National Centre for the Performing Arts v Pekingu (NCPA – v překladu Národní centrum interpretačního umění) je přední a největší umělecký komplex v Číně. Impozantní budovu, známou jako Obří vejce, navrhl francouzský architekt Paul Andreu, mezi jehož projekty je celá řada mezinárodních letišť v Evropě (včetně Charles de Gaulle a Orly v Paříži), na Středním východě a v Asii, stejně tak jako různá vědecká a umělecká centra, z nichž mnohé jsou v Číně nebo v Japonsku. Komplex byl postaven za necelých šest let, v ceně více než než 3,2 miliard yuanů (430 384 077 €, čili 11 631 044 544 Kč), a pro veřejnost byl otevřen v prosinci 2007.
Budova Centra je masívní, 46 metrů vysoká elipsoidní kupole z titanu a skla uprostřed malého umělého jezera, obklopeného parkem, a připomíná skutečně vejce plovoucí na vodě (nebo kosmickou loď, která právě přistála; někteří cizinci usedlí v Pekingu ji nazývají Matka [Vzducho]loď). Ať už je přezdívka jakákoliv, Centrum patří k okamžitě rozeznatelným, kultovním rysům města (i když jeho umístění a futuristický design vedly k řadě diskusí).
NCPA se nachází se hned na západ od náměstí Tiananmen a vedle Velké síně lidu (politického srdce celé Číny), blízko historického Zakázaného města a Maova mauzolea, a tedy v samotném centru Pekingu. Jako komplex „interpretačního umění‘ však není Centrum strategicky dobře umístěno: ačkoli stanice metra je nedaleko, v okolí je nemožné zaparkovat nebo sehnat taxíka, a v blízkosti nejsou žádné galerie či muzea, kavárny, bary nebo restaurace. Dojem kosmické lodi je ještě silnější uvnitř budovy: velká hlavní vstupní hala na severní straně se nachází pod jezerem, a diváci proto musí vstoupit do budovy pod jezerem, a pak projít přísným bezpečnostním zařízením letištního typu. Vevnitř se obrovská kupole tyčí nad davy (a nad jedinou kavárničkou v areálu). Na rozdíl od futuristického exteriéru jsou v interiéru některé poměrně příliš komplikované detaily. Je nevysvětlitelné, že v tak nedávno postavené budově není bezbariérový přístup pro vozíčkáře, a u žádného schodiště nejsou držadla, což rozhodně nepomůže seniorům.
V komplexu se nachází Opera Hall, pro operu a balet (2 417 míst), Music Hall pro koncerty a recitály (2 017 míst), a Theatre Hall pro divadelní představení a pekingskou tradiční čínskou operu (1 040 míst). V Music Hall koncertuje řada renomovaných sólistů a orchestrů: v roce 2016 byli mezi umělci Ian Bostridge, Murray Perahia, Orchestra of the Age of Enlightenment, Drážďanská filharmonie, Charles Dutoit a Royal Philharmonic Orchestra, Michael Tilson Thomas a San Francisco Symphony (s čínskou světovou klavírní hvězdou Yuja Wang jako sólistkou), a Ruský národní orchestr pod taktovkou Michaila Pletněva.
Opera Hall je často téměř zaplněna, a operní soubor v NCPA je údajně nejlepší v Číně; hraje se jak klasický repertoár (obvykle pět nebo šest představení každé opery), tak nové opery čínských skladatelů. V roce 2016 byly na programu Gioconda, Carmen, Tannhäuser, La traviata, Rusalka, Lazebník sevilský, Figarova svatba a Macbeth; rok uzavírá v prosinci Don Pasquale. V červnu byla na programu také antologie operety (pět představení). V tomto roce zahrnoval program i dvě opery čínských skladatelů – v červnu a červenci to byly čtyři představení Dlouhého pochodu (světová premiéra, skladatel Yin Qing) a v listopadu pět představení opery Rozbřesky jsou zde tiché (Jianping Tang). Zdá se, že standardní systém je angažovat do hlavních rolí v premiérách klasických oper evropské nebo severoamerické zpěváky, a čínské umělce do menších rolí a do druhého obsazení, a většinou i do následujících repríz. Někteří čínští sólisté jsou domácí talent, a nikdy nezpívali mimo Čínu, jiní pracují částečně v Evropě nebo USA.
