Koprodukční projekty mezi operními domy jsou v západní Evropě již řadu let běžnou záležitostí. V České republice se zatím jedná o ojedinělé příležitosti. Brněnský soubor Janáčkovy opery NdB se do této praxe zapojil poprvé vlastně již v rámci festivalu Janáček Brno 2016, kdy se podařilo získat pro divadlo světoznámou inscenaci Janáčkovy Káti Kabanové v režii Roberta Carsena se vzácnou výjimkou, mohl si totiž vyrobit svou scénu a inscenaci si ponechat v repertoáru. Tentokrát se situace obrátila a je to právě brněnský soubor, který do Francie vezl svoji vlastní inscenaci barokní opery, která vznikla v koprodukci tři vynikajících divadel – Národního divadla Brno, Royal Opéra de Versailles Spectacles a divadla v Caen v Normandii.
Georg Friedrich Händel jednoznačně patří k mistrům vrcholného baroka a jeho opera Alcina je plná kouzel scénických a především hudebních. Že se je inscenačnímu týmu režiséra Jiřího Heřmana s jeho pravidelnými spolupracovníky scénografem Draganem Stojčevskim a kostýmní výtvarnicí Alexandrou Gruskovou a s dirigentem Václavem Luksem, který si s sebou přivedl svůj orchestr Collegium 1704 a sbor Collegium Vocale, podařilo bezezbytku naplnit, svědčil nejen nadšený ohlas a vyprodaná brněnská představení. I francouzští recenzenti přítomní na některém ze tří večerů ve Versailles byli stejného názoru. „Pokud jde v příběhu o Alcině v první řadě o kouzla, hlavní Händelova hrdinka, v interpretaci Kariny Gauvin, bohatě využívá své vokální čáry v nové inscenaci Jiřího Heřmana, která bezezbytku dojala a okouzlila publikum Královské opery. Věhlasná kouzelná taktovka Václava Lukse řídí barokní orchestr Collegium 1704 s vybranou elegancí plnou života. Zvuk orchestru je velice hřejivý a dokáže zdůraznit jak linie dramatické, tak ty odlehčenější a místy ironické… lehkost a hravost se přenáší mezi orchestřištěm a scénou, kde ji přejímají tanečníci (v choreografii J. Kodeta),“ tak začíná ohlas Agostina Trotty na serveru Olyrix.fr.
Koprodukce několika divadelních domů s sebou nese ovšem nutnost vyrovnat se s rozdílnými prostory divadel. Brněnská inscenace Alciny se tak ocitla na jevištích divadel, jejichž vznik od sebe dělilo několik staletí. Brněnské Janáčkovo divadlo bylo otevřeno v roce 1965 a disponuje velkým hlavním jevištěm, které společně s rozměrnými bočními a zadním jevištěm nabízí technický i prostorový komfort. Ve Francii na barokní operu čekalo skutečné barokní divadlo postavené v roce 1770 francouzským králem Ludvíkem XV. jako součást zámku ve Versailles. Po elegantním minimalistickém interiéru Janáčkova divadla se v Královské opeře ocitnete ve zcela jiném světě. V bohatě zdobeném hledišti se divákům nad hlavami vznáší desítka křišťálových lustrů, jejichž světlo se odráží ve zlacených dřevořezbách, královské lóže jsou odděleny od zbytku světa zdobenými mřížemi. Co je asi největším rozdílem oproti moderním divadlům – vše je ze dřeva, které pokrývá maximálně malba. Nic tu nestojí v cestě dokonalému zvuku. Specifika barokního divadla mají samozřejmě i své záludnosti. Jednou z nich je šikma na jevišti, která v dobách, kdy se hlediště nestavěla s elevací, umožňovala lepší výhled a zároveň podporovala iluzi perspektivy vytvářenou barokními kulisami. I když to při chůzi po jevišti možná po pár krocích nepřijde jako takový rozdíl, náklon 4,5 stupně znamená, že se vše ocitá pod vládou gravitace a pokud není zabrzděno, ochotně se skutálí až na forbínu k orchestru. I když divadlo disponuje moderními světelnými technologiemi, například tahy jsou zde stále ruční. Žádné programování počítače, ale značky na laně a pokyny inspicienta, jakou rychlostí se právě jede.
