Otázky k vymezení pojmu Nová hudba, její charakter, ohraničení, prostředky a diskuze o jejím celku, to vše přinesly Dny Nové hudby Donaueschinger Musiktage 2016, ve třech dnech a v 17 světových premiérách.
Nejstarší festival soudobé hudby na světě, konaný už od roku 1921, ukázal ve dnech 14. – 16. 10. 2016 v jihoněmeckém Donaueschingen svou moderní tvář liberálního umění bez hranic. Festival tentokrát nabídl velkou rozmanitost hudebního myšlení. Na návštěvníky čekaly koncerty s klasickým novým repertoárem, ale i díla na pomezí různých žánrů, jako jazzu, popu či rocku. Posluchači byli konfrontováni i s tradiční hudební formou koncertu, s hudbou tzv. NewJazzu a v neposlední řadě s pěti různými hudebními instalacemi, rozptýlenými po celém městě.
V rámci festivalu se opět konal i mezinárodní program Next Generation, určený pro studenty hudební vědy, kompozice a různých uměleckých hudebních oborů. Zúčastnili se ho studenti z 20 zemí světa, nejčastěji samozřejmě Němci a Švýcaři, ale i studenti z Polska, Rakouska, Belgie, Islandu, Itálie, Španělska, Litvy, Chorvatska, Slovinska, Turecka, Číny, Jižní Koreje, Íránu, Izraele, USA, Kanady, Mexika a díky mně i České republiky. Náplní byly kromě návštěvy všech koncertů festivalu i přednášky, semináře a besedy s různými skladateli, dva samostatné Next Generation koncerty děl přítomných studentů a samozřejmě mezikulturní dialog účastníků ve všech možných směrech. Next Generation obklopoval dění festivalu z obou stran, trval od středečního večera až do pozdní neděle.
Celý Donaueschingen pro mě začal již středečním neformálním zahájením při našem příjezdu. Ve čtvrtek se workshop formálně zahájil v nedalekém Trossingen, kde jsme po přivítání rektorkou Hochschule für Musik Trossingen Elisabeth Gutjahr měli možnost zúčastnit se dvou vybraných seminářů na různá témata vztahující se k festivalu a k Nové hudbě. Já jsem se zúčastnil analytického semináře ke kompozicím závěrečného koncertu Georga Friedricha Haase a Francka Bedrossiana a odpoledne workshopu na téma „Hudební produkce jako samostatné dílo. Reportáž z praxe“. Měli jsme tak možnost podívat se do partitury Haasova Koncertu pro pozoun a orchestr, premiérovaného až v neděli, ponořit se do díla, které tvořilo jeden z vrcholů celého festivalu.
Mimo jiné se nabízel i projekt pro hudební skladatele a performery „Internet jako kompoziční materiál“, který měl prezentovat aktuální možnosti a příležitosti internetu pro současné skladatele, představit kompozice založené na konceptu internetu a rozvířit diskuze mezi studenty samotnými. Tento projekt pokračoval i v dalších dnech a v neděli byl představen veřejnosti v rámci doprovodného programu festivalu.
Ve čtvrtek odpoledne se prezentovalo na prvním koncertě Next Generation prvních šest studentských děl s různým zaměřením. Nechyběla kritika či ironie, jako v díle Grocery Store polského Piotra Peszata. Tento mladý autor se zaměřil na současnou konzumnost společnosti, jeho skladba obsahovala i písně supermarketů, znělky ze sociálních sítí nebo různých mobilních aplikací. Paradoxní byl i název skladby Pale Fire Mu-Xuana Lina pro klavír, hlas a live elektroniku, v kterém hrála velkou roli prostorovost sálu. Díla byla interpretována studentskými ansámbly z Lucernu, Stuttgartu a Trossingen.
Večer se konal pak tradiční prolog festivalu, panelová diskuze pro veřejnost v Donaueschingen s názvem „Pozor: Nová hudba. Jak a co zítra uslyšíme?“. Dotýkala se technického vývoje hudební performance a produkce a profitů či bariér v technice na poli Nové hudby. Rozhovor probíhal s hosty různých profesí z oborů žurnalistiky, hudebního nakladatelství, kompozice a práv.
V pátek jsme měli dopoledne možnost vyslechnout si generální zkoušku zahajovacího koncertu v podání symfonického orchestru SWR a odpoledne řadu besed organizátorů workshopu se skladateli festivalu. Za nejzajímavější považuji besedu s Georgem F. Haasem k jeho Koncertu pro pozoun a orchestr a následně rozhovor s Joannou Bailie, britskou skladatelkou a autorkou skladby Music from Public Places. Bailie představila svůj hlavní skladatelský směr a podělila se o koncept své nové skladby, premiérované dvakrát v pátek večer a v sobotu dopoledne v místním evangelickém kostele Christuskirche.
