pátek, 9. únor 2018

Pestré obrazy z indických ulic

Napsal(a) 

 , foto R. Janů foto: R. Janů

Už podruhé vyrážíme se zlínskou Filharmonií Bohuslava Martinů na koncertní turné do ještě před několika lety těžko uvěřitelné destinace. Do země se starobylou kulturou, ve které však neexistuje žádný profesionální symfonický orchestr. Do země plné barev i vůní, nádherné přírody i obrovských přelidněných megapolí. Do země plné kontrastů, chudoby i bohatství.

Indie je rodnou zemí Debashishe Chaudhuriho, dirigenta, který už 20 let působí v České republice. Byla to jeho myšlenka přivézt českou hudbu v podání českých hudebníků do indické Bombaje a Kalkaty. A když se jeho sen v roce 2016 opravdu uskutečnil, zdálo se, že dvakrát do stejné řeky, a to obzvlášť do Gangy, nelze vstoupit. Ale neskutečné úsilí a nadšení organizátorů v čele s Debashishem Chadhurim bylo završeno úspěchem a naše filharmonie měla v plánu čtyři koncerty: v Dillí, Bombaji, Goa a Kalkatě.

Když se ve čtvrtek 11. ledna 2018 v noci letadlo snáší nad letištěm v Dillí a noří se do smogového oparu, víří nám v hlavě spousta otázek a zvědavost se mísí s obavami: Jak prožijeme příštích jedenáct dní? Zvládneme kulturní šok, odlišnou stravu, podnebí, pohyb v chaotických ulicích? Ale hlavně, jak se bude hrát publiku v indických městech? Jak budou reagovat lidé, kteří evropskou klasickou hudbu znají možná z nahrávek, ale 8. symfonii Antonína Dvořáka uslyší naživo pravděpodobně poprvé? Ve dvě hodiny ráno nastupujeme do rachotících autobusů, které sotva zvládají nápor našich kufrů i nástrojů a štiplavým smogovým oparem vyrážíme vstříc indickému dobrodružství.

Dillí

Hlavní město nás vítá sluncem, ulice jsou plné nejrůznějších vozidel, starobylými náklaďáky počínaje, přes moderní auta asijské výroby až po množství tuk tuků - motorových rikš. Na křižovatce se mezi stojícími auty proplétají prodavači a za drobný peníz nabízejí kousky kokosového ořechu. Doprava se zdá být naprosto chaotická, v jednom pruhu se kromě našeho autobusu směstná ještě několik tuk tuků, z jedné strany nás předjíždí celá rodinka na motorce a z druhé strany těsně míjíme četu dělníků v barevných turbanech stojících na otevřené korbě náklaďáku. A to vše doprovází neustálé troubení. Indové však nějakým záhadným způsobem v tom všem zmatku udržují řád, protože za celou dobu neuvidíme žádnou havárii.

Jako opravdové oázy v tomto rušném prostředí působí areál velkého hinduistického chrámu Akšardham a zahrady Lodi s hrobkami indických muslimských vládců. Subtropická květena, palmy, zpěv ptáků a v blízkosti starobylých kamenných staveb lidé provozují jógu. To vše působí úžasně harmonickým dojmem.

Na české ambasádě v Dillí máme možnost odvolit v prezidentských volbách a po vydatném obědě již vyrážíme směr koncertní sál Siri Fort Auditorium k prvnímu koncertu našeho indického turné. Naše vystoupení je součástí oslav 70. výročí diplomatických vztahů mezi Československem a Indií. Proto úvodem zaznívají hymny obou zemí a nezbytné projevy českého velvyslance J. E. Milana Hovorky a ředitelky Indické rady pro kulturní vztahy Ministerstva zahraničních věcí Indie Rivy Ganguly Das. Pak se už pouštíme do umění. Auditoriem otevřenými dveřmi profukuje chladný večerní vítr, Indové jsou přece zvyklí prožívat vše venku a na čerstvém vzduchu. Atmosféru brzy uvolňuje početná kočičí rodinka, která pronikla do sálu a svým hlasitým mňoukáním se přidává k našemu koncertování. Jako přídavek po koncertě sestaveném ze skladeb Smetany, Rachmaninova a Dvořáka hrajeme několik indických populárních písní, čímž uspokojujeme indické publikum na nejvyšší míru a potlesk ve stoje potvrzuje, že premiéra FBM v indickém Dillí se sólistkou Janou Chaudhuri a pod taktovkou Debashishe Chaudhuriho byla úspěšná.

