Po stopách Antonína Dvořáka – tentokrát do dětství

Stalo se již tradicí, že organizátoři mezinárodního hudebního festivalu Dvořákova Praha z Akademie klasické hudby o.p.s. připravují ještě před samotným slavnostním zahájením festivalu méně formální akci na některém z míst spjatých s životem slavného skladatele. V loňském roce to byl výlet do Vysoké u Příbramě, kde Dvořák na sklonku života komponoval své poslední dvě opery – Armidu a Rusalku. Letos pozvali organizátoři zájemce naopak do míst, kde se narodil a kde prožil dětství – do Nelahozevsi, zhruba třicet kilometrů severně od Prahy.

Od samého počátku bylo zřejmé, že výlet byl pečlivě připravený a program byl sestaven se zaměřením na konkrétní téma – právě na Dvořákovo dětství, prostředí, ze kterého vzešel a na otázku, co z dětských zážitků jej mohlo inspirovat v jeho tvorbě. Do Nelahozevsi se jede vlakem – a se kterým skladatelem máme vlaky spojené víc, než právě s Dvořákem! Organizátoři si toho byli dobře vědomi, takže na hosty na pražském Masarykově nádraží čekal historický vlak s parní lokomotivou a cestující se tak mohli zaposlouchat do tlukotu ohnivého srdce parního stroje, který spolu s duněním pražců hledají muzikologové ve Dvořákově hudbě dodnes. Hudba byla samozřejmě po celou dobu na prvním místě, a proto již na perónu vítaly příchozí tóny houslí a hudební produkce mladé umělkyně pokračovala i během cesty. Ve vlaku také promluvil k cestujícím americký muzikolog a dvořákovský vědec David Beveridge, který hovořil např. o tom, že Dvořáka jako dítě fascinovala nejen železnice jako taková, ale že se zde díky italským dělníkům, kteří stavěli na trati do Nelahozevsi tunel, také poprvé setkal s italskou hudbou, která mu později mohla být inspirací.

Richard Novák, Marek Vrabec a Robert Kolář, foto Petra Hajská

Po vystoupení z vlaku čekal na účastníky umělecký ředitel Dvořákovy Prahy Marek Vrabec s ředitelem Akademie klasické hudby Robertem Kolářem. Program byl zahájen položením kytic k pomníku Antonína Dvořáka (v doprovodu živě zahrané fanfáry, samozřejmě původní Dvořákovy) a po krátkém uvítacím proslovu se přítomní odebrali na klavírní koncert v Rytířském sále zámku Nelahozeves. Také program tohoto koncertu byl tematicky pečlivě připraven. Jednalo se o výběr Dvořákových skladeb, které na tomto zámku byly spolu s díly dalších autorů provedeny v roce 1889 na počest tehdy již slovutného skladatele, který po dlouhých letech své rodiště znovu navštívil. Tehdy se jednalo o víceméně amatérskou produkci chovanek místního dívčího ústavu. Tentokrát se úkolu zhostili profesionálové – generální ředitel České filharmonie David Mareček a mezinárodně uznávaný klavírista Ivo Kahánek. Společně čtyřručně zahráli Slovanskou rapsodii č. 1 D dur, Slovanský tanec č. 8 g moll, valčík č. 1 A dur (pouze Ivo Kahánek) a jako poslední Můj domov – Dvořákovu předehru k Šamberkově životopisné hře Josef Kajetán Tyl, která vtipně a nezvykle spojuje zdánlivě neslučitelné písně – Kde domov můj? a Na tom našem dvoře. V závěru koncertu předal Robert Kolář Cenu Antonína Dvořáka za rok 2016 čelnímu českému pěvci Richardu Novákovi, kterého si publikum u nás i ve světě spojuje mj. s Dvořákovými Biblickými písněmi. Richard Novák byl cenou zjevně velmi potěšen a v krátkém poděkování ocenil Dvořákovu hudbu nejen pro její formální a intelektuální mistrovství, ale i pro její citovou hloubku.

Ivo Kahánek a David Mareček, foto Petra Hajská

Odpolední část programu probíhala ve Dvořákově rodném domě. Ve dvou přednáškách výše zmíněný David Beveridge hovořil o dalších hudebních vlivech, s nimiž se malý Antonín ve svém dětství setkával. Připomněl tak, že Dvořákův otec František rád hrál na citeru a dokonce pro ni i komponoval. Tato informace byla názorně ilustrována živou hrou na citeru v podání Michala Müllera, který zahrál nejen původní kompozici Františka Dvořáka, ale i další oblíbené melodie Antonínova otce. Za další zdroj inspirace označil David Beveridge Antonínova učitele a skladatele Josefa Spitze. Také jeho árieSi tranquilla in casto amore ardet anima na přednášce naživo zazněla v podání Jana Macha (klarinet), Lukáše Klánského (klavír) a Romana Hozy (zpěv). Účinek předestřených hudebních vlivů na malého Antonína mohli diváci posoudit při provedení ukázek ze skladatelovy rané tvorby – dvou polek pro klavír v podání Lukáše Klánského. Vyvrcholením programu byly Dvořákovy známé Cigánské písně, opět v podání Lukáše Klánského a Romana Hozy.

Kdo měl zájem, mohl se ještě před příjezdem parního vlaku zpět do Prahy zúčastnit bohoslužby v protějším kostele Sv. Ondřeje, kde byl Dvořák před lety pokřtěn. Bohoslužbou provázel přítomné farář František Masařík a na varhany hrál Přemysl Kšica. Návštěva kostela tak symbolicky završila řetězec vlivů z dětství v Nelahozevsi, které ovlivnily nebo mohly ovlivnit skladatelovu tvorbu.

Celkově se jednalo o velmi povedenou a příjemnou akci s propracovaným konceptem a bezchybnou realizací. Ze všech částí programu bylo zřejmé, že organizátorům na odkazu i samotné osobě Antonína Dvořáka záleží a lze si jen přát, aby se i formální část letošního ročníku Dvořákovy Prahy vydařila tak, jako tento pozdně letní výlet do Nelahozevsi.

Sdílet článek:

Aktuální číslo

Nejnovější