středa, 21. září 2016

Podzimní balada slezská

Napsal(a) 

Foto Marek Špelina Foto Marek Špelina

Laskavý čtenář si podle předchozích reportáží zřejmě musel udělat dojem, že práce zpěváka či instrumentalisty barokního souboru se podobá luxusní dovolené na krásných místech Evropy i světa. Že na našich koncertních zájezdech vidíme krásná města, procházíme se po okolní přírodě, snídáme v luxusních hotelích a obědváme ve vybraných restauracích. A že si jen tu a tam odskočíme na koncertní pódium, abychom zde – poněkud unaveni dlouhým nicneděláním – s lehkostí zazpívali či zahráli pár skladeb, které známe téměř nazpaměť a pak se zase vrátili do dovolenkového režimu. Slovutný kritik pan Tomislav Volek nás dokonce podezřívá, že rychlá tempa skladeb na našich koncertech souvisí s časem tráveným v posilovně, s neustálou překrmeností vybranými lahůdkami a měřením světa zpoza volantu rychlého a drahého auta. Pokud naše vystoupení ve vás vzbuzují tento dojem, vězte, že už se o mnoho více mýlit nemůžete. Jako argument níže přikládám krátkou baladu o životě barokního souboru.

Organizačnímu štábu našeho Collegia se povedl husarský kousek. Právě se nacházíme uprostřed koncertní šňůry, která zahrnuje sedm intenzivních zkoušecích dnů a pak sedm koncertů v devíti dnech na různých místech Evropy. Střídají se dva různé koncertní programy s velmi odlišným vokálním i instrumentálním obsazením. Aby toho nebylo dost, oba programy mají o půltón rozdílné ladění. I kdyby všechno běželo jako po másle, stejně se jedná o neuvěřitelný organizační počin na hranici logistického zázraku. A k tomu ještě musíte připočítat, že občas někdo onemocní, nebo ztratí hlas, že je potřeba jej promptně nahradit a podobně.

Vyjeli jsme dvěma autobusy z Prahy v pátek 16. září směrem na Wroclav. Krvavý měsíc se tiše zjevil nad východem a bouřková mračna ze západu signalizovala, že podzim konečně přichází. Druhý den ve Wroclavi vytrvale pršelo. Zkouška v krásném moderním sále Národního hudebního fóra trvala téměř tři hodiny, protože velké Bieberovo dílo pro 53 hlasů, které jsme premiérově uvedli v létě v Salzburgu, potřebuje čas na nalezení ideálního prostorového řešení. Během zkoušky pak přišel k pultu Václava Lukse starší bělovlasý pán, sir John Eliot Gardiner a fotoaparáty a mobily muzikantů byly okamžitě v pohotovosti (pokud vám tohle jméno nic neříká, představte si třeba, že na trénink fotbalové Sparty dorazí nečekaně třeba Pep Guardiola, efekt je podobný).   

John Eliot Gardiner a Václav Luks, foto Marek Špelina John Eliot Gardiner a Václav Luksfoto: Marek Špelina

Missa Salisburiensis byla určena právě Salzburskému dómu s dlouhou akustikou a čtyřmi hudebními balkóny. Provést takové dílo v koncertním sále nutně znamená ochudit diváka o důležitý rozměr, se kterým autor počítal. Wroclavský sál sice poskytl určitá řešení ohledně rozestavení jednotlivých skupin, ale obrovskou klenbu a délku dómu samozřejmě nahradit nemohl. Bieberovo dílo tak znělo místy až příliš prozaicky a suše. O to více však vynikla krása Monteverdiho žalmů, které jsme zpívali v první polovině.

