Mezinárodní houslová soutěž Jaroslava Kociana je asi nejtrvalejším náročným hodnocením a měřením houslového umění dosaženého „profesionály“ do patnácti let věku. Tato soutěž je ve všech kategoriích značně obtížná, v těch vyšších se technickými i hudebními požadavky vyrovná i prestižním soutěžím dospělých profesionálů. Soutěž se uskutečňuje každoročně, a mnozí úspěšní účastníci z nižších věkových kategorií později soutěží i v kategoriích vyšších. To dává zajímavou příležitost k pozorování fází vývoje mimořádných talentů, z nichž se leckdy rodí i hvězdy hudebního nebe. V dlouhodobějším sledování jednotlivých ročníků lze zřetelně rozeznat současné aspekty a trendy vývoje houslové hry a pedagogiky jak doma, tak ve světě.
Se stoupající kulturní úrovní a ctižádostivostí mnohých zemí, především asijských, se oproti polovině minulého století globálně a násobně zvýšil počet skvělých interpretů. V nastalé konkurenci co bylo dříve obdivovanou výjimkou, se stalo běžně požadovanou normou. Technická brilance je dnes u sólisty samozřejmostí, pouhá virtuózní ekvilibristika vyznívá proto občas unifikovaně a nepřekvapivě. Dnes je perfektní technika samozřejmostí a slouží především jako nástroj umožňující co nejlépe a nejpřesvědčivěji tlumočit hloubku hudebního obsahu. Toto vše se samozřejmě promítá i do požadavků na kvalitu soutěžního výkonu. Každá soutěž „live“ je svým způsobem krutá, neboť v určený čas je posuzován výkon bez ohledu na náhodu a momentální dispozici či indispozici soutěžícího, s čímž musí každý počítat. Proto i pořadí cen ještě vůbec nemusí určovat „pořadí“ úspěšnosti v profesionální kariéře, může ji však usnadnit. Dnešní doba již téměř bez vyjímky vyžaduje na každém sólistovi nějaké laureátství a ceny.
Od 4. do 7. května v rodném Kocianově Ústí nad Orlicí se uskutečnil již 64. ročník soutěže. Dva předchozí ročníky poznamenala covidová doba, ten minulý se musel provést distančně, což nebylo jednoduché. Bohudíky v tomto roce již vše proběhlo obvyklým způsobem, neboť živý, bezprostřední kontakt hráčů, jury a publika je nenahraditelný. Ve čtyřech věkových kategoriích soutěžilo 41 účastníků ze sedmi zemí. V každé kategorii byla nejdříve jedna povinná skladba, a další volitelné v rámci stanoveného minimálního limitu.
1. kategorie byla jednokolová. Mezi devíti soutěžícími zvítězil suverénně Filip Fehér (*2012, Slovensko, A. Dvořák: Sonatina op. 100, 1. věta; C. Saint-Saëns: Španělská symfonie, 1. věta).
Další kategorie byly dvoukolové: ve 2. kategorii z deseti účastníků zvítězila Ankhbayar Kulan (*2011, Mongolsko, B. Martinů: Arabesky 4. a 5.; Ch. de Bériot: Koncert č. 7, 1. věta; F. Kreisler: Siciliana a Rigaudon). Tato kategorie se mi jevila nejméně zajímavá, překvapením však byla nejlepší interpretace Martinů od mongolské soutěžící.
3. kategorie: z devíti účastníků je vítězem Lana Zorjan (*2008, Srbsko, J. Kocian: Intermezzo pitoresque; C. Saint-Saëns: Houslový koncert č. 3, 1. věta; Introduction a Rondo Capriccioso). Svým strhujícím a bezchybným projevem v druhém kole se nakonec stala i absolutní vítězkou soutěže.
4. kategorie: ze 13 účastníků zvítězila Boha Moon (*2006, ČR, O. Ševčík: Holka modrooká op. 10; F. Waxman: Carmen Fantasie; W. A. Mozart: Adagio E dur). Technicky nejbrilantnější výkon soutěže (Waxman je „pekelně“ krkolomná exhibice). L. Zorjan a B. Moon jsou výjimečné talenty, které určitě mají předpoklady ke světové kariéře.