Představení Carmen, které jsem viděla v březnu, bylo pátou reprízou inscenace známé americké režisérky Francesky Zambello (premiéra byla v roce 2010); to by naznačovalo, že inscenace je v Pekingu populární. V režisérčině pojetí byla Carmen zpodobněna jako „maja“ (okázale oblečená španělská kráska nižší třídy v 18. a 19. století), což bylo překvapivé – jak známo, v původním příběhu je Carmen cikánka. Zambello už předtím režírovala Carmen čtyřikrát, a možností pracovat v Číně a přiblížit operu široké veřejnosti byla podle uveřejněných rozhovorů nadšená. Půvabná scéna (návrhář Peter J. Davison) poněkud připomínala Goyova plátna.
Z hudebního hlediska byla úroveň reprízy poměrně nízká. Čínský dirigent Lü Jia již pracoval s různými dobře známými orchestry v Evropě a v Austrálii, a má v Číně dobrou pověst. Snad byl toho dne indisponován: měl potíže udržet správné tempo a nástupy nedával vždy správně; zpěváci proto zápasili, jak nejlépe uměli. Carmen zpívala slovenská mezzosopranistka Jolana Fogašová, známá v České republice a na Slovensku z různých inscenací v Praze, Bratislavě a Košicích; Don José byl italský tenorista Rubens Pellizzari, který pracuje z velké části v Itálii, ale i ve Švýcarsku. Micaelu zpívala čínská sopranistka Xiaolin Zhou; podle mého názoru byl její hlas pro roli příliš tmavý, ale její výšky byly nádherné. Všechny ostatní role zpívali čínští zpěváci; z menších, ale významných scén dopadl pravděpodobně nejhůř známý výstup pašeráků. Většina zpěváků zápasila s francouzštinou; pokud se týká tanců, přiměřeně nadaní španělští amatéři by byli asi schopni podat autentičtější výsledek. A orchestr na dobré regionální scéně v České republice by možná odvedl lepší práci.
Podle časopisu Time Out nevidělo 80 procent publika v NCPA nikdy žádné představení, a Centrum je hrdé na svůj mandát vzdělávat veřejnost. Měla by však opera být takto předkládána čínským divákům, pro většinu z nichž je tato umělecká forma ještě stále novinkou? Opera Hall byla přesto téměř zaplněna, a zdálo se, že publiku se výkony zamlouvaly, neboť po všech slavných áriích nadšeně tleskali. Není pochyb o tom, že někteří čínští diváci, kteří byli přítomni, skutečně milují klasickou hudbu a chtějí vidět nové inscenace slavných oper; a jak mi řekla cizinka, s kterou jsem se setkala při představení, původní inscenace v roce 2010 byla dobrá, ale úroveň se prý zhoršuje při každé repríze. Není samozřejmě možné utvořit si názor na soubor po zhlédnutí jediného představení; nicméně jak mi řekli jiní milovníci opery, kteří žijí v Pekingu, podobné problémy byly také v Lazebníkovi, Figarově svatbě a i v nové inscenaci Macbetha.
Pochybuji, že skutečné hvězdy jako Anna Netrebko, Jonas Kauffmann a jiní zpěváci tohoto kalibru by v NCPA vystupovali pravidelně. Takoví umělci jsou obvykle angažováni několik let dopředu, a navíc honoráře nejsou v Číně tak vysoké jako v Evropě, USA nebo v Japonsku. Let do Pekingu je příliš dlouhý, jet-lag působí neblaze na hlas a taktéž i znečištění ovzduší, které někdy dosahuje nebezpečné úrovně. Mezi zahraničními zpěváky, kteří pracují v NCPA jsou proto ti, kteří se například setkali s nečekanou mezerou mezi jinými závazky, a nevadí jim cesta do exotické destinace. Jsou mezi nimi také ti, kteří z jakéhokoliv důvodu nejsou v Evropě nebo v USA angažováni pravidelně; a pak jsou mezi nimi i ti, kteří jsou za zenitem. Ať už je tomu jakkoliv, zahraniční hudební agentury vidí Čínu jako lukrativní trh, jehož obrovský potenciál si nemohou dovolit ignorovat.