Ráno po koncertě za deštivého a mlhavého počasí pokračuje polovina hudebníků do Ostravy, druhá se vrací do Prahy. Na Svatováclavském festivalu nás ještě dnes čeká koncert se Zelenkovou Mší všech svatých a Bachovým Magnificat. Cesta uplakaným podzimním Slezskem má svá kouzla. V autobuse vládne klid a muzikanti dospávají náročný program. Za oknem planiny a řídké lesy střídají malé vísky, ve kterých se lidé právě vracejí z nedělní bohoslužby, což v Polsku znamená velkou vážnost a to nejlepší oblečení, které doma najdete. Teprve kolem půl druhé dýcháme železný ostravský vzduch a hledáme rychle něco k obědu. V restauraci na nápor nesou připraveni, jídla docházejí a dlouho trvá, než objednávky přinesou. Začátek zkoušky nestihneme a už tak velkou únavu doplní i lehká nervozita na všech stranách. Zároveň Václav ví, že nemůže dlouho zkoušet, protože sil v ansámblu ubývá. Naštěstí zpíváme a hrajeme radostný a krásný program, který docela dobře známe. Po koncertě, který má obrovský úspěch a nadšené kritiky, sedáme rychle do autobusu a jedeme do Prahy. Stísněný prostor, kumulovaná únava a příjezd kolem půl druhé ráno. A druhý den letíme do Pisy, pak do Brugg a náročná tour vlastně teprve začíná.

Shrnuto a podtrženo, umělec v barokním ansámblu má permanentní bolest v zádech či zablokovanou páteř ze spaní v autobuse a v letadle. Neustálý náběh na zánět nosohltanu, zejména kvůli klimatizacím v autobuse, vlaku, letadle, či na hotelích, kde už si dnes otevřete okno jen zřídka. Večer v hotelu usíná s modlitbou, aby se ráno probudil alespoň se zbytky funkčního hlasu. Číslo hotelového pokoje si moc nepamatuje, protože těch hotelů bylo už mnoho a jsou si dost podobné. Po večerech dopisuje texty, ke kterým se neuváženě zavázal v době volna a které samozřejmě nepočkají. Nebo odpovídá na hromadu mailů, které – kupodivu – ani během turné nechtějí přestat přicházet. Své blízké nevidí skoro tři týdny v kuse a občas ztratí pojem o tom, kde se právě nachází. Ovládá sice tři cizí jazyky, ale ty se mu navzájem pletou často v jedné větě, v obchodě v Ostravě chce platit zlotými a přitom odpovídá italsky…

Rozhodně jsem si ale nechtěl stěžovat. Ten moment, kdy dirigent zvedne ruce a vytryskne gejzír virtuozity, plasticity a barevné nádhery barokní hudby, ten se nikdy neomrzí. A taky vás nepřestane bavit pocit, že děláte výjimečnou práci, při které se můžete dotýkat krásy a občas i napomáhat při jejím zrození. Že vás tahle práce naplňuje, vyžaduje veškerý váš intelekt a potřebuje veškerou vaši emocionalitu.

Tahle slezská balada, která vlastně vůbec není o hudbě ani o Slezsku, končí v toskánské Pise. Sedíme právě při západu slunce na střeše hotelu s výhledem na Náměstí zázraků, za skvostnou baptisérií se jemně rýsují vrcholky hor ve večerním světle a šikmou věž máme jako na dlani. Náš koncert v jedné z nejkrásnějších italských bazilik začne za pár desítek minut. Festival Anima mundi, na který nás doporučil John Eliot Gardiner, vyslechne Bachův Magnificat a Mše za všechny svaté od Jana Dismase Zelenky. Co víc si člověk vlastně může přát? 

Čeněk Svoboda

Pochází z Liberce, kde vystudoval Gymnázium F.X. Šaldy, vede od roku 2001 gymnaziální sbor Cum decore, vedl smíšený sbor Ještěd (2007–2013) a od jara do zimy obdivuje krásy Jizerských hor. Zde také potkal prof. Svatavu Šubrtovou, která se ho laskavě ujala jakožto soukromá učitelka zpěvu. V Praze vystudoval obor Sbormistrovství na Pedagogické fakultě ve třídě Marka Valáška. Mezi lety 2004–2016 zde vedl ansámbl staré hudby Collegium 419. V roce 2015 založil vokální ansámbl I Dilettanti. Jako zpěvák se specializuje na interpretaci staré hudby. Je jedním ze zakládajících členů Collegia vocale 1704, v němž působí dodnes. Spolupracuje se soubory Musica Florea, Collegium Marianum, Dresdner Kammerchor, Doulce memoire a dalšími. V současné době také přednáší na Ped. Fakultě estetiku sborového zpěvu a připravuje pořady pro Český rozhlas 3.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.