středa, 3. červen 2020

Pařížská Pastorální show pro planetu: Beethoven a Rejcha pod nánosem vjemů

Napsal(a) 

 , foto FB La Fura dels Baus foto: FB La Fura dels Baus

Když uvedl skvělý francouzský soubor Insula Orchestra letos v předjaří v Paříži svou novou multimediální kreaci Pastoral for the Planet, nikdo nemohl tušit, nakolik bude prorocká, a to hned z několika hledisek. Jak soubor oznámil předem na svých webových stránkách, jádrem první části inscenace, která zkoumala vztah člověka k přírodě, jsou přírodní katastrofy.

Jen o pár dnů později, během koronavirové krize, se příroda postupně začala alespoň částečně obnovovat. Po kdysi rušných pařížských ulicích se začaly procházet kachny, a až do centra francouzské metropole se vydali i jeleni; po neúnavně blankytné obloze v mnoha anglických hrabstvích, na níž se dnes jen zřídka kdy objeví letadlo, létají hejna dravců, a do velšského přímořského města Llandudno sestoupilo stádo horských koz. V Londýně žila již dříve řada městských lišek - i u nás v zahradě se před časem ubytoval na nějakou dobu statný lišák, který si do svého skrytého doupěte posléze přivedl i místní Bystroušku. V dnešní době však běhá lišek v každé londýnské čtvrti spousta, a jsou čím dál tím víc odvážnější. Ve vylidněném městě Christchurch na Novém Zélandě se proháněli králíci a pávi si tam zdánlivě prohlíželi výlohy luxusních obchodů, které byly pro člověčí stáda zavřené...

První dvě představení Pastoral for the Planet, ve spolupráci s proslulou katalánskou taneční skupinou La Fura dels Baus, se konala v krásné koncertní síni La Seine Musicale v Paříži (reportáž o La Seine Musicale můžete číst zde), další se odehrají 5. června v Konzerthausu v Dortmundu nebo v září na Musikfest Bremen a v Bělehradu. Skladby zařazené do programu se vesměs vztahovaly k přírodě: Rejchova Bouře nebo Beethovenova Symfonie č. 6, Pastorální. Nezůstalo však jen u toho: šlo o interaktivní představení, během nějž mohli diváci komunikovat s režisérem prostřednictvím svých mobilních telefonů, díky speciální aplikaci Kalliópé. V inscenaci, jež klade různé otázky týkající se ekologie, jsou zařazeny také prostorové projekce. V klíčových okamžicích je pak publikum požádáno, aby se inscenace zúčastnilo: displeje chytrých telefonů se například proměňují v oblak komárů, který ohlašuje změnu klimatu.

 , foto FB La Fura dels Baus foto: FB La Fura dels Baus

V příběhu Pastoral for the Planet vystupují čtyři jedinci, dva muži a dvě ženy, žijící v souladu jak mezi sebou, tak s přírodou. Postupně ale zásahy lidstva překračují hranice a jejich domov je zničen. Oběti pokroku za každou cenu jsou nuceny opustit své původní životní prostředí a končí jako migranti.

Onoho večera však příběh neskončil tragicky. Hlavní postavy se rozhodly vrátit se do své vlasti s přesvědčením, že potenciál pro zlepšení našeho životního prostředí existuje - pokud ovšem lidstvo bude změnu chtít. K jaké změně mělo dojít však nebylo jasné, a řada otázek, jak ohledně koncepce inscenace, tak samotného představení, zůstává nezodpovězena. Navíc v okamžiku, kdy program začal, bylo jasné, že se nejedná o koncert, ale spíš o show s hudbou - i když tvůrci programu měli bezesporu na mysli rovnocennost vizuálních a hudebních prvků. A tak stejně jako můj italský kolega z vatikánského rozhlasu jsem byla toho názoru, že tanečníci - jakkoliv byli fenomenální - vždy nesledovali hudbu; choreografie se často zdála být ve zcela jiné rovině. Jak asi pochopila příběh většina ostatních diváků? S velkou pravděpodobností o nic lépe než já.

Orchestr seděl za dvěma kovovými konstrukcemi. Čtyři tanečníci ze skupiny La Fura dels Baus po nich šplhali nahoru a dolů, zápasili mezi sebou, běhali hledištěm a mávali vlajkami. Na stěny sálu byly promítány také obrazy jakési věznice a nevysvětlitelně i sbor ukrajinských babušek. V závěru inscenace došlo také k malbě těl a posléze i k malbě graffiti na velké plachtě; všichni tanečníci na ni plácali pestré barvy s velkým gustem. Samotné publikum pak mohlo čmárat své vlastní graffiti na displejích svých telefonů - což byla, jak mi řekli další dva kolegové novináři, ohromná zábava.

 


„Hlavní postavy se rozhodly vrátit se do své vlasti s přesvědčením, že potenciál pro zlepšení našeho životního prostředí existuje - pokud ovšem lidstvo bude změnu chtít. K jaké změně mělo dojít však nebylo jasné, a řada otázek, jak ohledně koncepce inscenace, tak samotného představení, zůstává nezodpovězena.“


 

Jak na tom byla samotná hudba? Dramaturgickým záměrem inscenace bylo zřejmě zrcadlit v ní povahu zpodobňovaných událostí, a to i prostřednictvím několika bouří, jež dělily tradiční písně z různých zemí, od Ghany přes Španělsko až po Ukrajinu. Ač jsem chápala snahu zahrnout v rámci koncertu i jinou hudbu než pouze vážnou, juxtapozice tradičních lidových skladeb s hudbou Beethovenovou, Rejchovou či dalších skladatelů mi připadala příliš nahodilá.