 , foto R. Janů foto: R. Janů

Bombaj

V Bombaji jsme v průběhu dvou let už podruhé, nejsme tedy tolik překvapeni, když se při přistávání naše letadlo téměř dotýká střech nuzných obydlí jednoho z velkých bombajských slumů. Chatrče, dvorky i maličké krámky s roztodivným zbožím lemují i celou cestu z letiště k městu a tak je stále co pozorovat, komentovat a fotit. Se soumrakem přijíždíme do areálu, kde je prostřeno k hostině pod otevřeným nebem. Usedáme ke stolům a číšníci nám servírují přímo na čerstvé palmové listy vybrané indické pochoutky. Tímto způsobem se stoluje na tradičních indických svatbách. K našemu orchestru je takto pohostinná charitativní organizace Time&Talents Club, která společně s honorární konzulkou pro Českou republiku paní Rashmi Jolly náš koncert v Bombaji pořádá. Výtěžkem našeho koncertu budou podpořeny nejchudší rodiny na indickém venkově. Je to dobrý pocit, že i tak prchavá umělecká komodita, jakou je hudba, se může proměnit v něco hmatatelného, prospěšného a trvalého (samozřejmě prostřednictvím štědrých sponzorů). Po koncertě v Tata Theatre nás oslovuje jeden z nadšených posluchačů. Jistě, Smetanova, Rachmaninova i Dvořákova hudba se mu líbila, ale ty indické písně, ve kterých se tleskalo do rytmu, ty mu udělaly opravdu radost…

Ráno balíme do zavazadel krásné krabičky, kterými jsme byli všichni obdarováni. Přebývají v nich sloni ze stříbřitého kovu o váze skoro 1,5kg. Jak jen vysvětlíme nadváhu našich kufrů na bombajském letišti? Všechno ale nakonec dopadlo dobře a my si odvážíme nejen slony, ale také barvité zážitky z lidnaté Bombaje, města obrovských kontrastů mezi chudobou a bohatstvím. Když pod námi mizí město v mlžnatém oparu, vzpomínám na úsměvy, kterými nás obdarovávali obyčejní Indové na procházce kolem pobřeží oceánu. Jak kouzelným způsobem dokáže úsměv na tváři zbořit hradbu nedůvěry, strachu a smazat pocit odlišnosti… A proč my v Čechách se tak zřídka na sebe usmíváme?

Klavíristka Jana Chaudhuri a manažerka dirigenta Lenka Dobiáš Černá, foto R. Janů Klavíristka Jana Chaudhuri a manažerka dirigenta Lenka Dobiáš Černáfoto: R. Janů

Goa

Pod tímto názvem se skrývá celá oblast na západním pobřeží 420 km jižně od Bombaje. My tuto vzdálenost pohodlně překonáváme vnitrostátním letem se společností Jet Airways. Cestu do hlavního města Panadži, kde budeme bydlet i koncertovat, lemují palmové háje, rýžová pole a vesničky svou architekturou silně připomínající jižní Evropu. Ano, vždyť se nacházíme na území bývalé portugalské kolonie, ze které její bývalí vládci odešli teprve před necelými šedesáti lety. Lesk bývalé kolonie je ovšem značně zašlý, domky zarůstá džungle, děravé střechy zakrývají barevné igelitové záplaty a hromady odpadků jsou asi stejně tak velké jako kdekoli jinde v Indii... V krásném hotelu jsme ovšem přivítáni oranžovou tečkou na čelo a korálky z lastur kolem krku.