Samotné přípravy a první představení probíhaly ve dnech, kdy se ve versailleském zámku konal summit evropských premiérů. Účinkující i diváky premiéry tak čekala na místě přísná bezpečnostní opatření. Že to však nikoho neodradilo, dokládá nadšená a poetická recenze z pařížského listu Le Figaro: „Den po setkání sedmadvacítky hostila Královská opera oslňující představení Händelova mistrovského díla. U východu 1500 policistů, kteří den před tím zajišťovali bezpečí v okolí. Ve frontě, která se táhla před křídlem Gabriel, jako by byl summit sedmadvacítky stále svým způsobem přítomen. Ale diváci, kteří v sobotu 12. března procházejí přes Čestný dvůr (la Cour d’Honneur) zámku ve Versailles, se tu mají setkat s docela jiným seskupením evropských hlasů. Laurent Brunner, ředitel zámku ve Versailles, musel projevit velkou odhodlanost, aby v průběhu celého předcházejícího týdne mohly na místě proběhnout všechny naplánované zkoušky. Tato houževnatost se vyplatila.
Toto nové česko-francouzské uvedení Händelova slavného díla, nastudované v Brně, jehož premiéra ve Versailles musela být přesunuta, aby nenarušovala program setkání hlav států, dostála veškerému očekávání. Nadchnout a okouzlit, byť jen na několik hodin, v této tak nejisté době. Za tímto účelem proměnil český režisér Jiří Heřman scénu Královské opery na chrám iluzí cele zasvěcený kouzelnici Alcině. Její ostrov je vyprahlá poušť, která se proměňuje pomocí závěsných kulis a skrytých zrcadel v Zrcadlovou galerii, skleněnou menažérii či zahrady ve stylu architekta Le Nôtre. Jejím palácem je jakýsi domek pro panenky, jehož části se rozkládají a znovu skládají dohromady.
Jako kouzelnický kufřík v sobě ukrývá zajaté milence, proměněné ve zvířata, a další postavy vyprávěného příběhu. V tomto sledu vizuálně plných, avšak plynule se proměňujících obrazů se v choreografii Jana Kodeta pohybuje sedm tanečníků s hlavami různých zvířat lehce, s půvabem šelmy.
Se svým mírným a zároveň hedvábným hlasem ztělesňuje sopranistka Karina Gauvin postavu Alciny zcela jemně, citlivě a s vnitřní silou, s níž vstupuje do dialogu zářící Ruggiero Kangmina Justina Kima. Tento korejský kontratenor, jehož hlasová homogenita i jemné odstíny témbru vytvářejí dokonalé protikouzlo k Alcininým čárám, je bezesporu jedním z největších objevů na tomto pódiu.
Scéna se proměňovala jako mávnutím Alcininy čarovné hůlky, avšak skutečná kouzelnická hůlka se toho večera ukrývala v orchestřišti. Tím, jak vytváří jemná a sladká pianissima smyčců, rozdmýchává zvuky orchestrálních bouří – kterých má opera nemálo – nebo když nechá zaznít flétnové sólo v té nejdokonalejší křehkosti, nám Václav Luks odhaluje nekonečné půvaby této stále okouzlující partitury.“
Putování brněnské Alciny však zdaleka nekončí. Než se v další sezoně vrátí zpět na jeviště Janáčkova divadla, vydá se v květnu do Caen, jednoho z hlavních měst Normandie. Tentokrát ji čeká divadlo podobné jejímu domovskému a věříme, že i stejný úspěch jako v Brně a ve Versailles.
(Autorka je dramaturgyní Národního divadla Brno.)
