Inspirace z konference o hudebním vzdělávání
Přes tři stovky muzikologů, pedagogů, hudebníků, producentů a popularizátorů umění z celého světa se v prvním únorovém týdnu sešlo na konferenci v německém Hamburku. Tématem byl dialog kulturních institucí a školských zařízení. Na tom, že mluvit spolu je nutné, se účastníci hladce shodli během prvních pěti minut. Na to, jak má takový dialog vypadat a co z něj má vzejít, na to se přicházelo o poznání složitěji. Ale naděje umírá poslední…
Mít nějaké vzdělávací projekty už dnes (naštěstí) patří tak nějak k dobrému tónu téměř každého orchestru, divadla či podobné kulturní instituce na celém světě. Přestože u nás je tato myšlenka pořád docela mladá a neokoukaná, na mezinárodní úrovni už nikoho nepřekvapí. Jenže není jeden projekt jako druhý a není každá instituce stejná. I publikum je jiné v Anglii, Spojených státech nebo ve Španělsku. Proto je také konkrétní podoba vzdělávacích projektů napříč zeměkoulí neuvěřitelně různorodá. Z Prahy jsem se do Hamburku vypravila spolu s kolegou ze vzdělávacího oddělení České filharmonie a očekávání byla velká. V rámci konference se měly představit desítky projektů, často s lákavými a tajemnými názvy: Dvořák Experiment, ListeningLab, Soundpainting… Některé se nakonec ukázaly jako inspirativní, jiné méně. Rozhodně ale výsledná mozaika skládá obraz toho, jak si hudební vzdělávání v současnosti stojí a jakým problémům čelí.
Jsme online. Jsme virtuální. A je to málo.
Chcete si projít digitalizovanou podobu muzea Louvre a prohlédnout si Monu Lisu ze všech myslitelných úhlů nebo si chcete vypůjčit virtuální knihu z knihovny? Anebo si poslechnout nahrávku Labutího jezera? Francouzská organizace Cité de la musique v Hamburku prezentovala celonárodní projekt s úctyhodným záběrem a ještě úctyhodnějším rozpočtem přes 12 milionů euro ročně. Pod patronací vlády začala před pár lety ve Francii růst gigantická digitální databáze všeho, co je možné využít ke vzdělávání. Hudební část databáze jménem Edutheque, která je volně přístupná pro všechny žáky a studenty a pro veřejnost v knihovnách, roste pod patronací Cité de la musique. Desítky hodin nahrávek různých žánrů v digitálním prostředí bojují hlavně s náklady na autorská práva. A také s tím, aby je opravdu někdo poslouchal, zvlášť v konkurenci dalších, dostupnějších zdrojů jako YouTube. Opakovaně se totiž ukazuje, že jenom vyvěsit něco na internet absolutně nestačí.
„Máme potenciál zasáhnout všechny školní děti ve státě. Ale dokud nedáme nástroje učitelům, jak s naší databází zacházet, k nikomu se nic nedostane. Jsme rádi, že máme tyto možnosti a také vládní zdroje financí, ale je to pořád málo,“ říká Marie–Helene Serra, která stojí v čele projektu. „Jediná možnost je informovat učitele. Nejen o tom, že databáze vůbec existuje, ale hlavně jak konkrétně je s ní možné v hodinách pracovat. Pořádáme proto kurzy pro učitele a do databáze se snažíme zahrnovat i plány hodin. Zatím toho ale moc není a jde to pomalu.“ Za databází Edutheque stojí týmy úředníků, právníků, knihovníků, techniků a teď už i učitelů. A také obrovské ambice.