Jaký dojem mohou mít čínští diváci v NCPA za existující úrovně z oper, které předtím nikdy neviděli? Jak důležitá je vlastně pro Číňany klasická opera? Čína není jako Japonsko, kde tisíce milovníků hudby bezhlasně pohybují ústy při slovech Schubertových písní na recitálech slavných hostujících zpěváků. Řada Japonců vyrostla s nahrávkami těchto písní, importovaných z Evropy nebo ze Spojených států, a slavné opery jsou pravidelně uváděny jak v Tokiu, tak v dalších velkých městech a na festivalu v Saito Kinen v Matsumotu (svým způsobem japonském Salcburku). A hudba není v Číně nutně považována za povolání; pro mnohé je to prostě zaměstnání, práce. V Číně musí každý občan patřit k takzvané „pracovní jednotce“, což jej pak opravňuje k povolení k pobytu a k jiným povolením nezbytným pro zajištění ubytování atd. Zaměstnání v Pekingu, ať v divadle nebo kdekoliv jinde, proto opravňuje kohokoliv, kdo tam pracuje, k povolení k pobytu v hlavním městě země; to pak umožňuje lepší přístup ke zboží a vzdělání, a další privilegia. Platy jsou však stejné v každém divadle nebo orchestru, ať je úroveň jakákoliv. Není tedy finanční pohnutka, proč usilovat o práci v NCPA.
Mnozí Číňané nicméně považují hudbu za bránu k lepšímu životu, a jsou ochotni dělat obrovské oběti, aby ji mohli studovat (někteří klasicky školení zpěváci jsou také členy armády; neúčastní se sice žádných vojenských cvičení, zpívají však vojenské písně na veřejných vystoupeních a v televizních programech, což je údajně velmi lukrativní). Byla jsem šokována, když jsem se dozvěděla jak vysoké jsou v Číně honoráře soukromých profesorů zpěvu – je to mezi 1000 a 5000 yuany za hodinu (3 634 až 18 168 Kč), zatímco například nejdražší profesor v Berlíně účtuje maximálně 125 euro za hodinu (3 377 Kč). Přesto jsou rodiče čínských studentů ochotni platit tak vysoké honoráře a financovat pro své dítě další studie v Evropě nebo USA. V Číně rozhodně není nedostatek vokálních talentů; mezi problémy, s kterými se místní zpěváci potýkají, jsou však především smysl pro rytmus a správná dikce, ať už je to italština, němčina, ruština nebo jiné jazyky. Tyto potíže však mohou být se správným druhem pomoci překonány. Pokud se týká třeba výuky klavíru, oběti se dělají v naději, že z dítěte bude jednoho dne nový Lang Lang. A je naprosto možné, že mezi 20 miliony(!) čínských klavíristů, které v zemi v současné době existují, tam dříve či později bude další Lang Lang.
To, co jsem v Číně nečekala, byly obrovské třídní rozdíly. Je samozřejmě dobře známo, že v zemi existují milionáři i multimilionáři, kteří pilně skupují luxusní nemovitosti po celé Evropě, ba po celém světě. Bylo však šokující vidět na jedné straně exkluzivní obchody v centru Pekingu, s neuvěřitelně drahým zbožím špičkových evropských návrhářů ve výlohách a nejdražší značky aut svištící kolem, a na druhé straně, v pěší vzdálenosti od Velké síně lidu, kde straničtí funkcionáři z celé Číny pravidelně diskutují o budoucnosti země, bezdomovce s pár kousky ovoce na prodej nebo jen se svými ubohými svršky na vratkých dřevěných dvojkolkách. Jak mi ale řekl anglický kolega, který byl v Číně mnohokrát, deset let od jeho první návštěvy mají bezdomovci v Pekingu stále své dvojkolky, ale nyní mají také iPhone! Je to však pokrok? A i pouhých 50 kilometrů od Pekingu je celkový obraz velmi, velmi odlišný od třpytu a lesku centra hlavního města.
Co může vlastně znamenat klasická „západní“ opera v zemi, v níž většina obyvatelstva trpěla po staletí nesmírnou chudobou a která v posledních 60-70 letech zažila války a hladomor, tak jako revoluce toho či onoho druhu? Když vzdělaní Evropané a Američané čtou o rychlém vývoji v Číně na poli opery, měli by si uvědomit, že se jedná o fenomén, který je vnímán zvenčí, a který má velmi málo co do činění se skutečnými potřebami společnosti. Pokud se přijde podívat na operní představení v Pekingu 1500 diváků, i když jsou všichni skuteční milovníci opery, je to ve městě, které má více obyvatel než například celá Kanada, v podstatě zanedbatelné procento – bezvýznamná menšina v obrovské zemi s rostoucím indexem chudoby. A ani to není dostatečně vyčerpávající zobrazení situace. Jeden z cizinců, s kterými jsem se v Pekingu setkala, byl toho názoru, že opera může být, alespoň pro některé čínské byrokraty, jejich nejnovější „hračka“ – rafinovaná, lesklá a třpytivá, s kterou proto stojí za to si hrát.
