Operní svět Signory Muti. Ohlédnutí za podzimní festivalovou trilogií v Ravenně

Povahu operních trilogií, které se v Ravenně konají každoročně od roku 2011, definují zejména dvě hlavní charakteristiky. První je vysoká kvalita hlasů (mezi mladými sólisty jsem letos na podzim neslyšela jediný průměrný hlas), druhou pak důsledná podpora publika. A nejsou to jen místní, kteří se účastní téměř vždy vyprodaných představení v pěkném divadle Alighieri z roku 1852 (kapacita 900 míst). Během oper uvedených v tomto roce (Norma a Aida, a poprvé byla zařazena také francouzská opera, Carmen) sedělo nalevo ode mne 18 Norů (jejich skupina byla na operním zájezdě po různých italských divadlech) a napravo několik Holanďanů. Bylo slyšet němčinu i francouzštinu, o přestávkách jsem hovořila s mladou Číňankou, která v Ravenně studovala restaurátorské techniky, i s dalšími cizinci. V publiku jsou nejen starší diváci, ale mnoho mladších, kteří o představeních dychtivě diskutují.

Jistě, Ravenna si zaslouží pozornost také pro své slavné chrámy a mozaiky. Za jízdy k městu kolem předhůří Apenin byla půvabná krajina regionu Emilia Romagna, plná ovocných sadů, i v listopadu zelenější než jiné části Itálie. Nicméně, jak každoroční hudební festival v Ravenně (jeden z nejdelších v Evropě, o němž jsem psala pro Harmonii v únoru 2019), tak trilogie jsou velkými magnety. 

Festival a intenzivní akademie Riccarda Mutiho pro mladé hudebníky z celého světa, která se koná v Ravenně od roku 2015, a nyní i operní trilogie (která je nedílnou součástí festivalu) tak velmi podporují ekonomiku města: návštěvníci z Itálie i z celé Evropy bydlí v místních hotelech a stravují se v lokálních barech a restauracích.  

Podzimní trilogie svým způsobem navazuje právě na Mutiho dvoutýdenní operní akademii na konci léta; slavný dirigent založil orchestr mladých hudebníků (Orchestra Giovanile Pierluigi Cherubini), kteří hrají na festivalu i na trilogiích. Jeho žena, paní Cristina Mazzavillani Muti, která stála u festivalového zrodu, však zde vedla operní workshop mnohem dřív, již v roce 2000. „A nebyl jen pro zpěváky: ale také pro korepetitory, návrháře, scénografy a techniky; chtěli jsme propagovat mladou generaci, která už pracuje s novými technologiemi,“ řekla mi 3. listopadu, den po premiéře Aidy v její režii (Signora Muti režíruje všechny italské opery v rámci trilogií).

Co ji jako bývalou zpěvačku přitahuje k režii? „Už od dětství jsem cítila, že musím něco řídit, režírovat – ať už to bylo ve škole nebo v kostele,“ vzpomíná. „Jako dítě jsem měla malé loutkové divadlo a mluvila a zpívala jsem role loutek. Bylo mi tehdy 8 nebo 9 let. A tak vlastně můj otec, moje matka a přátelé zjistili, že mám dobrý hlas! Hudbu jsem samozřejmě milovala – pocházím z hudební rodiny. Nakonec jsem studovala klavír a zpěv na konzervatoři v Benátkách a pak v Miláně, kde jsem potkala i svého budoucího manžela; oba jsme tam promovali.

Aida, foto Zani-CasadioJejí pěvecká výuka je pro režii velmi důležitá. „Vím, co mohu [po zpěvácích] chtít a co ne. To je velmi snadné, pokud víte, co je těžké zpívat.“ Ano – někteří režiséři dnes například žádají zpěváky, aby se obrátili k publiku zády… „Anebo chtějí, aby při zpěvu tančili, a tak dále! Zpěvák se potřebuje nadechnout a cítit se pohodlně – zvlášť mladí pěvci, pokud ještě nemají dost zkušeností na jevišti.

