Projekt A Música Portuguesa a Gostar dela Própria (MPAGDP) založil před sedmi lety Tiago Pereira, režisér a dokumentarista působící v portugalské metropoli. Záslužná iniciativa, jejíž název lze přeložit jako Portugalská hudba s láskou k sobě, reaguje především na potřebu zaznamenat živé portugalské hudební dědictví a oživit mnohdy již zapomenuté tradice. Náplň projektu nikdy nezahrnovala vědeckou činnost opírající se o badatelské metody etnomuzikologického, folkloristického nebo kulturněantropoligického výzkumu. I přes svůj nevědecký charakter mají předložené výsledky dosavadního úsilí organizace nedocenitelnou hodnotu. MPAGDP k dnešnímu dni eviduje přes 2800 videí volně přístupných ke zhlédnutí na internetových stránkách projektu. Za dobu existence instituce se podařilo nafilmovat tisíce hudebních nástrojů a nespočet ústních tradic (lidové písně, modlitby, říkanky, přísloví). Záznamy dokumentují amatérské i profesionální hudebníky, prostý lid ve věku od 8 do 100 let. Ve velkém počtu jsou na videích zastoupeny starší generace. Dříve si lidé v Portugalsku často zpívali při tvrdé práci na poli a velká část místního obyvatelstva narozená před rokem 1940 ve své paměti ještě udržuje živé vzpomínky na tyto časy. Někteří z nich tak stále umí nazpaměť 100 až 200 lidových písní. Nebýt MPAGDP řada melodií by nebyla nijak fixovaná a postupně by byla pravděpodobně zapomenuta. Svůj filmařský zájem Pereira nasměroval také na oblast různých forem tance, které se provozují na území Portugalska (A Dança Portuguesa a Gostar dela Própria). Od roku 2015 se věnuje etnografickému projektu zaměřenému na tradice portugalské gastronomie (Esporão & A Comida Portuguesa A Gostar Dela Própria).
Organizace MPAGDP je neziskový projekt. Aktivně ho podporuje několik dobrovolníků, kteří společně s Pereirou neúnavně mapují portugalské území a pomáhají nashromáždit co nejvíce záznamů nehmotné lidové kultury, především právě té hudební. V rámci svého vytrvalého průzkumu od severu na jih země nevynechají jedinou vesnici (do dokumentace je také zahrnut ostrov Madeira a souostroví Azory). V červenci loňského roku MPAGDP publikovali dokumentární sérii O Povo Que Ainda Canta (Lid, který ještě zpívá), která zahrnuje bohatou fotodokumentaci a 8 DVD, prostřednictvím nichž je nám umožněno cestovat po portugalském území a objevovat zpěvy typické pro lokální tradici, které Pereira zaznamenal během předešlých let své práce na projektu. „Nevím a nikdy vědět nebudu, jak přesně definovat portugalskou hudbu. Zajímá mě, jak se jednotlivé lidové písně proměňují v různé formy, kam cestují, jak se adaptují.“ I když je rovněž tato série publikovaná bez vědeckého komentáře, dokládá, že vlastní hudební kultura Portugalska je stále ještě živá a pestrá a zdaleka ji netvoří jen fado (hudební žánr pocházející z 19. století, který je považovaný za nejznámější projev portugalské kulturní praxe).
Tiago Pereira se narodil do hudební rodiny (jeho otec je slavný portugalský hudebník Júlio Pereira), sám však nemá žádné hudební vzdělání a ke svému filmařskému zájmu přistupuje ve filozofické rovině. I přes široký záběr projektu a jeho velkou proslulost (jen na sociálních sítích má MPAGDP přes 100 000 fanoušků) s Pereirou nikdy nespolupracoval žádný hudební folklorista nebo etnomuzikolog. Jako hudební vědkyni s citovým poutem k Portugalsku mě osobně Pereirova iniciativa inspirovala natolik, že jsem se předloni v létě zúčastnila několikadenního hektického natáčení MPAGDP v jihoportugalské provincii Alentejo. Především filmování pouličního jamování početné romské komunity bylo pro všechny zúčastněné nezapomenutelným zážitkem. Pereirovo nutkavé nadšení pro vlastní projekt podstatně přesahuje hranice samotného dokumentování. Pereira je humanistou a kulturním aktivistou, který své práci z velké části věnoval také svůj osobní život. Stejně důležité jako zaznamenat v dnešní době stále vzácnější tradiční kulturní projevy společnosti je pro něj vyslechnout si životní příběh lidí, které natáčí, strávit s nimi čas a porozumět jim. A udělat jim radost, třeba darováním hudebního nástroje.