Když se však výška nákladů na NCPA stala v Číně předmětem velké polemiky, protože se tvrdilo, že obrovské investice jsou nenávratné (podle odhadu stojí každé sedadlo v NCPA asi půl milionu yuanů, čili 1 816 700 Kč), čínská vláda odpověděla, že NCPA není podnik „za účelem dosažení zisku“. Podle dostupných informací je velké procento vstupenek prodáváno za nízké ceny řadovým občanům, zatímco jen asi 10 procent se prodává za relativně vysoké ceny; a 60 procent obrovských provozních nákladů Centra musí být dotováno jak ústřední vládou, tak pekingskou samosprávou, po celý zbytek jeho provozní životnosti. Je tedy jasné, že situace je složitá, a neexistuje jednoduchá odpověď na otázku, proč byly na NCPA vynaloženy tak vysoké náklady, a proč jsou zde uváděny různé klasické opery, některé možná až příliš ambiciózní pro dosud poměrně mladou operní společnost.
Přesto existují v Číně na poli opery i povzbudivé příběhy: letos v květnu byla v NCPA na programu nová inscenace Rusalky – čínská premiéra, 115 let od prvního představení v Praze. Lituji, že jsem představení nemohla zhlédnout – v té době jsem již byla mimo zemi. Mohu proto jen podat zprávu z druhé ruky, a sice že Rusalka slavila v Pekingu obrovský úspěch. Jak příběh, tak hudba se patrně dotkly srdce čínského publika; jak mi pak napsala cizinka, se kterou jsem se v Pekingu setkala: „Svět české hudby je opravdu nádherný. Nepředvídatelný, optimistický, melancholický, metafyzický i lidský, tragický i komický.“ Inscenace byla údajně založena na choreografii, a obsahovala řadu 3D efektů; diváci proto dostali levné 3D brýle, které si nasadili v průběhu těchto efektů na začátku každého dějství. Výstup Kuchtíka a Hajného v 2. dějství vyvolal v hledišti výbuchy smíchu – jak mi psali známí, nikdy by si nepředstavovali, že by se diváci mohli takto smát v Rusalce.
Inscenaci režíroval renomovaný Argentinec Hugo de Ana, a v obsazení účinkovali Peter Berger (Princ), Jolana Fogašová (Cizí kněžna), Hao Jian Tian (který pracuje většinou v USA) jako Vodník a Stella Gregorian jako Ježibaba; dirigoval Rastislav Štúr. Rusalku zpívala ázerbájdžánská sopranistka Dinara Alieva (účinkovala již ve Vídeňské státní opeře, Deutsche Oper, Bolshoi, La Monnaie, Izraelské opeře, Bayerische Staatsoper v Mnichově a Gran Teatre del Liceu v Barceloně). Ve druhém obsazení zpívala titulní roli Xiaolin Zhou (osobně si myslím, že vzhledem k barvě hlasu by byla tato sopranistka ideální Cizí kněžna, spíš než Rusalka); partnerem jí byl Ladislav Ergl. Jak mi bylo řečeno, čínské obsazení bylo relativně rovnoměrné, a zpěváci si vedli velmi dobře; bylo to mezinárodní obsazení, s čestnou výjimkou Petera Bergera a Jolany Fogašové, které údajně trochu zklamalo. Dinara Alieva způsobila v Evropě velký rozruch v rolích jako Violetta, Donna Elvira, Taťána a Mimi, ale i když je považována za neobyčejný talent, snad nepochopila zcela český idiom – zpívala prý Rusalku jako Taťánu v Oněginovi či Lízu v Pikové dámě.
Podle všeho byla inscenace krásná show. Zodpověděla však všechny otázky, které nám položili skladatel a libretista? To není možné v této chvíli posoudit: ač prý se proslýchalo, že inscenace bude uvedena i v Praze, v koprodukci s Národním divadlem (a možná i s Teatro Colón v Buenos Aires), nikdo neví, zdali tomu tak opravdu bude, a není zatím ani jisté, zda Rusalka bude mít v Pekingu reprízu. Zdá se však, že pro operu v Číně byla tato inscenace milníkem. „Česká opera,“ napsala mi moje korespondentka, „je opravdu zvláštní svět … svět, kde pravda je vždy zkoumána do hloubky, a kde žádná faleš neprojde.“