Obě inscenace, které Signora Muti letos režírovala, byly koncipovány tradičně, snad také proto, aby to pomohlo mladým zpěvákům, než se pravděpodobně později v kariéře setkají s různými koncepčními režiemi. V Normě vynikaly kouzelné lesní scény (scénografie Ezio Antonelli) a Aida (tentýž návrhář) byla umístěna do starobylého Egypta, jak zamýšlel sám Verdi. V obou operách zaujaly atmosférické světelné efekty (light designer Vincent Longuemare), kostýmy (Norma – Alessandro Lai, Aida – Anna Biagiotti) byly nádherné a nechyběly ani některé zajímavé nápady – například v Aidě předcházel poslednímu dějství tradiční pohřební lament v podání turecké zpěvačky, sopranistky Simge Büyükedes.

Carmen režíroval italský barytonista Luca Micheletti, který také přesvědčivě zpíval roli Escamillia. První akt se odehrával v nevěstinci, což bylo ovšem proti duchu jak původního románu, tak Bizetovy partitury: Carmen byla dělnice v továrně na tabákové výrobky, ne prostitutka. Později však scénografie (znovu Ezio Antonelli) a režie zaujaly jiný směr. Siluety pašeráků v mlze připomínaly scény ze starých černobílých filmů a iluze velkého davu na býčích zápasech působila velmi přesvědčivě, i když byly použity zcela jednoduché prostředky (sbor byl umístěn za průhlednými panely na schodech různé výšky, což naznačovalo mnohem větší dav a zbytek atmosféry dodaly světelné efekty – opět od návrháře Vincenta Longuemare). Přestože se zpěváci zhostili svých rolí dobře (vynikla zejména Martina Belli jako Carmen), jejich francouzština nebyla bezchybná; verze bez mluveného dialogu by snad mohla fungovat lépe.

Carmen, foto Zani-CasadioZpěváci, kteří v trilogiích účinkují, pocházejí z celého světa. „Mnozí z nich přicházejí sem do Ravenny, protože teď všude vyhlašuje zprávy tam-tam: ‚Signora Muti v Ravenně je připravena poslechnout si mladé zpěváky.‘ [Paní Muti se srdečně směje.] Vítám je všechny, zvlášť pokud jsou to debutanti nebo mladší třiceti let, a zejména pokud dosud nemají management. Potřebují pomoc!

Věková hranice je kolem 35 let, protože vývoj tmavých hlasů samozřejmě vyžaduje čas.“ Paní Muti poslouchá zpěváky hodiny, dělá si poznámky a pak pro ně vybere roli. A předzpívání je asi 200 ročně. V letošní trilogii neúčinkovali žádní čeští pěvci. Vědí nadějní mladí Češi, že Signora Muti si ráda poslechne každý rok stovky zpěváků, zejména ty, kteří dosud nemají zastoupení v žádné agentuře? [Ohledně předzpívání mohou zájemci psát na adresu [email protected].]

Mladé pěvecké talenty Ravennu milují a vítají příležitost debutovat v nových rolích v relativně malém divadle. Letos zde byli zpěváci a zpěvačky z mnoha zemí, od Ázerbajdžánu až po Jižní Koreu – jsou odhodlaní naučit se zde co nejvíc a jejich příběhy jsou zajímavé.

Ana Victória Pitts je 28letá brazilská mezzosopranistka z Belému. Po studiu v Curitibě, „nádherném městě na jihu Brazílie“, jak ho sama popisuje, přijela ve dvaceti letech do italského Roviga, kde studovala v rámci výměnného programu na tamější konzervatoři.  O osm let později debutovala v Ravenně jako Amneris pár hodin po našem rozhovoru. „Pitts je jméno rodiny mého otce. Je to komplikovaný příběh – ve zkratce jen tolik: 10-12 amerických rodin přišlo do Amazonie během americké občanské války v šedesátých letech 19. století.