Music from Public Places je skladba asi nejvíce se lišící od všech ostatních kompozic festivalu. Jde o dílo pro 24hlasý sbor, smyčcový kvartet a elektronickou přihrávku. Je to tonální, minimalistická kompozice, založená na převádění nahrávek života na veřejných místech („from Public Places“ ) do akustické vokálně-instrumentální podoby. Jde o skladbu, která rozvířila debaty o směřování Nové hudby. Než jsem se koncertu až v sobotním provedení zúčastnil, slyšel jsem na ni tak rozporuplné názory, jak jen to bylo v prostředí (nejen) avantgardně založených studentů možné. Skladba mě ale nadchla. Byla vytvořená spojením dvou nahrávek rušného života ve dvou evropských metropolích. Jednu nahrávku Bailie natočila nedaleko místního kostela v Berlíně-Wilmersdorfu při vyzvánění zvonů, druhá nahrávka pocházela z nádraží Gare du Nord v Bruselu.
Do minimalistické hudby smyčcového kvartetu se přidávají hlasy sboru, zpěv doplňuje jen vlastně několik hraných tónů kvarteta, elektronicky se pak přidávají nahrané zvony, jejich poselství, jejich naléhavé tóny. Cílem bylo propojit různá umění, spojit artificiálno s nonartificiálnem, uměleckou hudbu s něčím všedním, ale přitom vlastně krásným a obohacujícím. Celá první část skladby je založená zjednodušeně řečeno pouze na tónech měkce-malého septakordu, skrze zvony ale hudba nabývá i duchovního apelu a připomíná kompozice Arvo Pärta. Druhá část se věnuje Bruselu, objevuje se všednost nádražní haly, s křikem dětí, s kroky podpatků i s hlášením odjezdů vlaků. Postupně hlášení nabývá větších hudebních rozměrů, slovo se stává hudbou a přebývá mezi námi v kostele. Vtom se ozývá doplňující šum sboru a postupně i hudba členů kvarteta. V reformovaném kostele má vše tajuplnou a osobitou atmosféru.
Co vše skrývá Nová hudba a jakým by měla jít směrem? Ředitel festivalu, Björn Gottstein, zrealizoval velmi široké pole směrů v hudbě. Nechal v Donaueschingen zaznít kompozici, která očividně jde proti obecně přijímanému konceptu Nové hudby. Nicméně právě letos zazněly skladby, které jdou svou samostatnou cestou, někdy až provokativně. Ukázkou takového hudebního protipólu byla skladba Blutrausch Klause Schedla na zahajovacím koncertě. Tato v překladu „Krvežíznivost“ je skladba pro orchestr a elektroniku, inspirovaná slovy propagandisticky zmanipulovaného dětského vojáka o násilí v Kongu: „Stýská se mi po tom, být bojovník. Stýská se mi po moci. Občas jsem zabíjel lidi jen z legrace. Ostatní to dělali taky. Krev může být pro člověka strhující. Tak moc, že už pak člověk ani nechce přestat zabíjet.“ Je to kompozice, která velmi expresivním způsobem se sólovým hlasovým projevem upozorňuje na násilí ve světě, na „odlidštění“, opuštěnost a izolaci. Nechtěně se tak staví do určité opozice k pozitivně laděné Music from Public Places.
Nechyběla samozřejmě ani skladba na pomezí s etnologickou vědeckou prací, skladba Caral pro orchestr Martina Jaggiho. Caral tvoří součást cyklu, který popisuje hudební kulturu prvních civilizací. Skladba zpracovává oblast And, pojednává o nejstarším městském osídlení – Caralu – na americkém kontinentu. Je to spojení výzkumu s nálezy 32 kostěných fléten z té doby. Téma skladby pracuje pouze s tóny, které mohly tyto flétny vydávat, přičemž vznikají různá mikrotonální pnutí mezi nimi způsobená jejich různým původním laděním. Je to tedy nejstarší hudba v nejnovější hudbě, spojení vědy a skladby.
Ze sobotních skladeb bych vyzdvihl skladbu Rebeccy Saunders Skin, tedy „Kůži“ pro soprán a 13 hudebních nástrojů, která podle komentáře autorky nabízí mnohé možnosti významu slova, ale neurčuje jeho jediný správný výklad.
Jedním z mých favoritních děl soboty bylo uvedení The Sirens Cycle skladatele a dirigenta Petera Eötvöse. Eötvös vychází ze svého vyprávěcího stylu a ve skladbě využívá texty Joyce, Homera a Kafky. Je to snaha převést řečené do hudby. Je to hudebně-dramatická práce se sémantikou slov a s jejich zhudebněním, jemné a hluboké zpracování zmíněných textů.
