Podzimní balada slezská

Laskavý čtenář si podle předchozích reportáží zřejmě musel udělat dojem, že práce zpěváka či instrumentalisty barokního souboru se podobá luxusní dovolené na krásných místech Evropy i světa. Že na našich koncertních zájezdech vidíme krásná města, procházíme se po okolní přírodě, snídáme v luxusních hotelích a obědváme ve vybraných restauracích. A že si jen tu a tam odskočíme na koncertní pódium, abychom zde – poněkud unaveni dlouhým nicneděláním – s lehkostí zazpívali či zahráli pár skladeb, které známe téměř nazpaměť a pak se zase vrátili do dovolenkového režimu. Slovutný kritik pan Tomislav Volek nás dokonce podezřívá, že rychlá tempa skladeb na našich koncertech souvisí s časem tráveným v posilovně, s neustálou překrmeností vybranými lahůdkami a měřením světa zpoza volantu rychlého a drahého auta. Pokud naše vystoupení ve vás vzbuzují tento dojem, vězte, že už se o mnoho více mýlit nemůžete. Jako argument níže přikládám krátkou baladu o životě barokního souboru.

Organizačnímu štábu našeho Collegia se povedl husarský kousek. Právě se nacházíme uprostřed koncertní šňůry, která zahrnuje sedm intenzivních zkoušecích dnů a pak sedm koncertů v devíti dnech na různých místech Evropy. Střídají se dva různé koncertní programy s velmi odlišným vokálním i instrumentálním obsazením. Aby toho nebylo dost, oba programy mají o půltón rozdílné ladění. I kdyby všechno běželo jako po másle, stejně se jedná o neuvěřitelný organizační počin na hranici logistického zázraku. A k tomu ještě musíte připočítat, že občas někdo onemocní, nebo ztratí hlas, že je potřeba jej promptně nahradit a podobně.

Vyjeli jsme dvěma autobusy z Prahy v pátek 16. září směrem na Wroclav. Krvavý měsíc se tiše zjevil nad východem a bouřková mračna ze západu signalizovala, že podzim konečně přichází. Druhý den ve Wroclavi vytrvale pršelo. Zkouška v krásném moderním sále Národního hudebního fóra trvala téměř tři hodiny, protože velké Bieberovo dílo pro 53 hlasů, které jsme premiérově uvedli v létě v Salzburgu, potřebuje čas na nalezení ideálního prostorového řešení. Během zkoušky pak přišel k pultu Václava Lukse starší bělovlasý pán, sir John Eliot Gardiner a fotoaparáty a mobily muzikantů byly okamžitě v pohotovosti (pokud vám tohle jméno nic neříká, představte si třeba, že na trénink fotbalové Sparty dorazí nečekaně třeba Pep Guardiola, efekt je podobný).   

John Eliot Gardiner a Václav Luks, foto Marek Špelina

Missa Salisburiensis byla určena právě Salzburskému dómu s dlouhou akustikou a čtyřmi hudebními balkóny. Provést takové dílo v koncertním sále nutně znamená ochudit diváka o důležitý rozměr, se kterým autor počítal. Wroclavský sál sice poskytl určitá řešení ohledně rozestavení jednotlivých skupin, ale obrovskou klenbu a délku dómu samozřejmě nahradit nemohl. Bieberovo dílo tak znělo místy až příliš prozaicky a suše. O to více však vynikla krása Monteverdiho žalmů, které jsme zpívali v první polovině.

Ráno po koncertě za deštivého a mlhavého počasí pokračuje polovina hudebníků do Ostravy, druhá se vrací do Prahy. Na Svatováclavském festivalu nás ještě dnes čeká koncert se Zelenkovou Mší všech svatých a Bachovým Magnificat. Cesta uplakaným podzimním Slezskem má svá kouzla. V autobuse vládne klid a muzikanti dospávají náročný program. Za oknem planiny a řídké lesy střídají malé vísky, ve kterých se lidé právě vracejí z nedělní bohoslužby, což v Polsku znamená velkou vážnost a to nejlepší oblečení, které doma najdete. Teprve kolem půl druhé dýcháme železný ostravský vzduch a hledáme rychle něco k obědu. V restauraci na nápor nesou připraveni, jídla docházejí a dlouho trvá, než objednávky přinesou. Začátek zkoušky nestihneme a už tak velkou únavu doplní i lehká nervozita na všech stranách. Zároveň Václav ví, že nemůže dlouho zkoušet, protože sil v ansámblu ubývá. Naštěstí zpíváme a hrajeme radostný a krásný program, který docela dobře známe. Po koncertě, který má obrovský úspěch a nadšené kritiky, sedáme rychle do autobusu a jedeme do Prahy. Stísněný prostor, kumulovaná únava a příjezd kolem půl druhé ráno. A druhý den letíme do Pisy, pak do Brugg a náročná tour vlastně teprve začíná.

Shrnuto a podtrženo, umělec v barokním ansámblu má permanentní bolest v zádech či zablokovanou páteř ze spaní v autobuse a v letadle. Neustálý náběh na zánět nosohltanu, zejména kvůli klimatizacím v autobuse, vlaku, letadle, či na hotelích, kde už si dnes otevřete okno jen zřídka. Večer v hotelu usíná s modlitbou, aby se ráno probudil alespoň se zbytky funkčního hlasu. Číslo hotelového pokoje si moc nepamatuje, protože těch hotelů bylo už mnoho a jsou si dost podobné. Po večerech dopisuje texty, ke kterým se neuváženě zavázal v době volna a které samozřejmě nepočkají. Nebo odpovídá na hromadu mailů, které – kupodivu – ani během turné nechtějí přestat přicházet. Své blízké nevidí skoro tři týdny v kuse a občas ztratí pojem o tom, kde se právě nachází. Ovládá sice tři cizí jazyky, ale ty se mu navzájem pletou často v jedné větě, v obchodě v Ostravě chce platit zlotými a přitom odpovídá italsky…

Rozhodně jsem si ale nechtěl stěžovat. Ten moment, kdy dirigent zvedne ruce a vytryskne gejzír virtuozity, plasticity a barevné nádhery barokní hudby, ten se nikdy neomrzí. A taky vás nepřestane bavit pocit, že děláte výjimečnou práci, při které se můžete dotýkat krásy a občas i napomáhat při jejím zrození. Že vás tahle práce naplňuje, vyžaduje veškerý váš intelekt a potřebuje veškerou vaši emocionalitu.

Tahle slezská balada, která vlastně vůbec není o hudbě ani o Slezsku, končí v toskánské Pise. Sedíme právě při západu slunce na střeše hotelu s výhledem na Náměstí zázraků, za skvostnou baptisérií se jemně rýsují vrcholky hor ve večerním světle a šikmou věž máme jako na dlani. Náš koncert v jedné z nejkrásnějších italských bazilik začne za pár desítek minut. Festival Anima mundi, na který nás doporučil John Eliot Gardiner, vyslechne Bachův Magnificat a Mše za všechny svaté od Jana Dismase Zelenky. Co víc si člověk vlastně může přát? 

Sdílet článek:

Aktuální číslo

Nejnovější