Ve dnech 9.–14. května letošního roku se opět konala mezinárodní hudební soutěž Pražské jaro, letos z velké části živě, a to v ostře sledovaných kategoriích klavír a smyčcové kvarteto. Vzhledem k velmi turbulentní a nevyzpytatelné situaci to byl ročník dosti dobrodružný a myslím, že právě nyní, s více než měsíčním odstupem, je ta pravá chvíle ohlédnout se zpět a podívat se, co se ve třech různých pražských sálech vlastně událo. Jakožto člen poroty klavírní soutěže se budu samozřejmě věnovat pouze jí.
Na začátku jsem psal, že se soutěž uskutečnila v první polovině května, to však platí pouze pro její veřejnou, chcete-li „živou“ část. Ve skutečnosti sahalo trvání soutěže až někam do února! Letošní koronavirová sezona totiž plánování celé akce velmi ztížila a nějakou dobu se zdálo, že se snad ani nebude moci uskutečnit. Přesto se to – díky profesionalitě a kreativitě produkčního týmu Pražského jara – nakonec povedlo a na začátku března přišlo porotě do mailu celkem 159 nahrávek výběrového předkola. Přiznám se, že jsem takové množství zrovna letos nečekal, a i když to dalo skutečně velkou práci, měl jsem radost, že mladí pianisté neklesají kvůli covidu na duchu a jsou stále připraveni podávat špičkové výkony. Pro pořádek je nutno zmínit, že předkolo bylo zcela anonymní, jeho porota ve složení Ivan Klánský, Slávka Vernerová-Pěchočová, Martin Kasík, Miroslav Sekera a Ivo Kahánek hodnotila tedy audio nahrávky pod čísly bez možnosti rozpoznat interpreta. Repertoár byl daný: jedna z vybraných etud plus Preludium a fuga z Bachova Dobře temperovaného klavíru. Nakonec jsme vybrali 42 klavíristů pro 1. kolo. V této fázi soutěže bývalo zvykem vybírat přednostně pianisty, tedy lidi se skvělou úrovní ovládání nástroje, zatímco ve vyšších kolech hledat mezi pianisty umělce, čili hráče s „něčím navíc“. Zde však na klavír hráli profesionálně a technicky skvěle prakticky všichni a porota si tudíž mohla dovolit hledat rovnou umělce.
V 1. kole následoval podle mého názoru vynikající tah organizátorů, který zřejmě nakonec umožnil konání celé soutěže: tato početně ještě velmi náročná fáze má být rovněž realizována online, avšak ve formě videa a hodnocena bude již mezinárodní porotou ve složení Garrick Ohlsson (USA, předseda poroty), Olga Kern (Rusko/USA), Ian Fountain (Velká Británie), Kevin Kenner (USA), Gabriele Leporatti (Itálie), Ivo Kahánek (ČR) a Martin Kasík (ČR). Takto koncipované 1. kolo bylo samozřejmě větší zátěží pro soutěžící, kteří museli nejen špičkově předvést repertoár z předkola plus další koncertní etudu a jednu závažnou romantickou skladbu z výběru, ale také zajistit si kvalitní nástroj a technicky profesionální nahrávku, což mohl být v době vrcholící pandemie pro některé soutěžící problém. Jednoduché to samozřejmě nebylo ani pro porotu, jelikož měla na posouzení všech nahrávek – tedy cca 18 hodin hudby – pouhých pět dní. Přesto tuto možnost všichni porotci jednomyslně podpořili, protože to byl jediný způsob, jak poskytnout soutěžícím dostatek času na pořízení kvalitních snímků. Měl jsem radost, že členové jury od první chvíle drželi pospolu a dokázali se do mladých pianistů vcítit. Rozhodování bylo opět vzhledem k vysoké úrovni kandidátů velmi obtížné (kolem „postupové čáry“ šlo o setiny bodů), nicméně nakonec jsme vybrali 10 postupujících do 2. kola, kteří mohli do Prahy fyzicky přicestovat, a my je tak mohli slyšet konečně naživo. Někdo by snad mohl namítnout, že vybrat během dvou kol 10 pianistů ze 159 pouze na základě nahrávek může narušovat objektivitu soutěže. Je pravda, že srovnání probíhalo na různých nástrojích v odlišných akustikách a s různou kvalitou sejmutí. Na druhou stranu to byla vzhledem k aktuální epidemické situaci jediná možnost, jak soutěž uspořádat, všichni s ní souhlasili a jak už jsem naznačil, porota tuto rozdílnost brala v úvahu a cíleně se snažila nenechat se těmito faktory ovlivnit.