Rozhodování jury nebylo snadné, mnozí soutěžící si byli v hodnocení značně blízko a v konečném výsledku rozhodovalo, jakému prvku jejich projevu dává většina poroty přednost. Obzvláště některé výkony třetího a čtvrtého kola byly na tak vysoké profesionální a umělecké úrovni, že kdyby to pravidla soutěže dovolovala, asi by i první ceny byly dělené. Chci proto uvést alespoň některá jména, jejichž výkon mne zaujal: Milan Kostelenec, Małgorzata Maria Błazik, Daniel Guttmann, Asano Ruynosuke, Vilém Jirsa, Liepa Jurgutavičiūtė – bylo jich určitě více, vlastně téměř každý ze soutěžících představoval zajímavý, osobitý a slibný talent, a jistě se s mnohými v budoucnu ještě setkáme. Bylo též velmi zřejmé, zvláště v nižších kategoriích, jak záleží na zkušené a svědomité práci pedagoga a na prostředí vlastní rodiny.
Zajímavým a inspirativním prvkem soutěže je tradice nezávislé dětské poroty dokládající, co je pro mladé posluchače nejpřitažlivější – její hodnocení se totiž ne vždy musí shodovat s odbornou jury. Odborné jury dlouhodobě předsedal bývalý laureát soutěže, primárius Kocianova kvarteta a pedagog HAMU Pavel Hůla, jehož bohužel několik měsíců před zahájením soutěže skolila zákeřná nemoc. Předsednictví se proto ujal další z bývalých laureátů MgA. Pavel Šporcl, jenž je současně i uměleckým ředitelem souběžně probíhajícího hudebního festivalu. Členy odborné poroty byli: prof. Daniel Glineur (Belgie), MgA. Štěpán Ježek, Ph.D., MgA. Hana Kotková (Švýcarsko), prof. František Novotný, Wladislaw Winokurow (Rakousko), a já.
W. Winokurow je pedagogem Kai Gergova (*2010), laureáta 63. ročníku soutěže. Drobný Kai 4. května v rámci festivalu přednesl v neuvěřitelně dokonalém a zralém provedení, spolu s Komorní filharmonií Pardubice, houslový Koncert č. 2. Henryka Wieniawského. Festivalové koncerty vůbec měly úroveň hodnou Pražského jara: 2. května zaznělo Čtvero ročních dob Antonia Vivaldiho se skvělým a mezi soutěžícími velmi oblíbeným „hvězdným“ Pavlem Šporclem s Barocco sempre giovanne, 3. května „Pocta Pavlu Hůlovi“ s fascinujícím výkonem Bennewitzova kvarteta, 6. května „Pocta Ivanu Štrausovi“ k jeho pětaosmdesátinám, kde účinkovali jeho bývalí žáci a nyní již uznávaní Mistři: Leoš Čepický, Roman Patočka a Daniel Matejča. Jeho absolventkami byla i většina členek účinkujícího komorního orchestru. Jubilant publikum ohromil svou svěžestí, když se s houslemi v ruce bezchybně přidal k účinkujícím. Prof. Štraus býval, ještě před Pavlem Hůlou, i předsedou soutěžní jury. 7. května se společně s komorním smyčcovým orchestrem soutěžících vedeným Pavlem Šporclem představili laureátka a vítězové 64. ročníku Kociánovy soutěže.
Bezkonkurenčně dokonalá příprava celého popsaného hudebního maratonu byla jistě velmi vyčerpávající. Velkou zásluhu na hladkém průběhu soutěže má bezesporu její ředitelka Lenka Lipenská. Ostatně všechny na „Kociance“ spolupracující týmy a jednotlivci zasluhují obdiv. Výčet všech zasloužilých ústeckých osobností by vydal na celou stránku. Málokteré město se může něčím podobným pochlubit. Přeji všem účastníkům soutěže a festivalu, aby chuť a radost z této výsostně pozitivní aktivity jim vydržela i na další desetiletí, kdy to zřejmě všichni budeme stále více potřebovat.
