobvykle veliký koncert.

Jan Martiník a Collegium 1704, foto Darek Golik / NIFC Jan Martiník a Collegium 1704foto: Darek Golik / NIFC

Objednávka Varšavského Chopinova festivalu zněla: Gaetano Donizzeti – Requiem za Vincenza Belliniho. Václav Luks ještě nikdy nedirigoval skladbu takhle mladou, s tak velkým obsazením a s tak rozmáchlou estetikou, jakou bezesporu vyžaduje hudba italského operního repertoáru. Samozřejmě, jedná se o dílo duchovní, které obsahuje i tradiční odkazy na Requiem barokní či klasicistní. Najdeme v něm i náznaky polyfonie ba dokonce dílčí pokus o fugu. Přesto si dílo žádá zcela jiný přístup, než na jaký jsme v rámci Collegia 1704 zvyklí při našich toulkách světem barokních umělců. Plné obsazení romantického orchestru představuje velkou dynamickou sílu. I rozšířené obsazení Collegia vocale po pěti lidech v hlasu s ním hrálo jen občas vyrovnanou partii. Když spustily ve vypjatých pasáží všechny dechy, měli jsme pocit, že nám jaksi chybí třetí a čtvrtá řada.

Patrně nejsilnější zážitek z koncertu obstaraly výkony mužské části sólového kvintetu. Do basové role, která rozsahem dominuje, obsadil Václav Luks ostravského rodáka Jana Martiníka, muže s ohromným hlasovým fondem a dokonale zvládnutou škálou. Jeho hlasový projev působí jako estetický balzám. A nezanikl ani výkon Jaroslava Březiny, lyrického tenoristy, známého především z pražských divadel. Koncert byl opět vyprodán, spousta diváků jej absolvovala ve stoje. Václav Luks čelil během dvou týdnů další velké výzvě a soudě podle ohlasů publika v ní obstál se ctí. Nezbývá než zvolat: Hurá na Wagnera!

Čeněk Svoboda

Pochází z Liberce, kde vystudoval Gymnázium F.X. Šaldy, vede od roku 2001 gymnaziální sbor Cum decore, vedl smíšený sbor Ještěd (2007–2013) a od jara do zimy obdivuje krásy Jizerských hor. Zde také potkal prof. Svatavu Šubrtovou, která se ho laskavě ujala jakožto soukromá učitelka zpěvu. V Praze vystudoval obor Sbormistrovství na Pedagogické fakultě ve třídě Marka Valáška. Mezi lety 2004–2016 zde vedl ansámbl staré hudby Collegium 419. V roce 2015 založil vokální ansámbl I Dilettanti. Jako zpěvák se specializuje na interpretaci staré hudby. Je jedním ze zakládajících členů Collegia vocale 1704, v němž působí dodnes. Spolupracuje se soubory Musica Florea, Collegium Marianum, Dresdner Kammerchor, Doulce memoire a dalšími. V současné době také přednáší na Ped. Fakultě estetiku sborového zpěvu a připravuje pořady pro Český rozhlas 3.

Komentáře

csenfrdeitptes

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.