Ve 2. kole se vyžadoval sólový recitál obsahující klasickou sonátu a také povinnou skladbu Jany Vöröšové Hra (napsanou přímo pro soutěž a dle mého soudu velmi zdařilou). Tato fáze soutěže se konala v Sále Martinů na HAMU na koncertním křídle značky Steinway a do Prahy na ni přijelo 10 mladých pianistů – dvě dámy a osm pánů. Až sem se probojovali také dva Češi – studenti HAMU Vojtěch Trubač a Matouš Zukal – kromě nich jedna soutěžící z Japonska a plných sedm z Jižní Koreje. U této konstelace bych se zastavil: takto vysoká úspěšnost pianistů z východní Asie (Číny, Japonska a v poslední době zejména z Jižní Koreje) není náhodná a dochází k ní i na mnoha jiných významných soutěžích. V Čechách ještě stále přetrvává určitý skrytý despekt k přirozené muzikalitě těchto hudebníků, minimálně poslední dva ročníky Pražského jara (ale například také poslední Chopinova soutěž ve Varšavě a mnoho dalších) však neklamně ukazují, že se na tomto stavu leccos změnilo. Asijské talenty už po několik generací tříbí své umění na západních univerzitách a kromě neuvěřitelné práce dnes v jejich výkonech slyšíme často přirozenost, inspiraci a smysl pro styl. Myslím, že bychom se místo občasného vtipkování o „šicích strojích“ měli ptát, jakým způsobem tito lidé své nadání rozvíjejí, a co všechno tomu obětují, abychom s nimi do budoucna udrželi krok…
Do semifinále nakonec postoupilo pět pianistů – jedna soutěžící z Japonska, dva z Koreje a k české radosti také oba „naši“. Semifinále bylo největší avizovanou novinkou letošní klavírní soutěže: nově zařazené kolo věnované komorní hudbě nejen posunulo Pražské jaro do elitního klubu čtyřkolových klání, ale zejména prověřilo kandidáty ještě z další strany – ukázalo jejich schopnost muzikantské empatie a spolupráce. Soutěžící si tentokrát dali dostaveníčko s porotou v koncertní síni PJ v Hellichově ulici a za skvělého doprovodu Zemlinského kvarteta se předvedli ve třech zásadních klavírních kvinetetech – Roberta Schumanna, Johanessa Brahmse a Antonína Dvořáka. Naplno se zde již projevila individualita jednotlivých pianistů: zatímco Češi zvolili klasicky promyšlený a muzikantsky spontánní projev, Japonka Mari Kawakami hrála spíše ve stylu „klavírního koncertu s komorním doprovodem“ a např. pozdější vítěz Lee Dongha zaujal maximální tvořivostí hraničící místy až s extravagancí. Za mne bylo toto „komorní“ kolo velmi úspěšné a vypovídající a doufám, že v programu soutěže zůstane.
Finále nakonec přineslo, podobně jako před pěti lety, česko-korejský klavírní souboj. Postoupili do něj Lee Dongha z univerzity v Münsteru, Lee Jaeyoung ze salzburského Mozartea a posluchač HAMU Matouš Zukal. Dle mého soudu to byla šťastná volba, protože všichni finalisté byli nejen výbornými hráči, ale také uměleckými individualitami, s čímž korespondoval i jejich repertoár. Za citlivého doprovodu Orchestru Hlavního města Prahy FOK řízeného Markem Šedivým jsme vyslechli dvakrát Beethovenův Klavírní koncert G dur č. 4 a jednou slavný Čajkovského Klavírní koncert b moll. Matouš Zukal představil stylového a přemýšlivého Beethovena, Lee Jaeyoung rozezněl Čajkovského do potřebné virtuozity a efektu; přesto nakonec zvítězila zřejmě nevětší kreativita Lee Dongha, který představil Beethovena ve velkém charakterovém rozptylu od takřka impresionistických poloh až k vítěznému patosu. Druhou cenu si rozdělili Matouš Zukal a Lee Jaeyoung a čestné uznání, které má v letošní soutěži rovněž velkou hodnotu, získal Vojtěch Trubač. Vítězný Lee Dongha obdržel ještě Cenu Nadace ČHF za nejlepší provedení povinné skladby a Cenu hlavního města Prahy pro nejúspěšnějšího laureáta, Matouš Zukal pak Cenu Nadace Gideona Kleina pro nejlepšího českého účastníka.
Osobně mám z letošní soutěže velkou radost; jak konstantně vysoká úroveň výkonů, která navíc ve finálových kolech gradovala, tak i práce a nálada v porotě byly nadstandardní a potvrzovaly status Pražského jara coby prestižní mezinárodní soutěže. Ukázalo se, jak důležitý je pečlivý výběr mezinárodní poroty – každý člen byl vyhraněnou uměleckou individualitou s odlišným pohledem na interpretaci, nicméně právě tato mnohost nakonec přinesla poměrně značnou jednotu v rozhodování. V žádném z živých kol nedocházelo k bodovacím excesům a prakticky stále jsme se pohybovali v rozptylu 5–6 bodů, což na takto velké soutěži a s bodovacím systémem 1–25 bodů znamená skutečně vysokou míru konsenzu a snahy o objektivitu.
Kdybych měl shrnout, co potřebuje mladý pianista k úspěchu na velké mezinárodní soutěži, vypíchnul bych asi toto: technická úroveň a stylově estetické předpoklady jsou samozřejmostí. Je třeba najít dobře promyšlený repertoár působící dramaturgicky netuctově a zároveň ušitý „na tělo“ a předvést ho s maximální stabilitou výkonů bez zakolísání. A poslední, snad nejdůležitější věc v boji o ty nejvyšší mety: vítězí ten, kdo dokáže nejlépe najít průsečík mezi stylovými požadavky skladatele a vlastní fantazií a dodat „něco navíc“. Hranice mezi kreativitou a interpretační tradicí je samozřejmě velmi tenká a každá porota ji má trochu jinde. Přesto se domnívám, že odpovědí na tento „rébus soutěžícího“ je umělecká autenticita a upřímnost: ta jediná dokáže sjednotit originalitu interpreta (má-li k ní přirozenou tendenci) s pokorou k autorovi.
