Již dvacet pět let probíhá v podhůří Malé Fatry hudební přehlídka mladých umělců z celé Evropy. Týdenní festival, který se až do loňského roku jmenoval Stredoeurópsky festival koncertného umenia, hostí rok co rok, ty nejlepší mladé hudebníky, vítěze prestižních interpretačních soutěží, nejprve ze středoevropského regionu, později se jeho okruh rozšířil na celou Evropu. Původně soutěžní přehlídka (soutěžící hodnotila až do loňského roku pětičlenná mezinárodní porota, která vítězi udělila Cenu hudební kritiky) se v letošním roce změnila na přehlídku, či jakousi burzu mladých umělců, kteří dostanou příležitost zahrát si v dalším roce na významných hudebních akcích na Slovensku i v České republice. Namísto poroty hodnotí tedy od letošního roku jednotlivé hudebníky pořadatelé a hudební manažeři nebo koncertní agentury. S touto originální myšlenkou přišel v loňském roce pořadatel festivalu – Hudobné centrum Bratislava. Pro mladé umělce je to vynikající příležitost, jak se dostat k dalším koncertům a dát o sobě vědět bez zbytečného soutěžního stresu. Allegretto Žilina spolupracuje s festivaly Pražské jaro, České sny, se Slovenským rozhlasem a v neposlední řadě si např. ředitel Janáčkovy filharmonie Ostrava Jan Žemla osobně přijel vybrat kandidáta pro jeden z koncertů tohoto orchestru.
Janáčkova filharmonie Ostrava letošní ročník festivalu zahájila Slavnostní předehrou Es dur významného slovenského skladatele Jána Levoslava Belly. V první polovině koncertu se představila slovenská sopranistka Andrea Vizvári. Zpěvačka se bohužel více soustředila na techniku na úkor osobitého projevu, nebo citu, což je zvláště v italské hudbě, kterou si pro svůj recitál vybrala, podstatné. Také orchestr se v první půli nikterak nepředvedl, často zpěvačku přehlušoval a téměř ignoroval maďarského dirigenta Gergely Madarase. Ve druhé půli šel do sebe a sólistu Josefa Špačka doprovodil v Mendelssohnově Koncertu e-moll podstatně lépe. Pan Špaček je mimořádný, zralý umělec, jaký se rodí jednou za sto let. Jeho oduševnělý projev, vytříbený vkus, muzikalita, virtuozita a přesto prostota a skromnost ho právem řadí k předním osobnostem českého hudebního života. Josef Špaček obdržel Cenu festivalu Allegretto Žilina, a vystoupí tak v prostorách Sálu umění i na dalším ročníku. Úvodní koncert uzavřely Tance z Galanty Zoltána Kodálye, ve kterém se konečně orchestr i dirigent shodli a s radostí, chutí a temperamentem provedli toto překrásné dílko.
V úterý dopoledne se sešli zástupci hudebních institucí, škol, SOZA, manažeři orchestrů i členové hudebního fondu, především ale pořadatelé akce – Hudobné centrum Bratislava a festival České sny – na druhém československém zasedání hudebních profesionálů nazvaném Česko-slovenské hudební inspirace. Koncepce je zaměřena na prohloubení spolupráce mezi Českou a Slovenskou republikou na hudebním poli, nejen formou koncertů, ale i prostřednictvím hudebních škol, zjednodušení zákonů, znepříjemňujících život koncertním umělcům a prosazení jednotnější koncepce v oblasti hudebního umění a školství. Projekt, finančně podporovaný Evropským fondem regionálního rozvoje Bílé Karpaty, se teprve hledá, ale myšlenka znovunavázání přerušených kontaktů po oddělení obou republik je jistě přínosná a vyplývá z přirozené historické provázanosti obou národů.
Součástí festivalu Allegretto Žilina je také přehlídka soutěží slovenských konzervatoří, která se koná pravidelně v úterý odpoledne. Večerní koncert patřil slovenskému Muchovu kvartetu, souboru, který na hudební scéně působí již od roku 2003. Pro festival vybral kvartety W. A. Mozarta a D. Šostakoviče, stylově i dobově odlišná díla, na kterých ale soubor mohl předvést šíři svého záběru. Já osobně bych dala přednost Šostakovičovi, který se kvartetu velmi dobře povedl. Soubor obdržel Cenu Pražského jara stejně jako Cenu festivalu České sny a bude mít tedy možnost vystoupit na některém z příštích ročníků obou těchto přehlídek. Druhá půle koncertu patřila polskému Duu MagDuś – saxofonistovi Barteku Duśovi a jeho klavírní partnerce Magdaleně Wojciechowske. Vybrali si skladby španělsky laděné v aranžmá pro toto obsazení, ale zařadili i původní skladbu Američana Williama Albrighta z roku 1984. Publikum si na každém z účinkujících vytleská přídavek a nejinak tomu bylo i tento večer – nejhezčí a nejlépe zahraná skladba na dobrou noc – Gymnopédie Erika Satieho.
První část středečního večera patřila německé varhanici Anně-Victorii Baltrusch, která s velkým zápalem a citem pro barvy nástroje představila průřez tvorbou od baroka po první půli 20. století. Ve druhé polovině ji vystřídal francouzský perkusionista Alexandre Esperet, který si rovněž zvolil J. S. Bacha v úpravě pro marimbu. Výběrem tichých skladeb s dynamikou až na hranici slyšitelnosti, k Bachovi přidal skladbu J. Cage In a Landscape, naboural tradiční představu o bicích nástrojích, které by měli bít a být hlasité. Ne každý hudebník si může dovolit hrát skoro 55 minut s maximální dynamikou mf. Že to umí rozpálit, ukázal v Xenakisově skladbě Rebons B a v závěrečném přídavku, kdy za doprovodu elektroniky předvedl herecké číslo a jako nástroj použil své tělo.
