Stane se Rudolfinum součástí pyramidy?

 

„Děti neskrývají svou příchylnost k Rudolfinu, už se moc těší na příště. A před pár měsíci o něm neměly ani potuchy… Děti budou stánek hudby vyhledávat i se svým potomstvem a pyramida příznivců hudby se bude stále rozrůstat.“

Skoro si nelze číst hezčí druh ohlasu než tento. Začátkem loňského listopadu ho do České filharmonie poslala paní učitelka Božena Musilová z Dobřichovic, která se svými druháky jezdí na cyklus workshopů „Jak se dělá orchestr“. A kéž by platilo její proroctví o pyramidě příznivců hudby… To je totiž úplně snová meta všech těch, kteří v nejrůznějších hudebních institucích – orchestrech, operních domech či ve sborech – připravují vzdělávací programy pro svoje publikum. Ať už to stávající, ale hlavně pro to budoucí. I když takovou metu máme na mysli, prakticky vzato většinou začínáme v jiném bodě: snažíme se bourat bariéry vůči klasické hudbě a pomáháme dětem a mladým lidem vůbec si k ní začít vytvářet vztah. Platí to i o vzdělávací práci v České filharmonii, o níž tu bude řeč.

 

Zkušenost s jinačím světem

Někdy člověk slyší slova, která jsou tak výstižná, že se nadlouho vryjí do paměti. A jsou vlastně hodně určující. Pro mě zazněla před sedmi lety na konferenci v Glasgow, kde se bilancovalo čtvrtstoletí intenzivních edukativních snah na poli hudby ve Skotsku: kam se dospělo, jaké jsou problémy a kam dál. Když na závěr promluvil americký specialista a hlavní řečník konference Eric Booth, řekl mimo jiné dvě důležité myšlenky. Za prvé: „Svět zábavy potvrzuje to, co už dobře známe. Ukazuje svět, jaký je. Umění oproti tomu otevírá netušené objevy, nové souvislosti a poznání, že svět může být ještě jinačí, než jak ho známe.“ A za druhé: „Největší cenu má takový hudebně vzdělávací projekt, ve kterém dítě nebo mladý člověk může poznat svoje možnosti, schopnosti, svoje pocity, svůj vkus, může si prostě sáhnout na sebe sama. Jinými slovy: zkušenost má větší cenu než informace.“ První bod tedy říká, jaký svět se nám dík umění může otevřít, ten druhý, jak na to. Myslím si, že největší tuzemská překážka se skrývá právě v tom, jak na to.

V našem vzdělávacím systému i ve zdejší obecné představě o vzdělávání pořád silně dominuje přesvědčení, že je potřeba předávat informace, dodávat znalosti a vždy děti něčím poučit. V hudební oblasti se to projevuje silným sklonem představovat hudbu přes životopisy skladatelů, výčty jejich skladeb, přes informace, že symfonie má čtyři věty nebo jaký je rozdíl mezi pojmy rytmus a metrum… Problém je, že se takto zřídkakdy utváří vztah, o který by ovšem ve vzdělávání mělo jít na prvním místě. Je to vlastně banální. Pokud má člověk rád Bachovu, Dvořákovu nebo Stravinského hudbu a má k ní vztah, který ho motivuje dál ji poznávat a zkoumat, je úplně jedno, jestli ví, kde Bach žil, kdy se Beethoven narodil a kolik napsal Dvořák symfonií. A pokud jejich hudbu rád nemá a nemá k ní vztah, tak je jedno, že o nich bude vědět první poslední. Kde není vztah, není budoucnost. Jinými slovy: pokud nás k čemukoli, co stojí za řeč, poutají jenom informace, které nám někdo vykládá, je dost málo pravděpodobné, že nás to bude zajímat i poté, až nám ty informace dovykládá.