Výkon orchestru byl ale bravurní a pevné, soustředěné řízení dirigentky Laurence Equilbey hráče viditelně inspirovalo. Rejchova Bouře z jeho dramatické kantáty Lenore mne překvapila. I když jsem věděla o přátelství a kontaktech skladatele s Beethovenem (který se rovněž narodil v roce 1770), byla jsem zvědavá, zdali se bude skladba dívat dopředu, směrem k Beethovenovi, anebo zpět k Haydnovým oratoriím. Rejchův styl a celkový zvuk jsou však zcela individuální. „Kdybych měla najít společný bod mezi Beethovenem a Rejchou, je to dramatická účinnost a naléhavost. V kantátě Lenore avizuje Rejcha i Webera, díky své harmonické odvaze, orchestraci a hudebnímu zpracování fantastického tématu (sbor duchů Geheul!). Vokální faktura a melodické obraty ukazují i vliv italské hudby. Shrnuto, Rejcha vytváří svou vlastní cestu, s mnoha odkazy na jiné styly své doby, a otvírá velmi inovativní hudební cesty,“ napsala mi po koncertě dirigentka Laurence Equilbey.

 , foto FB La Fura dels Baus foto: FB La Fura dels Baus

Předehra Julia Rietze Hero und Leander je ztělesněním expresivity doby romantismu: jejím námětem je rovněž bouře, která krutě ukončí milostná setkání dvou hlavních postav. Provedení zapůsobilo jak přesným uchopením dramatické povahy skladby, tak krásnými sóly pro dechy. Interpretace další skladby, Weberovy Bitvy z jeho Kampf und Sieg, byla patřičně výbušná. Neúprosné tempo v Allegrettu z Beethovenovy Symfonie č. 7 jako snad jediné ladilo s odchodem uprchlíků z jejich vlasti. Vynikající sopranistka Sophie Karthäuser pak odměnila diváky mimořádně přesvědčivým provedením dramatické scény Hero und Leander skladatelky Fanny Hensel Mendelssohn (z roku 1832), v němž i dirigentka a soubor skvěle evokovali text Wilhelma Hensela. V této rozšířené skladbě podala Karthäuser vynikající výkon, obzvlášť nádherné byly její výšky.

 


„V závěru představení pak byli diváci vyzváni, aby hlasovali, zdali bude výsledek - a potažmo i budoucnost lidstva - pozitivní, či ne. V Paříži zvítězil prvního večera předpandemický optimismus.“


 

Předposlední skladbou na programu byla Beethovenova Pastorální, která doprovázela návrat běženců do vlasti; v krásném provedení byly koloristické možnosti využity zejména ve dřevech a v hornách. V závěru představení pak byli diváci vyzváni, aby hlasovali, zdali bude výsledek -  a potažmo i budoucnost lidstva - pozitivní, či ne. V Paříži zvítězil prvního večera předpandemický optimismus, a večer skončil skvělou interpretací bitevní symfonie z Beethovenova Egmonta.

Jakkoliv je třeba ocenit skutečně zajímavý výběr repertoáru (jak často slyšíme Rejchovy orchestrální skladby, či skladby Fanny Hensel Mendelssohn?), nebo tak výtečné podání Weberových árií, jaké přinesla do programu Sophie Karthäuser, je stále otázkou nakolik si mohli diváci - jejichž pozornost a možnost vnímání byly často téměř zahlceny přemírou vizuálních prvků na pódiu - odnést z večera čistě hudební zážitky.

České čtenáře bude zajímat, že Insula Orchestra již uvedla hudbu několika Rejchových žáků - k nejznámějším patřili Berlioz a nadaná Louise Farrenc (i když není jasné, zdali mladá Louise navštěvovala pařížskou konzervatoř, kde Rejcha učil; v té době byla totiž třída kompozice otevřena pouze pro muže, a Rejcha ji proto snad učil soukromě). „S Rejchou jsme tedy prostřednictvím jeho francouzských žáků v úzkém kontaktu,“ psala Laurence Equilbey a dodala: „Jeho opery L´Ouragan nebo Saphó máme do budoucna v plánu!“ Zatím však není známo, zdali by se inscenace opery uskutečnila ve víceméně tradiční podobě, anebo znovu ve spolupráci s La Fura dels Baus, s jejich bujnou, ale ne vždy srozumitelnou invencí.

Mirka Zemanová

Mirka Zemanová je autorka dvou knih o Janáčkovi, vydaných v Londýně (Janáček. A Composer’s Life, 2002 a Janáček's Uncollected Essays on Music, 1993). Její články vyšly v několika evropských zemích, včetně Rakouska, Německa, Holandska, Španělska, Švédska a Švýcarska; v Británii psala pro scény English National Opera, Welsh National Opera, Scottish Opera a Opera North, a pro různé hudební časopisy, včetně měsíčníků Opera a Opera Now. V severní Americe psala pro Playbill, a pro scény Lyric Opera Chicago, Houston Grand Opera, San Francisco Opera, Seattle Opera, Santa Fe Opera, Washington Opera a Canadian National Opera v Torontu; v Asii pro National Centre for Performing Arts v Pekingu a Saito Kinen Matsumoto Festival v Japonsku. Pravidelně přispívá do španělského časopisu Ópera Actual. Pro Harmonii píše od roku 2009.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.