Konkurzu na roli Amneris se zúčastnila v květnu. „Letos měním repertoár. Je to tlak – loni byli na mém programu velmi často Rossini, Händel a bel canto, ale teď se můj hlas změnil. Pro nás zpěváky je věk kolem 30 let stresující, protože dochází k různým fyzickým změnám. Ale jsem v tomto procesu také velmi šťastná!

Aida, foto Zani-CasadioK její účasti v letošní trilogii došlo náhodou. „V březnu jsem zaskakovala na koncertě – původně angažovaná mezzosopranistka onemocněla. Musela jsem se naučit dvě Mozartovy árie za den – bylo to šílené, ale dobrá zkušenost! A dirigent koncertu, Nicola Paszkowski, byl již tehdy angažován do trilogie v Ravenně a řekl mi o možnosti role v Aidě.

Ana Victória Pitts nyní žije ve Florencii, kde také studovala; má tmavý hlas krásné barvy, výbornou rezonanci, a Amneris ztvárnila skvěle. „Aida je pro mne nová opera, ale je to úžasná zkušenost roli se zde naučit a stále se zlepšovat. Amneris je plná vášně, žárlivosti, lítosti…Je v ní všechno – je to šílená žena a já tuto roli miluji!

Jaké plány má do budoucna? „Chtěla bych pokračovat s verdiovským repertoárem…Už jsem experimentovala dvakrát: před Amneris jsem zpívala Azucenu v Bulharsku, v programu Rainy Kabaivanské.“ Možná bude příště na řadě Eboli? „Tuto roli bych zpívala opravdu ráda!“ Ana Victória již vystoupila v Itálii několikrát, i ve Francii, Německu a Ománu, a jsem si jistá, že má před sebou skvělou kariéru.

Vittoria Yeo, která zpívala Normu stylově a s velkou důstojností, pochází z opačné strany světa – z Jižní Koreje a v Itálii žije už 14 let. Zpěv začala studovat až v 19 letech. „Jako dítě jsem zpívala pořád – ve škole, v církevním sboru (byla jsem vychovaná jako katolička), ale nikdy jsem nevystoupila jako sólistka. Neuvědomila jsem si tehdy vůbec, že bych se mohla stát operní pěvkyní – nebyla jsem si totiž úplně jistá, zdali bych mohla proměnit vášeň pro hudbu v profesi.

Po studiu v Soulu se rozhodla přestěhovat, protože „Itálie je domovem opery a operního zpěvu, a chtěla jsem proto studovat tam, abych se naučila víc. A zde jsem také pochopila, že divadlo a zpěv jsou tu velmi úzce propojeny.“ Jaký je rozdíl mezi Jižní Koreou a Itálií, pokud jde o povahu výuky? „Výuka je víceméně stejná v obou zemích, ale pochopitelně profesoři zpěvu v Jižní Koreji jsou všichni Jihokorejci. Studovali sice v Itálii a jsou velmi dobří, ale není to totéž – nejsou prostě Italové.

Norma, foto Silvia LelliDnes ale víme o řadě velmi dobrých pěvců z Jižní Koreje – jde zejména o sopranistky. Musí tedy existovat něco buď v povaze výuky nebo vokálního materiálu, anebo je to něco v samotném jazyce? „Nemyslím, že jazyk je hlavním aspektem věci. Věřím však, že Korejci jsou povahově podobní Italům! I my žijeme na poloostrově, rádi zpíváme a tančíme, a jsme vždy ochotni učit se něčemu novému.

To nejdůležitější, čemu se Vittoria v Itálii naučila, je „samotná italština – italská opera je založená na jazyce. A nestačí jen umět gramatiku. Je nutné také znát, jak italštinu používat při zpěvu – uvědomit si polohu úst, jak pohybovat svaly, atd. A to se můžete naučit jen od Italů.