Bylo by určitě zajímavé zkoumat, kde všude jsou příčiny toho silného tíhnutí k faktografii. A toho, jak málo se učíme vztah… Samozřejmě že vzdělávací proces založený na faktografii a „tvrdých datech“ je mnohem jednodušší. Jsou vždy po ruce jasné otázky a na ně jasné odpovědi. Je to bezpečný svět a nemusí se do něj vkládat nic osobního. Ale míjíme přesně to, co může vzdělání přinést: že se člověku otevírá nový svět, který ho baví poznávat, a zároveň při tom taky víc poznává sebe. A těší ho to.

Talichovské základní kameny

V České filharmonii se se vzdělávacími aktivitami začalo už za 1. republiky. Václav Talich tehdy pořádal koncerty pro žáky i pro dělnictvo… Myšlenku Hudební mládeže chtěl v českých zemích uskutečnit také Talich; bylo to po válce při Českém komorním orchestru a s únorem 1948 vše skončilo. Při životě ale myšlenku držel Talichův spolupracovník a přítel Ivan Medek, který se ji pokusil uskutečnit během svého působení v České filharmonii v 60. letech. Jenže záhy po roce 1968 nestála ČF ani o Ivana Medka, ani o Hudební mládež… I když v 70. a 80. letech přišel oblíbený popularizační cyklus „Česká filharmonie hraje a hovoří“, byla vzdělávací činnost orchestru spíše příležitostná nebo určená do velké míry už přesvědčeným. Vykročení do intenzivnější činnosti je v České filharmonii věcí posledních zhruba šesti nebo sedmi roků – dveře tomu otevřel ředitel Václav Riedlbauch. (Pražská komorní filharmonie přitom začala se svými projekty pro děti díky Iljovi Šmídovi už v 90. letech.) V právě probíhající sezoně je v České filharmonii připraveno na sto dvacet akcí pro děti od mateřských škol přes středoškoláky až po dospělé poslu­chače. Obecně vzato máme dva hlavní modely programů: workshopy a moderované koncerty.

 

Dirigující robot i trumpeta ze zahradní hadice

Přijdete do Sukovy síně Rudolfina a ocitnete se v kupé vlaku, který míří do Bruselu. A najednou přistoupí dva z českých filharmoniků – houslistka Magdaléna Mašlaňová a bicista Pavel Polívka, se kterými si vzápětí můžete i trochu zamuzicírovat… A co třeba vyrobit si ze speciální hlíny finský drnkací nástroj „kantele“ s otiskem vlastní ruky a naučit se na něj? Anebo se jdete podívat do dílny rudolfinského mistra houslaře Jana Slípky na spousty rozvěšených houslí a vykuchaných kontrabasů, abyste si vzápětí mohli vyrobit svůj vlastní bambusový smy­čec, který je skoro k nerozeznání od toho pravého. Anebo pod vedením trumpetisty ČF Ladislava Kozderky zjistíte, že trubka se dá vyrobit i ze zahradní hadice, kuchyňského trychtýře a instalatérského „nátrubku“. (Kvůli filharmonickým workshopům byl už vykoupen nejeden obchod s náčiním pro kutily.) A co třeba vyzkoušet si beatbox na Malé noční hudbě s pravými beatboxery a za doprovodu orchestru! Anebo se na pódiu objeví dirigent, který právě dostal výpověď, protože na post šéfdirigenta orchestru byl z úsporných důvodů jmenován robot. Ale s robotem, jak se pak ukazuje, to vůbec není ideální. Status dirigenta je uhájen, protože jeho roli nemůže sehrát ani mim a navzdory sílící hudebnosti, která se pro­jevuje hraním na klavíry ve venkovních prosto­rách, dokonce ani příslušník zdejší policie.

To jsou některé ze situací a aktivit podzimních workshopů „Jak se dělá orchestr“ určených pro děti z prvního stupně základních škol na téma „Jak se v orchestru hraje“ a „Jak se orchestr diriguje“. Připravují je dva týmy lektorů – jeden vede Klára Boudalová (pro žáky 1. – 3. tříd s ní programy chystají Michaela Králová, Veronika Kratochvílová a Egli Prifti), druhý tým vede Monika Nováková (pro žáky 4. – 5. tříd; spolu s ní Anna Konvalinková, Jan Kyjovský a Dominika Prokopová). Na jaře 2014 čekají 500 dětí z pražských základních škol, ale i z Říčan, Pyšel či Černošic ještě workshopy na téma „Jak (a čím) se orchestr živí“ a „Jak orchestr zní a cvičí“.

