Ve dnech 30. a 31. ledna se v pražském Divadle Dobeška uskutečnila jedinečná akce věnovaná Suzukiho houslové metodě. Japonský houslista a pedagog Shinichi Suzuki vytvořil ve 40. letech 20. století tzv. Mother Tongue Method (metoda mateřského jazyka), která se ve světě dále rozšířila pod názvem Suzukiho metoda. Jejím základním kamenem je teze, že děti se naučí hrát na hudební nástroje podle stejných principů, podle jakých se přirozeně učí svůj mateřský jazyk. Tato metoda je sestavena již pro děti od 3 let, avšak jejím cílem není vychovat profesionální výkonné umělce, i když je třeba podotknout, že v raném věku si jí prošly i takové houslové hvězdy současnosti jako např. Julia Fischer a Hilary Hahn. V současnosti je výuka Suzukiho metodou rozšířena téměř v 50 zemích světa, mezi něž se konečně zařadila i Česká republika. V Praze totiž od roku 2013 působí prozatím jediná česká certifikovaná lektorka Suzukiho metody Jana Hrabaňová.
Během dvoudenního programu proběhla přednáška o Suzukiho metodě („Setkání se Suzukiho houslovou metodou“) a individuální a skupinové masterclass pod vedením Helen Brunner, která je vůbec prvním pedagogem v celé Evropě vyučujícím podle Suzukiho metody. V roce 1972 založila první londýnskou Suzuki skupinu (London Suzuki Group), která je dodnes nejvýznamnější ve Velké Británii. Brunner absolvovala Royal College of Music v Londýně a poté Julliard School v New Yorku. Zde se poprvé setkala se Suzukiho metodou, kterou vzápětí studovala přímo u Shinichi Suzukiho v japonském Matsumotu. Od té doby působí po celém světě jako učitelka dětí a školitelka budoucích Suzuki učitelů. V současnosti je také ředitelkou britské pobočky Evropské Suzukiho asociace.
Helen Brunner je nejen výborná houslistka a pedagožka, ale i přednášející. Během své prezentace, na níž bylo přítomno cca čtyřicetičlenné publikum, Brunner v krátkosti představila Suzukiho metodu a promítla také celosvětově známý krátký film Nurtured by Love. Nejcennější však byly její osobní zkušenosti se Suzukiho metodou z pozice učitele i rodiče. Pro správný rozvoj dítěte je totiž důležitý nejen Suzuki učitel ale i Suzuki rodič, neboť i ten je do výuky aktivně zapojen a zastává v tomto procesu zásadní roli – rodič musí přesně vědět, co od dítěte chce, věřit v něj a cílevědomě ho navádět, motivovat a podporovat. Dle Brunner může mít každý rodič hudební dítě, nic jako nemuzikálnost neexistuje, protože každý má v sobě onen potenciál, jen je nutno ho doplnit vhodnými nástroji pro jeho ovládání.
Samotné masterclass byly rozděleny na dvě části – na individuální a skupinové, tedy stejným způsobem, jakým běžně probíhá výuka Suzukiho metodou. Děti dochází jednou týdně na soukromou hodinu a také zpravidla ve stejné frekvenci navštěvují skupinovou výuku s ostatními dětmi různého věku a stupně pokročilosti. Brunner pracovala s několika houslisty ve věku od 2,5 do 12 let. Nejčastěji hranou skladbou byly „proslulé“ variace Twinkle Twinkle Little Star – základní melodie, od níž se technicky odvíjí všech deset dílů Suzukiho houslové školy. Tato skladba zazněla v podání několika jednotlivců i při hře ve skupině a posluchačům se naskytl až dojemný pohled na ty nejmenší houslisty s dvaatřicetinovými houslemi, kteří stáli po boku svých starších a zkušenějších kolegů.
Suzukiho metoda je často kritizována pro svou mechaničnost, z níž podle některých kritiků vznikají „dětští roboti“ bez výrazu. Pedagogický přístup Helen Brunner však ihned přesvědčí o opaku. Ve výuce dává prostor individualitě dětí a jejich expresivnímu vyjádření. Své žáky podporuje a v případě tápání entuziasticky navádí. S houslistkou, která prezentovala Gavottu z opery Mignon A. Thomase Brunner tančila na pódiu (a přiměla alespoň na místě tančit i přítomné rodiče a publikum), aby jí pomohla pochopit a zdůraznit tanečnost skladby. Když další studentka interpretovala 3. větu Seitzova houslového koncertu č. 5, Brunner jí velmi trefně na historickém vývoji koncertu demonstrovala, že cílem sólisty je se „předvést“ a „být slyšen“ a sugestivně ji předvedla rozdíl mezi dramatickými a lyrickými pasážemi. V tento moment mi její projev připomněl až charakter masterclass Maxima Vengerova.
Podle mého názoru byly Suzuki Days in Prague výjimečnou událostí, která doufám nebude ojedinělá. Ať už se některým odpůrcům zdá Suzukiho metoda příliš kontroverzní, své nezastupitelné místo ve světě již má. Je třeba si položit otázku, zda náš systém ZUŠ již není v jistých ohledech překonaný a jestli další cestou ve výchově další generace virtuózů, či jen lidí, pro něž se hudba stane součástí života, nevede přes Suzukiho metodu či jiné alternativy.
