středa, 25. listopad 2015

Festival Vítězslavy Kaprálové na Michiganské univerzitě

Napsal(a) 

Vítězslava Kaprálová (24. 1. 1915 – 16. 6. 1940) byla ve třicátých letech minulého století považována za jednu z největších skladatelských nadějí české hudby. Osud jí bohužel vyměřil velmi krátký život – dožila se pouhých pětadvaceti let. Přestože o kvalitě její tvorby nebylo nikdy pochyb (mj. už nedlouho po její smrti vyšlo několik zásadních publikací o jejím životě a díle) a přestože se její otec Václav Kaprál (1889–1947) až do konce svého života obětavě staral o to, aby její skladby neupadly v zapomnění, ozývala se její hudba z koncertních pódií v průběhu let stále méně a méně, až v posledních čtyřech desetiletích dvacátého století zmizela prakticky úplně. O to neuvěřitelnější je skutečnost, že se počátkem nového tisíciletí podařilo vrátit její dílo do povědomí hudební veřejnosti, a to dokonce tak dalece, že oslavy stého výročí jejího narození, které si připomínáme v letošním roce, si v mnohém nezadají s oslavami největších osobností české hudby.

Nejvíce vzpomínkových akcí a koncertů se pochopitelně konalo v Brně, kde se skladatelka narodila. Ale její hudba se mnohokrát rozezněla také v Praze i v řadě dalších českých a moravských měst. Velkou pozornost věnoval jejímu výročí také Český rozhlas (stanice Vltava dokonce koncipovala své vysílání 24. ledna jako Den s Vítězslavou Kaprálovou) a Česká televize. Muzikolog Jiří Macek připravil k výročí Kaprálové druhé, značně rozšířené a bohatým obrazovým doprovodem vybavené vydání její monografie a skladatelčin význam „zpečetila“ Česká pošta, která v lednu vydala známku s jejím portrétem.

Nemalý ohlas mělo výročí Kaprálové také v zahraničí. Přehled míst, kde zazněla v letošním roce její tvorba, lze nalézt na pečlivě vedených webových stránkách torontské The Kapralova Society. Z nich lze mj. vyčíst, že skladby Kaprálové mohli slyšet v živém provedení nejen posluchači v mnoha evropských městech, ale také v Severní a Jižní Americe, ba dokonce až v Austrálii. Za zvláštní pozornost určitě stojí to, že londýnské BBC Radio 3 připravilo v rámci svého pořadu Skladatel týdne pětihodinový rozhlasový dokument o Kaprálové, který byl odvysílán v týdnu od 12. do 16. října 2015.

Nejvelkolepějších oslav se však Kaprálové dostalo v místě opravdu nečekaném: v USA na proslulé University of Michigan v Ann Arbor. Ve dnech 20. – 27. září 2015 tam proběhl „Kaprálová Festival“, který v šesti koncertech nabídl publiku téměř čtyři desítky jejích skladeb, řadu z nich v americké premiéře a čtyři dokonce v premiéře světové.

Dr. Timothy Cheek, foto Peter Smith Dr. Timothy Cheekfoto: Peter Smith
Záhada, proč právě Michiganská univerzita se věnuje skladatelce, jež byla po léta zapomenutá nejen ve světě, ale i doma, má velmi jednoduché vysvětlení. Součástí této univerzity je totiž School of Music, Theatre and Dance (SMTD), na níž působí dr. Timothy Cheek, jeden z největších znalců díla Kaprálové, editor řady vydání jejích skladeb a zároveň také velký příznivec a propagátor české hudby a české kultury. Kromě toho všeho je Timothy Cheek také vynikající klavírista (mj. doprovázel Danu Burešovou na CD s kompletní nahrávkou písní V. Kaprálové) a především pak respektovaný odborník na výslovnost češtiny. O této problematice publikoval několik významných knih, z nichž Singing in Czech je považována za natolik zásadní, že vloni vyšla už ve druhém, rozšířeném vydání. Na SMTD vyučuje dr. Cheek nejen hudební předměty, ale také vede kurzy Česká vokální literatura a Česká poezie v písních.