Přijďte na karneval

Jednou z klíčových věcí ve filharmonických vzdělávacích programech je samozřejmě účast filharmoniků. Postupně se vytváří síť těch, kteří se do vzdělávacích projektů rádi zapojují – do workshopů, ale letos i do koncertů pro rodiče s dětmi. V cyklu „Filharmonici na pokračování aneb Orchestr na kusy“ vystupují komorní soubory složené z fil­harmoniků a jejich přátel. Šestici koncertů, během kterých hraje a hovoří Smyčcové sexteto ČF, Afflatus quintet nebo Filharmonici-bicisté, završí v květnu koncert komorního orchestru složeného ze členů Orchestrální akademie České filharmonie.

Další řadou je cyklus koncertů pro studenty Čtyři kroky do nového světa, letos věnovaný slavným symfoniím: Mozartově Čtyřicáté, Mendelssohnově Italské, Čajkovského Patetické a Dvořákově Novosvětské. S Markem Ivanovićem jako dirigentem a průvodcem, který odkrývá zajímavosti a záhady velkých hudebních děl. A jiné koncerty, chystané na únor a duben 2014, se zase odehrávají ve spojení se slavnými jmény českého mediálního světa: jsou koncipované režisérkou Alicí Nellis a účinkuje při nich Česká filharmonie. Děti provází Pavel Liška (diriguje Vojtěch Jouza), teenagery Jan Budař (diriguje Ondřej Vrabec) a dospělé publikum Marek Eben (diriguje Jiří Bělohlávek). Na březen se chystá ještě jedna hudební událost, která spojí workshopy i koncert. Bude to „Karneval v Rudolfinu… s pohádkovým koncertem České filharmonie“. Rudolfinum se po poledni otevře rodičům s dětmi, které se budou moct zúčastnit dílniček a workshopů a nakonec půjdou (samozřejmě v karnevalových maskách) na koncert, který společný čas završí. Pohádkový program bude hrát Česká filharmonie s šéfdirigentem Jiřím Bělo­hlávkem. Ten je mimochodem hudebně vzdělávacím aktivitám velmi nakloněn a má velkou chuť je nejen zaštiťovat, ale sám se jich také účastnit.

 

Co dál…

Když se to spočítá, cílíme letos zhruba na 15 000 dětských a mladých posluchačů. To je svým způsobem působivé číslo. A mohlo by se zdát, že hudebnímu vzdělávání v České filharmonii nic nechybí. Jenže…

Většina našich projektů je jednorázová anebo se odehrává pouze v Rudolfinu. Zatím nám chybí projekty (obvyklé u západních orchestrů), při kterých se několik týdnů nebo měsíců intenzivně pracuje s určitou skupinou dětí nebo studentů. Přímo v jejich prostředí.

A je tu ještě jedna výzva: hudba jako prostředek porozumění mezi různými lidmi… Tak jak ji ve svých projektech prosazuje ve světě Daniel Barenboim (West-Eastern Divan Orchestra) a u nás s obdivuhodným elánem Ida Kelarová (dětský sbor Čhavorenge).

Proto se v sezoně 2014/2015 vydáme také mimo zdi Rudolfina a mimo hranice Prahy. K dětem ze základních škol, které mají omezené nebo téměř žádné příležitosti potkávat se s něčím krásným. Anebo k těm, které chceme podpořit v jejich hudebním úsilí. Chystáme programy pro děti žijící v lokalitách, které ve větší či menší míře vystihuje (a ohrožuje) tzv. sociální vyloučení. O co při nich půjde? O setkání s krásami hudby. O setkání s hráči České filharmonie. O společné vytváření hudby.

A taky půjde o tu hudební pyramidu…