„A ja idem domov,“ žertuje Ondrej Lenárd. Právě vyslal na pódium sólisty. O pár vteřin později ale vychází ze zákulisí také. Čekají na něj v té chvíli tři stovky účinkujících, tisícovka posluchačů v auditoriu, další publikum u rozhlasových přijímačů – a před sebou má osmdesát minut hudby Mahlerovy Osmé symfonie.
Do smíchu šéfdirigentovi rozhlasových symfoniků asi jinak moc není. Odpovědnost, kterou přijal, je enormní. Je neděle večer 19. června a na festivalu Smetanova Litomyšl je Symfonie tisíců očekávána nejen jako završení Dne s Českým rozhlasem a jako jeden z vrcholů letošního programu, ale jistě i jako událost, na kterou se bude vzpomínat ještě po letech. Jak díky vizionářskému poselství, které v sobě dílo má, tak kvůli naprosté ojedinělosti uvedení, které vyplývá z interpretační, organizační a finanční náročnosti. Takové projekty se i na mezinárodním festivalu dají realizovat jen jednou za čas. A Ondrej Lenárd se už počátkem června novinářům přiznal k obavám, pramenícím z menšího počtu možných zkoušek, než by v ideálním případě bylo potřeba. Celý interpretační aparát, čítající rozšířený orchestr, členy čtyř sborů a osm pěveckých sólistů, se po dílčím zkoušení sešel pohromadě k finalizaci přípravy až v poledne v Litomyšli.
Teď je večer a koncert na zámeckém nádvoří zásadním způsobem komplikuje počasí. Přišla už druhá bouřka, leje, publikum přichází s deštníky. Auditorium je zakryto výsuvnou střechou, ale na okraje prostoru, v němž je rozesazen orchestr, stejně mezerou mezi střechou a zámkem prší. Žádné přídavné zastřešení kupodivu pro takovou situaci neexistuje. Z řady důvodů je potřeba o deset minut posunout začátek.
Pro Mahlerovu symfonii rozhlas přivezl na padesát mikrofonů, u zámku stojí dva přenosové vozy. Nasnímat sbory, sólisty a orchestr, v něm mimo jiné zvlášť harfy, varhany, klavír, harmonium a mandolínu, je mimořádný úkol, připravovalo se od soboty, na nádvoří ovšem teprve o půlnoci začali bourat kulisy po ostravském představení Braniborů v Čechách. Déšť navíc trochu zamíchal s vyzkoušeným postavením některých nástrojů… Nyní už je však narychlo všechno nějak vyřešeno, blíží se osmá a z pódia, kde jsou sbory, i z plochy pod ním, kde jsou hráči, zní už konečně hudba. „Veni, veni creator spiritus…“ hřímá prostorem ohromující chorál.
Ondrej Lenárd zapomněl na starosti a pevnýma rukama, celým tělem i pohledem se stará o to, aby Mahlerova impozantní, místy mimořádně komplikovaně vrstvená partitura v tisícovkách detailů souhry, vzájemných zvukových poměrů a hudebních souvislostí zazněla, jak má, a navíc s uměleckým patosem, který chce oslovit lidské srdce. Na Svatodušní hymnus navazují v druhé části symfonie scény z Fausta. Po víc jak hodině se vpravo na arkádách objevuje sopranistka Kateřina Kněžíková se svým partem Panny Marie. A chvíli poté z levé strany podporují shora hlavní těleso hráči na další žesťové nástroje. Ondrej Lenárd stupňuje závěrečné akordy do ohlušujícího, uzemňujícího náporu. Dirigoval dílo popáté v životě. Evropské skladatele pozdního romantismu miluje. Publikum spontánně vstává. Gustav Mahler možná byl velikášský, ale osmou ze svých symfonií napsal u Wörthersee v Korutanech v létě roku 1906 geniálně.
„Rádi bychom, aby z koncertu vznikla kompaktní deska,“ zaznívá pozdě večer z rozhlasové strany při společenském setkání příslib či záměr, zatímco zvukaři na setmělém nádvoří svinují stovky metrů kabelů. Uvidí se, co se s tím dá udělat – rušivé šumění deště na výsuvné střeše, naštěstí během večera postupně slábnoucí, zaznamenali nejen přítomní diváci, ale pochopitelně také mikrofony. Deset dní bylo v Litomyšli hezky. Tento večer počasí nepřálo. K open-air festivalu to však patří. Je to daň za to, co ke geniu loci města nabízejí festivalovým návštěvníkům pěkné dny, kdy mohou vnímat na nádvoří hudbu se čtvercem tmavnoucí oblohy nad hlavou.