Nedělní dopoledne proběhlo ve znamení další Gottsteinovy novinky, přednášky britského filozofa a spisovatele Rogera Scrutona. U nás je znám jako bývalý člen tzv. „podzemní univerzity“, která v Československu podporovala vzdělání a intelektuální myšlení během komunistického režimu. Je mu připsán čestný doktorát Masarykovy univerzity a Václav Havel mu udělil Medaili za zásluhy. V současnosti se také pohybuje v soudobé klasické hudbě, je považován za typického představitele konzervatismu a v Donaueschingen vedl přednášku na téma „On Zukunftsmusik“. Bylo to ale spíše kritické a i ironické zamyšlení nad soudobou hudbou a úsudek, že „jsme se dostali, kam jsme se dostali“ díky nepochopitelné a slepé hudbě velikánů 20. století, Stockhausena, Bouleze a Cage.
Gottstein poukázal na rozmanitost v myšlení odborníků v Nové hudbě. Scruton vzbudil nepříliš pozitivní ohlasy, nicméně podnítil opět diskuzi. Diskuzi, kterou jsem slyšel od studentů kroutících hlavou už při přednášce až po diskuzi přítomných významných skladatelů naší doby.
Aby toho nebylo málo, musela přijít i obvyklá ironie či snad vzpomínka na hudbu z druhé poloviny 20. století. Peter Ablinger, který po dvou letech opět zamířil do Donaueschingen, prezentoval skladbu Nejkrásnější šlágry 60. a 70. let, šestidílnou kompozici s šesti zpracovanými rockovými a popovými písněmi z tohoto období. Dokonce nabádal posluchače, aby mu na jeho e-mail po skončení koncertu posílali své tipy na zahrané písně s vidinou odměny podepsaného CD nebo LP.
Konečně přišla na řadu i skladba Martina Smolky a yell with misprints – „výkřik s tiskovými chybami“. Smolka si pro skladbu vytyčil devět nových pravidel pro psaní hudby, která si jsou částečně paradoxní a těžko společně uchopitelná. Z typického českého prostředí určitě pochází pravidlo: „Hledání tónů je jako sbírání hub“. Patří tam ale i např. pravidlo „Only beauty“, „není nic, o čem rozhoduji“ nebo „za určitých podmínek může být všechno pěkné“. Myslím, že na Smolkovi byl poznat jeho osobitý styl a hudební koncept, spojení nových i zaběhnutých pravidel a řádů.
Závěrečný koncert představil nová díla F. Bedrossiana a Georga F. Haase. Haas pro festival napsal zmíněný Koncert pro pozoun a orchestr, zkomponovaný přímo pro amerického sólistu Mika Svobodu. Koncert pracuje s virtuozitou Svobodovy hry, s mikrotonalitou pozounu i s rozpoznáváním jemnosti tohoto nástroje. Společně se skladbou P. Ablingera je to skladba věnovaná Arminu Köhlerovi, bývalému řediteli festivalu, který zemřel před necelými dvěma lety. Tento festival byl tedy tvořen a plánován novým i minulým ředitelem, oběma asi z poloviny. Příští ročník by už měl být plně na bedrech Björna Gottsteina.
Jak jsem již zmínil, k festivalu patřily i návštěvy pěti hudebních instalací. Zaujala mě mezi nimi především instalace ve vzduchu natažených plastových folií mezi různými kouty využité místnosti, osvětlených modrou barvou a různě se křižujících. K nim hrála elektronická hudba z mikrofonků umístěných přímo na plochách folií a na podstavcích stály připravené básně k zamyšlení. Instalaci s názvem Ma Un Ma vytvořil Johannes S. Sistermanns.
Mezi instalace byl zařazen také projekt Good Morning, Deutschland, což je politická iniciativa Hannese Seidla, vzniklá na základě obrovského množství uprchlíků, kteří se v Donaueschingen v minulém roce objevili. Za přítomnosti a pomoci samotných uprchlíků vzniklo na jaře tohoto roku rozhlasové vysílání, přímo z ubytovacích prostor uprchlíků, které upozorňuje okolí na jejich přítomnost. Vysílání probíhají ve čtyřech jazycích – v němčině, angličtině, arabštině a perštině. Vysílá se střídavě z Donaueschingen, Stuttgartu a ze studia ve Frankfurtu n. Mohanem. Uprchlíci seznamují veřejnost s hudbou svých vlastí a se svou naprosto různou kulturou. Návštěvníci se mohli přijít podívat přímo do vysílacích prostor a promluvit si i s aktéry.
Celé dění festivalu a programu Next Generation pro mě bylo završeno besedou s Gottsteinem po skončení závěrečného koncertu a následně posledním večerem s ostatními účastníky.
V Donaueschingen se tedy podařilo vytvořit obrovskou paletu (nejen) hudebních směrů a názorů a také mnoho diskuzí o hudbě jako takové. Festivalu i studentského programu Next Generation jsem se zúčastnil již potřetí a opět se mi tím otevřely nové obzory i podněty pro další uvažování o Nové hudbě.
