Přísná, ostrá, ale spravedlivá. Taková pověst předcházela houslistku Anne-Sophie Mutter před pražskými mistrovskými kurzy. Jaká byla realita? Důraz na pečlivost a poctivost, ale i velké pochopení a porozumění pro mladé muzikanty. Profesionální vystupování a v některých okamžicích až mateřská péče. To všechno se dalo zažít na dubnovém masterclassu s touto legendární umělkyní. Mezi studenty byl o tento mistrovský kurz zájem, ale z více jak dvou desítek přihlášených se lekce mohlo účastnit jen pět hráčů. V přípravném konkurzu na půdě České filharmonie byli vybráni jeden muž, Kryštof Kohout, a čtyři dívky, Milena Kolářová, Natalie Kulina, Ludmila Pavlová a Veronika Jugasová.
„Je skvělé, že je tady někdo hodně mladý,“ radovala se Anne-Sophie Mutter při přípravě masterclassu nad účastí desetileté Veroniky Jugasové. „Ráda pracuji s hodně mladými muzikanty, protože u nich se toho dá ještě spousta zachránit,“ smála se. „Nemají většinou ještě tak pevně vybudované zlozvyky.“ Sama pak hned v úvodu masterclassu vzpomínala na své vlastní umělecké začátky. „Bylo mi devět, byla jsem na konkurzu. Strašně dlouho jsem tam seděla a čekala, a když jsem pak měla hrát, začala jsem ladit. Ladění nás nezajímá, za ladění si publikum nezaplatilo, řekli mi. A je to pravda. Já třeba na koncertech nikdy neladím. My houslisté se musíme naučit kompenzovat technikou všechno, i trochu rozladěné housle. Dokonce i totálně rozladěné housle. Pořád musíte hrát skvěle.“ Vynechat ladění byl pro pražské studenty úkol téměř nesplnitelný, ale naštěstí to nebyl ani zdaleka hlavní akcent masterclassu.
Téměř pokaždé, když některý z mladých hudebníků dohrál, ptala se Anne-Sophie Mutter na jediné: „Jak jsi to myslel? O čem to bylo? Co jsi tím chtěl říct?“ Zdálo se, že jí v hudbě chybí příběhy. „Možná úplně nejdůležitější částí umělecké interpretace je snění. Sníte o tom, jak má hudba znít, co má znamenat, co má vyprávět. Hraní je vlastně kombinace intelektuální práce, řemesla a velkého fantazírování. A na to, abyste mohli snít, potřebujete inspiraci. Někdy se stane, že člověk tak dlouho cvičí a tak se trápí, že inspirace odchází.“ A zdálo se, že na to, jak „nepřestávat snít“ má brilantní sólistka i praktickou metodu. „Je potřeba naučit se cvičit chytře. Mně se podařilo zredukovat čas potřebný ke cvičení důkladným rozmyšlením skladby. Když cvičím, a ano, já opravdu pořád cvičím, představuji si v duchu zvuk a výraz, jakého chci dosáhnout. A pak už jde jen o to naučit tělo, aby následovalo myšlenku. No a to se bohužel dá udělat jenom cvičením. Musíte mít zkrátka jistotu, že se vaše ruce nechají vést představou, kterou máte o hudbě. Musíte mít technické dovednosti, abyste všechny zvuky bezpečně zvládali,“ popisovala Anne-Sophie Mutter. A jen u popisování nezůstala. „Můžu si půjčit housle?“ Bylo opravdu fascinující, jak zázračně v jejích rukou proměnily barvu, když ukazovala různé možnosti stejné fráze. „Vyprávěj. Neboj se! A klidně buď tady trochu koketní! A pořádně se do toho opři,“ povzbuzovala Ludmilu Pavlovou při hře Ravelova Cikána. Dařilo se, ale v průběhu masterclassu se to trochu zkomplikovalo, mladá hudebnice se vehementní hrou zranila o strunu. Anne-Sophie Mutter naštěstí okamžitě vytáhla z houslového futrálu náplast. „To víte, máma od dětí. Musím být neustále připravená,“ smála se, když šikovně ošetřovala prst houslistky tak, aby jí náplast nebránila v pohybu.
Některé komentáře se studentům asi neposlouchaly úplně snadno. A nešlo zdaleka jen o postřehy k technice hry. K masterclassům obvykle patří jistá míra stresu a tentokrát, za přítomnosti téměř zaplněného parteru Dvořákovy síně Rudolfina, to rozhodně nebyla výjimka. Ale Anne-Sophie Mutter byla nekompromisní. „Myslím, že by ti prospěla trocha skromnosti,“ komentovala vystupování studenta. „Když hraji, existuje jen hudba a to, co mám hudbou sdělit. Všechno musí být ve službách hudby. Hlavně já sama. My všichni jsme vlastně jen služebníci, dělníci ve službách hudby. Hlásné trouby, skrze které má znít krása,“ podivovala se i nad nepříliš šťastnými volbami skladeb. V každém případě ale zdůrazňovala, že nejdůležitější je sebekontrola a kritické nahlížení na sebe sama. „Vždycky, když dohraji, přemýšlím, co jsem mohla udělat lépe. Neustále se vracím a reflektuji každý kousíček hudby, přemýšlím, kde bych se měla zlepšit, co bych měla udělat jinak, kde bych měla přidat na tempu a kde na emoci. A znovu a znovu si hudbu sama v sobě představuji a vyloženě v ní sním,“ vysvětluje. „A zároveň si všichni musíme uvědomit, že nikdy nebudeme hrát úplně dokonale. Vždycky je kam růst. Jenom člověk nikdy v životě nesmí přestat pracovat a toužit po dokonalosti. A být k sobě upřímný a poctivý.“
Toto je zkrácená verze, článek v kompletním znění naleznete v HARMONII 6/2016
