Ani jeden prostor není ideální, však se také velmi vážně hovořilo v přítomnosti bavorského ministerského předsedy o touze městské samosprávy postavit v nevelkém městě opravdovou hudební síň. Koncerty nicméně byly i v dosavadních sálech zcela regulérní a rozhlasoví symfonikové účinkovali se zaslouženým ohlasem. Nejprve jim byl svěřen čestný úkol festival otevřít. Bylo to 11. června, tedy přesně v den výročí. Polední matiné muselo obětovat část obvyklé stopáže projevům, i tak však zbyl dostatek prostoru na intenzivně vyhrocenou taneční hudbu z opery Salome, na proslulou suitu z opery Růžový kavalír a na pětici Straussových písní, v nichž SOČR doprovodil přední německou sopranistku Juliane Banse.
Pokud už zde – jakkoli byla pro výsledný dojem určující akustika nevelkého pódia – hrál orchestr pod taktovkou Tomáše Braunera spolehlivě, barvitě a s velkým nasazením, tak o den později šlo pak o výkon skutečně špičkový. Část haly zimního stadionu upravili pořadatelé na slušně vypadající a slušně znějící prostor s rozumným počtem míst v auditoriu. Doprovod mladé lucemburské hornistky Amandy Kleibart, vítězky letošní Soutěže Richarda Strausse, podpořil v 1. koncertu pro lesní roh nejen virtuozitu, ale i svěžest skladby. A v Alpské symfonii se pak podařilo dirigentu Braunerovi s velkou fantazií a naprosto přesvědčivě vyklenout oblouk příběhu a scenérií: po celých více než padesát minut držel posluchačskou pozornost i pozornost hráčů, krásně pracoval s detaily a sóly i impozantními vrcholy, inicioval zajímavý zvuk a náladové rozdíly v různě stylizovaných plochách… Rozhlasoví symfonikové v tomto díle dali plný průchod svému uměleckému potenciálu, vzepjali se k obdivuhodnému výkonu nesenému bezchybnou technikou i osobním zaujetím – a dali zapomenout na vcelku logické předsudky, že Češi hudbu Richarda Strausse ideálně hrát nemohou, protože v tom nemají dostatečně silnou a živou tradici.
Ve festivalovém programu figurovaly další orchestry – Bamberští symfonikové, Mnichovský rozhlasový orchestr, Bruselská filharmonie, dále skvělý Pěvecký sbor Bavorského rozhlasu, tenorista Ian Bostridge, Lipské smyčcové kvarteto, mladí umělci, při pěveckých kurzech mezzosopranistky Christa Ludwig a Brigitte Fassbaender (která festival umělecky vede)… a s promenádním repertoárem také neprofesionální Symfonický orchestr Wilde Gungl z Mnichova řízený někdejším Kubelíkovým asistentem Jaroslavem Opělou. Uskutečnila se také prezentace loni natočeného a právě vydaného boxu s desítkou CD s kompletním písňovým dílem Richarda Strausse, na němž se z iniciativy Brigitte Fassbaenderové podílelo více než deset pěvců a několik pianistů. Jsou mezi nimi i mladý americký tenorista Brenden Gunnell s klavíristou Wolframem Riegerem, kteří měli na festivalu písňový koncert. Zazněla při něm nejen Straussova hudba, ale také Mahlerova a Brittenova. Pěvec se zdravým a příjemným fondem nešetřil na dynamice, což bylo někdy vzhledem k velikosti komorního sálu Kongresového centra zbytečné, ale písně s ohledem na text velmi dobře odstiňoval a deklamoval. Doprovod byl dokonalý – Rieger je v písních partnerem největších světových pěvců a způsob, jakým dotvářel hudební poezii a jakým v dohrách dokázal jednotlivé písně dovyprávět, bral dech.
Výjimečnou položkou bylo hostování operního souboru z Frankfurtu nad Mohanem, který přivezl pro koncertní uvedení Straussovu zřídka uváděnou operu Danaina láska – Die Liebe der Danae – epický, ale nijak zatěžkaný, vlastě až trochu rozverný mytologický příběh s krásnou hudbou a se smířlivě vyrovnaným ponaučením o tom, že zlato není vše, že vztah dvou milujících se lidí je nade vše. V opeře jde nejen o vztah k bohatství, ale také o to, komu dá Danae přednost, zda božstvu, nebo člověku Midasovi. Nekonečný a krásný je epilog, idylicky vyznívající rozhovor Danae a neúspěšného, loučícího se Jupitera. Dirigent Sebastian Weigle vedl velký aparát k opojnému zvuku. Orchestr podporoval a předával v celém hutně znějícím díle s množstvím textu a s typicky straussovskými melodiemi a harmoniemi všechny stupňované poryvy emocí a krásy skvěle, v detailu i ve velkých plochách. A vynikající byli ve vypjatých partech na hranicích lyrismu a dramatismu i sólisté – zejména německá sopranistka Anne Schwanewilms, švýcarský barytonista Alejandro Marco-Buhrmester a kanadský tenorista Lance Ryan. Výsledek měl mezinárodní parametry.
Straussovou dlouholetou sekretářkou, která se i po jeho odchodu ještě dlouho a důkladně starala o pozůstalost a archiv, byla jeho snacha Alice, manželka skladatelova jediného syna, matka dvou vnuků, z nichž jeden je ještě naživu a žije v Garmischi. Když vezmeme v úvahu, že pocházela z židovské rodiny z Prahy, mělo na festivalu letošní pozvání rozhlasových symfoniků z české metropole – i kdyby třeba nebylo (a nejspíš nebylo) touto skutečností inspirované – docela pěknou logiku a symboliku.