Čtvrteční koncert patřil domácímu orchestru – Štátnému komornému orchestru Žilina. Bulharský dirigent Rossen Gergov orchestr nešetřil, už v Prokofjevově 1. Symfonii nasadil svižná tempa a s barvou a lehkostí přešel i ke druhé skladbě večera Koncertu pro fagot a smyčcové nástroje Jeana Francaixe, který s vynikající technikou zahrál český fagotista Jan Hudeček. Slovenský houslista Karol Daniš obdržel Cenu publika, není divu, protože s velkými emocemi a technikou bravurou přednesl jemu stylově blízký romantický Koncert pro housle a orchestr Maxe Brucha. Na tomto koncertu bych ráda vyzdvihla vynikající výkon dirigenta Gergova, jeho pečlivou přípravu orchestru, do detailu promyšlené jednotlivé kompozice, přitom ale neokázalý projev. Zejména provedení koncertní předehry Hebridy F. Mendelssohna – Bartholdyho bylo krásně vystavěno. Rossen Gergov je oproti svému krajanovi Jordanu Kamdžalovovi ve svém projevu střízlivější, přesto dovede z orchestru vytáhnout krásné barvy, motivovat jej a hudebníky pro svou koncepci nadchnout. Musím přiznat, že v letošním roce Rossen Gergov trumfl i svého krajana Kamdžalova, který provedl závěrečný koncert. Gergov získal Cenu Symfonického orchestru Slovenského rozhlasu a v příštím roce vystoupí na jednom z jeho koncertů.
Páteční večer byl svátkem milovníků soudobé hudby. Adonisův zrod Petera Zagara koncert zahájil, krátká skladba z roku 2005 pro smyčcový orchestr inspirovaná řeckou mytologií byla vynikajícím úvodem pro violoncellový koncert Pēterise Vaskse nazvaný Presence, který na festivalu zazněl ve slovenské premiéře. Obě kompozice potvrdily, že kvalitní a dobře napsaná soudobá hudba může být pro posluchače přijatelná a přínosná, což ocenilo i převážně konzervativní, ale vděčné žilinské publikum. Třešinkou na dortu tohoto večera byla přítomnost obou skladatelů na provedení svých děl. Vasksův koncert přednesl jeho krajan mladý violoncellista Kristaps Bergs s velkým zápalem a vnitřním souzněním s dílem. Škoda, že jeho temperament i lyrika, nestrhli k podobnému výkonu i doprovázející orchestr Sinfoniettu Bratislava, která po celý večer podávala spíše průměrný výkon, i když nutno dodat, že Vasksova skladba dirigovaná prvními houslemi, musela být pro komorní soubor tvrdým oříškem a dirigent by jistě snadnější a tím i uvolněnější interpretaci pomohl. Více k tomuto dílu a jeho provedení v samostatném rozhovoru s Pēterisem Vasksem na stránkách Harmonie. Druhým sólistou večera byl španělský klarinetista Pablo Barragán, který si s Kvintetem pro klarinet a smyčcový orchestr Carl Marii von Webera doslova pohrával a to i herecky. Romantickou skladbu pojal velmi osobitě s vkusem a nádhernými kantilénami, jemnými piany a samozřejmou technikou. Na závěr koncertu přidal vlastní úpravu španělské ukolébavky, která vznikla spontánně během zkoušek s orchestrem v Bratislavě.
Závěrečný sobotní koncert v provedení Symfonického orchestru Slovenského rozhlasu řídil vítěz loňského ročníku bulharský dirigent Jordan Kamdžalov. Romantikové 19. století Čajkovskij, jehož pátá symfonie zazněla v Žilině vůbec poprvé a Chopinův první klavírní koncert, byli skutečně velmi pěkným a důstojným ukončením festivalu mladých. Ukrajinský pianista Antonij Baryševskij přednesl Chopina poněkud robustním způsobem, možná se na něm podepsala nervozita z přímého přenosu. Ten ale nevykolejil Jordana Kamdžalova, který dostál své pověsti vítěze a z orchestru, v mezích jeho možností, dostal, co šlo. Nicméně musím napsat, že rozhlasový orchestr zůstal hluboko ve stínu loňského výkonu Košické filharmonie pod vedením téhož dirigenta.
Kromě detailního popisu jednotlivých koncertů je třeba ještě zmínit, že k příjemné festivalové atmosféře přispívá i koncertní sál Domu umění, vybavený i varhanami, vstřícná spolupráce managementu ŠKO Žilina i krásné okolí města, které při dobrém počasí láká k vycházkám. Koncerty pravidelně natáčí Slovenský rozhlas a během roku je pak průběžně vysílá na stanici Devín. Festival za pětadvacetiletou dobu své existence představil více jak 350 mladých sólistů, z nichž řada z nich dnes patří k předním světovým umělcům: Musica Florea (1997), Baiba Skride (2005), Julia Fischer, Sophia Jaffe (2006), Pavel Haas Quartet (2007), Ivo Kahánek (2009), Denis Kožuchin (2011), Alena Baeva (2013), Andrej Baranov (2014) a mnozí další. Kromě nich slyšelo žilinské publikum na 70 různých souborů a orchestrů a stejný počet dirigentů. Podstatnou část žilinského publika tvoří i posluchači místní konzervatoře, pro něž je přehlídka inspirací a možností, slyšet zahraniční kolegy, z nichž mnozí během festivalu pořádají pro studenty konzervatoře úspěšné a hojně navštěvované workshopy. Allegretto Žilina svou vysoce nastavenou laťkou, kterou si drží už skoro čtvrtstoletí, dokládá, že podstatné a kvalitní se nemusí odehrávat jen v hlavním městě.