Nejvýznamnějším etnomuzikologem, který se v 2. polovině 20. století systematicky zabýval dokumentováním a deskripcí portugalské tradiční a lidové hudby, a ke kterému bývá Pereira přirovnáván laickou veřejností, je Francouz Michel Giacometti. Ve svém introspektivně zaměřeném dokumentárním filmu Porque não sou o Giacometti do séc. XXI (Proč nejsem Giacometti 21. století, premiéra roku 2015) se vůči tomuto přirovnání vymezuje a upozorňuje na fakt, že některá videa MPAGDP do jisté míry představují „klam“ a „divadýlko“. Zabývá se zde otázkami, které v rámci své práce pokládá za dvojaké, provokuje, vybízí k diskusi. „Myslím, že lidé často přesně nerozumí tomu, co dělám, snaží se mě zaškatulkovat, ale mě zařadit do žádné škatulky nelze. Nikdy jsem se neomezoval pouze na samotné dokumentování, vytvářím také alternativní fikce, odlišné světy, rád experimentuji.“
Nekonvenčně Pereira přistupuje i ke svému hudebnímu projektu Sampladélicos, na kterém spolupracuje s hudebníkem Sílviem Rosadem. V rámci audiovizuálního vystoupení aktéři experimentují s úryvky videonahrávek pořízených pro účely MPAGDP. Výsledkem jsou improvizované taneční remixy záznamů. Pracují s kontrastem lidové hudby, interpretované portugalskými stařenkami, a osobité alternativní elektroniky, chvílemi nabuzující dojem zvukového prostředí filmového žánru sci-fi. Duo vydalo roku 2016 debutové album, které se těší příznivé kritice.
Ve spolupráci s Portugalským centrem Instituto Camões představil Pereira své projekty loni v dubnu také v Praze, ke které ho pojí osobní vzpomínky. Dva roky žil na pražské Letné a spolupracoval zde na projektech pro Divadlo Archa. Na přednášku v institutu bohužel mnoho návštěvníků nedorazilo, i tak se ale poměrně vydařila. Během dvou hodin byla základní náplň projektu demonstrována na vybraných videích z archivu MPAGDP. Následná diskuse se pak přesunula do hospody na Kampě, kde jsme hovořili také o možné budoucí mezinárodní spolupráci na projektu s muzikologem Janem Koláčkem, který pomáhá spravovat online databázi zaměřenou na tradiční hudbu španělské provenience (Fondo de Música Tradicional). Fond, který založil katalánský vědecký ústav CSIC, poskytuje dodatečně digitalizované dokumenty ze systematického terénního výzkumu po celém území Španělska v letech 1944–1960. Sbírka disponuje více než 20 000 melodiemi. Kooperace obou institucí by mohla usnadnit zpřístupnění materiálů potřebných k výzkumu hudební tradice téměř celého Iberského poloostrova. Pereira se svým týmem natáčí také za hranicemi Portugalska. Od roku 2012 příležitostně dokumentuje rovněž španělskou tradiční hudbu pro svůj další projekt zaměřený na studium fokloru A Música Ibérica a Gostar dela Própria. Na podkladě pořízených záznamů můžeme sledovat, že geografické či politické hranice nemají vliv na některé původní hudební tradice. Videa ukazují, v čem spočívají společné rysy kulturní praxe obou zemí i v čem se jejich tradice liší.
Z profesních důvodů se Pereira chystá do Česka podívat ještě v budoucnu. Na Moravě působí hudebníci interpretující zmíněné portugalské fado, které zamýšlí zdokumentovat pro účely MPAGDP. Rád by zde také prezentoval svůj nejnovější celovečerní dokumentární film Os Cantadores de Paris (Zpěváci z Paříže, premiéra roku 2017), věnovaný odkazu tradičního portugalského polyfonního zpěvu Cante Alentejano, který byl zařazen na seznam světového nehmotného kulturního dědictví UNESCO.
Pereirova instituce je pro svůj nevědecký přístup bohužel dodnes některými portugalskými muzikology nepochopena a kritizována. O tom, jak stále menší význam připisuje současná společnost folkloru, svědčí obecně jeho malé zastoupení v médiích. Velký přínos MPAGDP v oblasti tradiční kultury v Portugalsku se pak dá shrnout jednoduše. Činnost organizace je cenná nejen z hlediska zachování mnohých kulturních tradic, které by nebýt Pereirova neutuchajícího zájmu nijak fixovány nebyly, ale významně slouží právě i k jejich šíření mimo odbornou veřejnost. Takovou iniciativou bychom se v dnešní době, kdy se společnost v důsledku globalizace stále častěji odklání od svých národních tradic a zvyků, měli jedině inspirovat.