Konkurzu na Normu se zúčastnila na jaře roku 2019. Některé zpěvačky se této role velice obávají. „Na začátku jsem znala, tak jako všichni, jen árii Casta diva. Ale brzy jsem si uvědomila, že v postavě Normy je toho mnohem víc: má tolik dalších aspektů, a chtěla jsem je prozkoumat všechny – její příběh a jak se během něj mění ona sama. Zajímala mne i její důstojnost, její tragédie a láska, kterou ukazuje v některých částech opery, a také její lidskost. Je to velmi složitá role, jež byla pro mne objevem, protože Bellini ukázal vše o postavě v samotné hudbě.

Dalším krokem v kariéře Vittorie Yeo je Trubadúr v Janově. A ráda by pokračovala i s jinými verdiovskými rolemi. Několikrát už vystoupila i pod taktovkou Riccarda Mutiho – jak v Salcburku (v Ernani a v Aidě), tak v Itálii, jako Lady Macbeth (za niž byla velmi oceněna) a v Chicagu ve Verdiho Requiem. Zpívala také na koncertech v rodné Jižní Koreji a v Japonsku. U nás ji však diváci ještě neslyšeli. 

Co je to nejdůležitější, čemu se tito mladí umělci mohou během své účasti na trilogii naučit? „Věřit sami sobě!,“ říká Signora Muti s důrazem. „Musí se cítit ve své kůži, aby mohli ukázat, co mají uvnitř. Není důležité, když udělají nějakou chybu. Je podstatnější, aby se cítili být schopni ukázat, kdo jsou. Musí přinést to nejlepší – tváří v tvář hudbě, kolegům, týmu a veřejnosti je musí všechny respektovat, ale také důvěřovat vlastnímu talentu.

Na letošní trilogii vynikly nejen Ana Victória Pitts a Vittoria Yeo. Vystoupila i výjimečná turecká sopranistka Asude Karayavuz (v roli Adalgisy) a výborná litevská sopranistka Monika Falcon jako Aida (zde žádná pokorná otrokyně, spíše skutečná soupeřka Amneris). Vynikající ázerbajdžánský tenorista Azer Zada ​​(jako Radames) mi velmi připomínal mladého Pavarottiho (Signora Muti souhlasila) a v Normě zaskakoval za indisponovaného protagonistu další skvělý tenor, Riccardo Rados. Hned několik zpěváků, které jsem v Ravenně slyšela, by se určitě mělo pokusit o štěstí na nejslavnější světové pěvecké soutěži – Cardiff Singer of the World. 

Norma, foto Silvia LelliDo Ravenny dnes přijíždějí i agenti poslechnout si nové objevy. „Teďuž vědí, že v Ravenně uslyší dobré hlasy, protože já je dokážu najít. Vittorio Grigolo zde byl v roce 2000, v Capuletti e Montecchi, a podívejte se na něj teď – je z něj hvězda! Také Eleonora Buratto s námi pracovala a mnoho dalších. Během let jsem pomohla mnoha zpěvákům rozvinout jejich kariéru.

Jak mohou samotní zpěváci přispět k celému projektu i v této rané fázi své kariéry? „Mladí lidé jsou vždy zdrojem nové energie a tvořivosti, nové kvality.“ Co ale trilogie přináší samotné paní Muti? „Dělá mě šťastnou, protože cítím, že jsem svým způsobem nápomocná. V současné době totiž každý chce jen velká jména…

Zanechat srdce v Ravenně je snadné: úzké, klikaté uličky v centru města jsou plné zajímavých architektonických detailů, v jejích velkých i malých kostelech se nacházejí okouzlující fresky a ve výborných místních restauracích najdou hosté prvotřídní regionální kuchyni. Je to však především vřelost a vstřícnost jejích občanů – díky tomu se sem návštěvníci znovu rádi vracejí.

A pokud může v nevelké Ravenně existovat pravidelně každý rok nejen dvouměsíční festival, ale i operní trilogie, kde Cristina Muti poskytuje své odborné znalosti a tolik potřebnou příležitost mladým, výjimečným zpěvákům z celého světa, pak je v těchto těžkých dobách naděje, že opera přežije.

Sdílet článek:

Aktuální číslo

Nejnovější