Spadané listí místo rozkvetlých rododendronů v parcích, ani mlhavé podzimní počasí v údolí řeky Oos mezi kopci Schwarzwaldu – Černého lesa neodradí návštěvníky nejstaršího německého Kasina, ani Festpielhausu. Baden-Baden přitahuje hosty v každou roční dobu. Ve slavném Kasinu prohrával nejen Napoleon III, ale i slavní umělci – Berlioz, Turgeněv, Dostojevskij i Brahms. Hudební hvězdy dneška neprohrávají v Kasinu, ale vyhrávají na pódiu Festpielhausu. Lázeňské město Baden-Baden neláká jen slavnou hernou a termálními prameny, ale i špičkovou hudební scénou. Exkluzivní zázemí Festpielhausu oslovuje a přitahuje sponzory a štědré milovníky hudby, a tím umožňuje plnit celoročně sál nejslavnějšími jmény a prestižními uměleckými projekty.
Třetí týden v listopadu patří ve Festpielhausu podzimnímu festivalu Herbstfestpiele. Johannes Brahms sem v mlhavých podzimních dnech nejezdil. Trávil tu léto mezi roky 1865 – 74. Pro dvatřicetiletého skladatele byla hlavním magnetem geniální pianistka, která tu v létě pobývala. Clara Schumannová bydlela na Hauptstrasse 6. Původní dům již nestojí. Na nové budově je plaketa připomínající pobyt klavíristky. Brahms si najal malý byt na Maximilianstrasse 85 na konci Lichtentaler Allee.
Na letošním podzimním festivalu zazněla Brahmsova hudba hned dvakrát. Večer zahájil klavírní koncert Hélène Grimaud. První polovinou rozlévají prsty po klávesnici proudy vody. „Po stopách vody“ nazvala pianistka svoje vystoupení z děl Luciana Berio, Tora Takemitsu, Maurice Ravela, Franze Liszta a Leoše Janáčka. Jakoby symbolicky proudí tóny říčkou Oos až k Brahmsovu domu. Říčka se táhne 150 let starou promenádní cestou. 40 mostů a můstků se klene přes Oos. Přenášejí koncert po pauze až k Brahmsově hudbě. Poněkud chladné provedení Sonáty pro klavír fis moll op. 2 uslyší posluchači ve druhé půlce večera.
Následující festivalový večer provázel opět Johannes Brahms. Klavírista Lars Vogt si troufl na obtížný Koncert B Dur op. 83. Kritiky ho nešetřily. Vynikající klavíristka Clara Schumannová by asi s provedením příliš spokojena také nebyla. Po pauze zaburácí z nástrojů Londýnské filharmonie pod taktovkou mladého hostujícího kanadského dirigenta Yannicka Nézeta-Séguina Don Juan Richarda Strausse. Dynamický dirigent překvapí příchodem zprava. Raketa byla vystřelena v pár sekundách. Jiskří jak obrovský lustr Festpielhausu.
Vrchol festivalu byl očekáván v provedení koncertantní opery Belliniho Capuleti e i Montecchi. V roli Romea excelovala Elina Garanča. Vynikající výkon předvedla talentovaná houslistka Nicola Benedetti další festivalový večer. I Vivaldiho Čtyři roční doby mohou zaznít jinak v jejím podání společně s Venice Baroque Orchestra.
Šest přídavků dlouhých jako polovina koncertu. Po každém neutichající potlesk a ovace publika vstoje. Který slavný pianista to dokáže? Grigory Sokolov za sebou zanechává hlubokou stopu vnitřního pohnutí. Poslední večer se přenášíme do vyšších pater reality hudby.
Na podium přichází anti star a přesto legenda, rodák z Petrohradu Grigory Sokolov. Na skromně osvětleném pódiu věnuje téměř vyprodanému sálu bez jediného zbytečného gesta své vystoupení. V sále se stlumeným světlem sedí 2000 lidí. V nejtišších pasážích se zdá, že klavírista je v koncerním domě sám jen se svou hudbou. Jeho vysoká hudební inteligence, síla virtuozity, zabalená něžně do hlubokého vnitřního procítění unáší posluchače do vyšších sfér umění. Vše nepodstatné je opomenuto, každý tón posouvá posluchače výš. Dosáhnout dál lze jen stěží. Tak vysoko dosáhl Grigory Sokolov již Bachovou Partitou B Dur na úvod. Barva zvuku, kvalita úhozu a využití pedálu přeměňují klavír na cembalo. Jemněji se dá zahrát stěží.
V další skladbě ohromení posluchači slyší, že i fortissimo může být něžné. Beethovenova Sonáta D Dur op. 10 zazní v úvodním Prestu s vnitřní silou. Truchlivá tíha zatěžkaná v akordech levé ruky střídá světlo naděje v uklidňujícím Largu. Právě druhá část je vrcholem Sonáty. Vláčné pohyby zápěstí bez jakéhokoliv zbytečného gesta, briliantní pasáže v oktávách, Sokolov posouvá každým taktem výraz výš.
Po pause nabízí Chopinova Sonáta h moll volnější tempo a hned na úvod rozmanité dynamické odstíny. Virtuózní Scherzo a po něm oduševnělé Largo přivedlo mnohé v sálu k slzám. Zdá se, že Grigory Sokolov obalí prvně tóny do vaty a pak je spouští na klávesy. Tak měkce hraje jen on. Závěrečné Presto vystoupalo do zvukové virtuozity a zvedá ze sedaček i nekonečně aplaudující publikum.
Kolik skladeb Sokolov přidá? Pět, deset? Nikdy se neví. Stejně jako přesný program večera není nikdy předem znám. S posledními akordy se Sokolov ponořuje do klavíru a sám jako by se utápěl v ušlechtilých tónech. Slzy v očích posluchačů, potlesk vstoje, výkřiky bravo, nesmělá poklona, zcela tiše a neokázale opouští scénu Grigory Sokolov. Dotek vnitřní hloubky jemných tónů zůstává v myslích posluchačů trvale i týdny po skončení večera. Odnášejí si ho v srdcích Ti, kdo měli to štěstí prožít se Sokolovem jeho klavírní večer. Nedostižný 64letý ruský pianista nabídl svým koncertem nezapomenutelný konec podzimního festivalu ve Festpielhausu v Baden-Badenu.