Portugalsko považuji za svůj druhý domov a s touto zemí se pojí také můj profesní život. Delší dobu pracuji na audiovizuálním projektu (Home Is the Place Where Fire Burns), který by měl sloužit primárně ke zvýšení informovanosti o portugalských lesních požárech v zahraničí, kde se o tomto závažném problému objevují zmínky v médiích bohužel spíše jen v případě větších ztrát na životech. Jedná se přitom o největší ekologickou katastrofu v dějinách Portugalska a drtivá většina těchto požárů byla založena úmyslně.
Projekt, který plánuji letos dokončit, se skládá z umělecky pojatých fotografií těchto ničivých požárů. Komponuji ne zcela klasicky pojaté rekviem pro portugalské lesy, které bude sloužit také jako soundtrack k výstavě fotografií. Hudební formu mše za zemřelé jsem zvolila z toho důvodu, že původní, přirozené portugalské lesy zanikají, a pokud se tato situace nebude nadále aktivně řešit, časem mohou zaniknout úplně. Také vzhledem k šíření invazivního a vysoce hořlavého eukalyptu, který se v Portugalsku v hojné míře sází od 70. let 20. století především z důvodů vysoké rentability, jen za rok 2017 shořela šestina celkové portugalské lesní oblasti (což dle odborného tisku tvoří až 60 % spáleného území v rámci celé Evopské unie jen za loňský rok). Tyto požáry navíc mají za důsledek více než 100 obětí. Skladbu chci proto věnovat také těmto obětem a jejich rodinám. S portugalskými hudebníky natočíme videozáznam koncertu ve vyhořelém lese, a to z toho důvodu, že taková bezprecedentní událost může přinést větší pozornost médií. Je totiž zřejmé, že je třeba o problému informovat širší veřejnost také v zahraničí a snažit se ji inspirovat k vyvíjení většího tlaku na orgány, které do jisté míry mají v kompetenci předejít dalším podobným tragickým událostem. Společně s Pereirou bychom se rovněž chtěli profesně zapojit do realizace série dokumentárních filmů o této problematice. Pereira by se měl ve své práci zaměřit na obyvatele požáry postižených oblastí, které v minulosti natáčel pro projekt MPAGDP.
Spolupráci na nahrávce rekviem, které jsem pojala jako pärtovsky laděnou minimalistickou kompozici s experimentálními elementy pro orchestr a sbor, přislíbilo také pár výraznějších osobností portugalského hudebního života, mezi nimiž by mělo být i několik členů symfonického orchestru sídlícího v Casa da Música (Dům hudby) v Portu. Tato netradičně řešená moderní stavba ve tvaru zkoseného mnohoúhelníku je výjimečným počinem mezi světovými koncertními budovami nejen z architektonického hlediska, ale vyniká také svými precizními akustickými parametry. Portugalsko není pouze zemí mořeplavců, dobrého vína a korkových dubů. Tato země disponuje bohatou sítí inovativních kulturních institucí a řadou stále nedoceněných talentovaných autorů. Jedním z nich je také skladatel Pedro Castanheira, který napsal kompozici s názvem Lisboa em Si (The City Is an Orchestra). K tomuto urbánnímu hudebnímu experimentu ho inspirovala zvuková krajina portugalské metropole a zvolil pro něj odpovídající nástrojové obsazení. Město uchopil jako orchestr a v létě roku 2013 zorganizoval koncert mimořádných rozměrů, na jehož realizaci se podílelo 300 dobrovolníků, mezi nimiž bylo 100 hudebníků. Na sedm minut se podle instrukcí předepsaných v partituře a s pomocí rádiové komunikace synchronizovaně rozezněla stovka zvonů, zvonků, klaksonů a sirén. Jindy nekontrolovatelný hluk velkoměsta se tak proměnil ve zřetelnou melodii a několik tisíc účastníků události mělo možnost zaposlouchat se do typických zvuků Lisabonu jako do hudby. Celkově bylo koordinováno 22 lodí, 19 kostelů, 6 hasičských aut, 6 tramvají a 2 vlaky, rozmístěných po celém historickém centru města. Není vyloučené, že bychom se v budoucnu mohli dočkat Castanheirovy obdobné kompozice pro Prahu.