Úplně jinak se k problému digitálního prostředí postavila skupinka hudebníků z Berlína jménem DigiEnsemble. Jejich ambice byla od začátku jasná – pobavit. Sebe i publikum. „Všimli jsme si, že je těžké odtrhnout naše posluchače od jejich chytrých telefonů a tabletů. A vlastně jsme si všimli, že je těžké odtrhnout i nás. Dokonce na zkouškách. Používáme je jako ladičku, metronom… byla jen otázka času, než jsme si stáhli první aplikaci orchestru a začali hrát.“
Pět tabletů, pětice různobarevných sluchátek a všechno uprostřed propojené chytrým mixážním pultem. A pět nadšených dobrovolníků, kteří na tyto originální hudební nástroje společně „džemují“ – tak vypadala prezentace DigiEnsemble ve foyer kongresového sálu. Ti účastníci, kteří si rádi hrají (jako třeba já), strávili u svého tabletu desítky minut a snažili se objevit možnosti aplikace smyčců, bicích nebo basu, a to všechno na pozadí Pachelbelova slavného kánonu. Kromě podobných workshopů ale nabízí DigiEnsemble i koncertní provedení své hudby – třeba kantát Johanna Sebastiana Bacha. A upřímně, když vidíte nastupovat na pódium 15 stoprocentně soustředěných a seriózních hudebníků ve fracích s telefony a slyšíte je doprovázet (mimochodem hodně kvalitně) vynikajícího tenoristu, má to velký půvab. I proto, že dynamika „nástrojů“ se řídí polohovými senzory. To jenom kdyby vás zajímalo, proč se u toho tak náruživě kývají do rytmu. Zkoušeli jsme to a není to úplně legrace.
Usilujeme o profesionalitu. Ale v čem? A je vůbec potřeba?
V New Yorku zase řeší problém, který v našich končinách není neznámý. Příliš mnoho vystudovaných hudebníků a příliš málo míst v orchestrech. A chybějící kompetence mladých hudebníků, aby se uplatnili třeba v oblasti vzdělávání. Carnegie Hall proto otevřela dvouletý studijní program, ve kterém se z hudebníků stávají lektoři hudebních workshopů ve školách, mateřských centrech, domovech důchodců nebo nemocnicích. Každý student má za úkol vymyslet si vlastní projekt a ten dotáhnout do konce. A vzhledem k tomu, že Amerika (stejně jako většina Evropy) nemá žádný systém veřejných hudebních škol, jsou takové projekty často jediným setkáním dětí se skutečnými hudebníky.
To, čím bychom se rozhodně mohli a měli inspirovat, je velká otevřenost těchto projektů vůči sociálně znevýhodněným, nemocným, handicapovaným nebo obtížně zapojitelným dětem. Většina projektů není orientovaná „na výkon“, ale spíše na zážitek. Zároveň ale Carnegie Hall Academy (ACJW) usiluje o to, aby se účastníci projektů setkávali s kvalitní hudbou v kvalitních interpretacích. A chce, aby si děti tříbily vkus. To vyžaduje dlouhodobou a soustavnou práci, stejně jako velkou dávku střízlivého hodnocení, což není vždy snadné. Zvlášť když vedoucí projektu propadne pocitu, že ve jménu modernosti a kreativity je možné za umění považovat cokoliv, což byl případ projektu Klangspuren a jeho prezentace v Hamburku.
Představte si, že strávíte hezký letní den v alpské vesničce se třemi profesionálními hudebníky a ti vás nechají složit pro ně skladbu. Jenže vám je patnáct, neumíte noty a nevíte nic o skládání. Bezpochyby si to skvěle užijete a budete na to dlouho vzpomínat. Problém nastane, když vaši „skladbu“ složenou víceméně z náhodných zvuků tým muzikologů zapíše a připraví k provedení ve velkém koncertním sále, kde je prezentovaná jako závažné umění. Výsledek je i při nejlepší vůli rozpačitý.
Hranice mezi smysluplnou prezentací a sebeprezentací je tenká. A bohužel, jako všude v umění, se i tady najdou ti, kterým by trocha sebereflexe prospěla. A tím se samozřejmě nemyslí mladý autor skladby, ale autor vzdělávacího projektu, který zapomněl přemýšlet o kontextu. A podařilo se mu shodit nepochybně skvělý zážitkový víkend v Alpách.
Příkladem projektu, který naopak rozhodně nevznikl kvůli osobní prezentaci, ale prostě z nadšení, je projekt učitelek ze školy pro těžce postižené děti Oberlinschule a divadla Hagen. Na začátku stála otázka, jak zprostředkovat zážitek z hudby a umění dětem postiženým autismem kombinovaným s dalším tělesným handicapem. Na konci stála půvabná inscenace opery, které se účastnily i děti…
Reportáž v kompletním znění naleznete v HARMONII 4/2016