V následujícím dni máme volno a tak máme možnost poznat starobylé kostely ze 17. století ve Staré Goe, zbytky portugalského opevnění s majákem Aqua Fort a dokonce se na chvíli smočit v Arabském moři. Večer se opět těšíme z pohostinnosti honorární konzulky Rashmi Jolly, která nás zve na večeři do své letní rezidence.

Děti z projektu Adopce na dálku si vyzkoušely hudební nástroje, foto FBM Děti z projektu Adopce na dálku si vyzkoušely hudební nástrojefoto: FBM

Koncert v Kala Academy je předznamenán zkouškou, na kterou se z velké dálky přijely podívat děti ze sirotčince vedeném sestrou Marií Goretti. Je to velmi silný zážitek na obou stranách, zvlášť když si uvědomujeme, že mnoho lidí z naší republiky právě tyto děti finančně podporuje prostřednictvím projektu Adopce na dálku Charity Praha. Večer opět publikum oslovujeme univerzální řečí hudby. A já mám dojem, že motivy Smetanovy symfonické básně Z českých luhů a hájů se tentokrát vznáší nad kokosovými palmami a mořskými zálivy prosluněné Goy jako pozdrav těm, kteří nelitují námahy a dávají své prostředky i srdce těmto chudým indickým dětem.

Kalkata

A konečně jsme v Kalkatě, ve městě, bez jehož návštěvy jako bychom v Indii ani nebyli. V roce 2016 jsme v Kalkatě strávili více dní, abychom se spolu s našimi indickými kolegy účastnili vyvrcholení oslav 100. výročí založení kalkatské School of Music. Po srdečném přijetí u honorárního konzula Utsava Parekha nocujeme v našem starém známém hotelu Pan Asia. V pátek dopoledne se spolu s několika kolegy taxíky vydáváme do Domu Matky Terezy. Je milé vrátit se na toto místo, připomínající charismatickou osobnost ženy, která svou vírou a láskou zasáhla životy tolika lidí. Čeká nás tady i dost překvapivé setkání s Jihokorejcem, který po několika slovech zjišťuje, že si na náš orchestr pamatuje z nedávného jihokorejského turné.

Před zkouškou v Kalkatě, foto Lucie Dümlerová Před zkouškou v Kalkatěfoto: Lucie Dümlerová

Na odpolední generálku přicházejí naši indičtí kolegové, houslisté z kalkatské School of Music. Jsou velmi dobře připraveni, skladby znají z nahrávek a videí a tak se bez problémů mohou připojit k našemu orchestru. Koncert v sále Kala Mandir je opravdu vyvrcholením koncertního turné. Po Smetanových "Luzích“ a Rachmaninovově 2. klavírním koncertu zní Dvořákova Osmá jako čirá oslava radosti. Debashish Chaudhuri se překonává a my zapomínáme na únavu a dolujeme ze sebe to nejlepší. A naši kalkaťané nám rozumějí. S jejich nadšeným ohlasem by byl určitě spokojen i sám Antonín Dvořák, vždyť stejně spontánní potlesk po každé větě jeho 8. symfonie zněl i na londýnské premiéře v roce 1890! A mě asi už vždycky při této hudbě vytanou na mysli obrazy z kalkatských ulic: ženy v pestrých sárí, bosý kluk s velkýma očima a zářivým úsměvem, žebrák opírající se o bambusovou hůl, žena s těžkým nákladem hlíny v míse na hlavě, prodavač kokosů na křižovatce nebo vyhublí rikšové hřející se večer u ohníčku po namáhavém dni.

Vracíme se zpět domů, do jiného světa, určitě pohodlnějšího, prosperujícího, výkonného, čistého a spořádaného. Kéž umíme být také spokojenější a vděčnější za dostatek, který máme a umíme projevit více soucitu a lásky k těm, kteří to potřebují.

Autorka je violistka FBM Zlín.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.