úterý, 24. květen 2016

Mořští vlci, piráti i kolombíny

Napsal(a) 

Piccoli 2016, foto Anna Chlumská Piccoli 2016foto: Anna Chlumská

Letní slavnosti staré hudby mají svůj dětský prequel - Piccoli. Celodenní běh hudebně-výtvarných dílen se konal již potřetí (22. 5.) a pod názvem O létajícím lvu mu v souladu s festivalem „pro dospělé“ vévodilo téma Benátky. S barokní hudbou souznějící prostory Clam-Gallasova paláce zaplnil tanec, hra na nejrůznější hudební nástroje, divadlo a výtvarné tvoření. Vzduchem se linuly nejen krásné tóny, vůně dřeva, inkoustu, papíru a lepidla, ale na své si přišly i chuťové pohárky díky opět vynikajícímu ethnocateringu.

Dopoledne patřilo stejně jako v loňském roce dvěma souběžným dílnám, které se nakonec spojily v jednu. Orchestr, přesněji „Banda mořských vlků“, nacvičoval pod vedením Jany Semerádové Marche pour les Matelots (Pochod námořníků) z opery Alcyone Marina Maraise (1656-1728), mladší děti tančily v blyštivém Mramorovém sálu s Kateřinou Klementovou na tutéž hudbu. Do vynalézavé, vtipné a zároveň jednoduché choreografie s názvem Ostrov pokladů byli navíc aktivně zapojeni také rodiče. Myslím, že největším vrcholem byl pro všechny zúčastněné okamžik, kdy jedni před druhými museli předvést, co se naučili, a je trochu škoda, že tento skoro magický moment trval tak krátce. Bylo by hezké, kdyby zbyl čas celou část ještě jednou zopakovat, jako se podařilo minulý rok. Naopak vítanou změnou bylo zařazení rekvizity v podobě námořnického šátku, který představení sympaticky sjednotil.

Piccoli 2016, foto Anna Chlumská Piccoli 2016foto: Anna Chlumská

Další dílny byly již zcela samostatné. O divadle, improvizaci a komedii dell’arte pojednávala dílna Kateřiny Bohadlové, italienistky, germanistky a divadelní teoretičky, jejíž jméno mnozí znají ve spojitosti s barokním festivalem Theatrum Kuks. Zpěvu starších dětí se věnoval sbormistr a mj. člen Collegia 1704 Čeněk Svoboda ve spolupráci s loutnistkou Katalin Ertsey. Těm nejmenším (3-5 let) patřila dílna „Pasta fidli!“ sbormistryně Karolíny Koňaříkové, která vhodně navázala na mimořádně zdařilou loňskou práci Lenky Pospíšilové. Nutno říci, že obě dámy jsou u malých dětí na svém místě, s nezměrnou trpělivostí, pozitivním naladěním a přirozenou radostí podporují zájem o hudbu, což je jistě sen mnoha vychovatelů a pedagogů. Také Koňaříková moudře zařadila do svého programu rekvizitu, kuchařskou čepici, kterou si děti vyrobily s pomocí rodičů a která lekci dodala patřičnou důstojnost. Vyplnily ji jednoduché písničky o vaření a jídle, hra se zvuky, vlastním tělem a s částí Orffova instrumentáře. Pro nejmladší účastníky možná moc věcí najednou, ale vypadalo to, že se všichni docela dobře baví. Kéž by se tak dělo i v dalších letech.

Novinkou byla dílna cinkenisty Richarda Šedy pro hráče na dechové nástroje do 14 let. Také zde organizátoři vykročili správným směrem. Šeda nejenže je vynikající hráč a znalec ve svém oboru, ale též zkušený pedagog, jak by jistě potvrdil nejeden žák ZUŠ v Dačicích. Přidanou hodnotou je Šedova osobnost, navýsost skromná a pokorná, jak se na pravého učitele patří.

Piccoli 2016, foto Anna Chlumská Piccoli 2016foto: Anna Chlumská

Závěr patřil Michaelovi Pospíšilovi a jeho programu Cesta (s) Polem. Setkání s touto mimořádně zajímavou osobností byl pro děti nepochybně velkým zážitkem, stejně tak ukázka mnoha nástrojů (varhany, niněra, pošetky, šalmaj, mandolína atd.) a plynulé prolínání slova, hraní a zpěvu. Učit se zde měli všichni, malí i velcí, což si úplně nejsem jistá, že se podařilo. Přiznám se, že na můj vkus byla dílna poněkud chaotická, že bych uvítala skutečný, nikterak nahodilý nácvik alespoň jedné písně (v prvním ročníku Piccoli jsme na Pospíšilově dílně dostali noty a zpívalo se mnohem víc), zkrátka trochu víc řádu. Nicméně ten, kdo tohoto hudebníka nezná, ani jeho bohatý instrumentář, byl z programu asi trochu jako v Jiříkově vidění a mohl odejít ve spokojeném okouzlení.

Velký dík patří výtvarníkům, kteří „jeli“ nonstop celé odpoledne. Jan Dvořák učil základům řezbářství, Marie Kůldová kaligrafii, přičemž nejvíce zájemců měla asi stále usměvavá Dominika Prokopová, s níž se vyráběly nápadité papírové klobouky.

Ačkoli celkový výsledek mohl zvnějšku působit poněkud neuspořádaně, faktem je, že děti na všech dílnách udělaly velký kus práce a především se nenásilnou formou setkaly třeba úplně poprvé s barokní hudbou. Kéž by se to dařilo i v dalších letech. Dlužno dodat, že za touto myšlenkou stojí především ředitelka festivalu Monika Nováková, a popřát, aby jejímu týmu nedocházel dech.

Dina Šnejdarová

Hudbě se věnuje přibližně od svých pěti let. Postupně prošla školením klavír-varhany-cembalo-dirigování-liturgická praxe-základy zpěvu a muzikologie (FF UK), souběžně s tím se řadu let věnovala klasickému baletu pod vedením nezapomenutelné Dagmar Špryslové a krátce též scénickému tanci (Vysokoškolský umělecký soubor, dnes Taneční centrum Praha). Její „hudební mámou“ se stala pedagožka Alena Kuklová, rodačka z Poličky, díky níž neztratila radost z hudby a přibližně v devíti letech objevila tvorbu 20. století, zejména Bohuslava Martinů a Bély Bartóka. Za průnik do hudebně-analytického myšlení vděčí varhanici Miroslavě Svobodové, za překonání obav z improvizace Jitce Chaloupkové (Konzervatoř České Budějovice). V muzikologii se soustředila na hudbu starších období. Pracovala jako zástupkyně šéfredaktora Harmonie, spolupracovnice ČRo Vltava, editorka koncertních programů FOK, knihovnice Hudebního oddělení NK ČR. V současné době se věnuje vzdělávání svých dvou dcer a hudební publicistice (Harmonie, Czech Music Quaterly, FOK, Česká filharmonie, Pražské jaro), provozuje též autorský Dinin nevyvážený blog (dinasnejdar.blogspot.cz). Jejím nej- autorem je již od dětství Johann Sebastian Bach.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.