Protože Timothy Cheek spolupracoval s nakladatelstvím AMOS EDITIO, které vedu, na vydání tří stěžejních publikací s díly Kaprálové (souborné vydání písní, souborné vydání skladeb pro housle a klavír, klavírní verze písně Smutný večer) a protože AMOS EDITIO samo o sobě vydalo – za velkorysé finanční podpory torontské The Kapralova Society – v devíti publikacích celkem dvacet děl Kaprálové (tj. téměř polovinu jejího skladatelského odkazu), dostalo se mi té cti, že jsem byl pozván Michiganskou univerzitou, abych se zúčastnil „Kaprálová Festivalu“ v Ann Arbor a promluvil na jeho zahájení.

Město Ann Arbor není příliš velké, má něco málo přes 110 000 obyvatel (sousední Detroit jich má víc než půl milionu), ale je po všech stránkách velmi hezké a příjemné, a to dokonce tak dalece, že se v průzkumech nejrůznějšího druhu stabilně objevuje na předních místech jako „jedno z nejpříjemnějších míst k životu“. Samotné historické centrum není nijak rozsáhlé (město bylo založeno až ve dvacátých letech 19. století) a v mnoha částech, především tam, kde se zachovaly stavby z druhé půlky devatenáctého a z prvních desetiletí dvacátého století, si dokonce zachovalo jistý starosvětský ráz. Mimořádné kouzlo pro mne měly ulice s malebnými dřevěnými domy z 19. století, které byly jak vystřižené z amerických filmů a kterých si samotní Američané cení natolik, že je v roce 1972 zapsali do Národního registru historických míst.

 

Foto Věroslav Němec Foto Věroslav Němec

Největší chloubou Ann Arboru nejsou však historické památky, ale Michiganská univerzita, považovaná dnes za jednu z nejvýznamnějších světových univerzit vůbec. Studuje na ní více než 40 000 studentů a budovy školy jsou rozmístěné ve třech rozsáhlých příměstských areálech. Na každém kroku tu člověk cítí, že město žije univerzitou – ať jdete kamkoli, všude potkáváte jen mladé lidi. A protože na univerzitu přicházejí studenti nejen z USA, ale z desítek dalších zemí celého světa, je národnostní složení Ann Arboru mimořádně pestré.

Všechny tři univerzitní areály jsou – až na několik výjimek – vybavené moderními a architektonicky pozoruhodnými stavbami. Všude v Ann Arbor je spousta zeleně, budovy se v ní doslova topí, a protože většina zástavby je nízká – nezřídka pouze jednopatrová nebo dvoupatrová, často se mi stávalo, že objekt, který jsem hledal, byl tak dokonale skrytý za stromy, že se přede mnou zjevil až teprve ve chvíli, kdy jsem stál téměř u něho. Ne bezdůvodně se Ann Arboru přezdívá „Město stromů“. Zelených ploch je v Ann Arbor tolik, a jsou tak pečlivě upravené (včetně dokonale posekaných trávníků), že jsem si při cestě autem vždycky připadal, jako bych projížděl nějakým obrovským anglickým parkem, kde jsou místo pěšinek pro chodce vybudované autostrády. Pocit projížďky parkem umocňovalo i to, že z auta lze co chvíli zahlédnout jelena nebo hejno divokých hus, nemluvě o bezpočtu veverek, které se prohánějí nejen v příměstských lesoparcích, ale i v samém centru města.

School of Music, Theatre and Dance, která jako součást Michiganské univerzity sídlí v univerzitním areálu (a kterou můžeme z našeho pohledu považovat za spojení konzervatoře a AMU), má sama o sobě víc než 1 000 studentů a zaměstnává 150 profesorů. Vyučuje se tam snad všechno, na co si lze v oboru „hudba“ vzpomenout, a to včetně zvonkohry (v Ann Arbor stojí dvě vysoké věže, v nichž je instalovaná zvonkohra). Mne osobně samozřejmě nejvíc potěšilo, jakou pozornost tu věnují české hudbě. V roce 2007 tu dokonce provedli vlastními silami (a v češtině!) Smetanovu Prodanou nevěstu. Dojemná fotografie Jeníka a Mařenky skvěle dokumentuje mezinárodní ovzduší Michiganské univerzity.

Představení Prodané nevěsty na SMDT v r. 2007 – Jeník: Bernard D. Holcomb, Mařenka: Amita Prakash, foto Peter Smith Představení Prodané nevěsty na SMDT v r. 2007 – Jeník: Bernard D. Holcomb, Mařenka: Amita Prakashfoto: Peter Smith

Budova SMTD je, tak jako většina ostatních univerzitních staveb, moderní, nízká, prosvětlená velkými okny, s impozantní reprezentativní vstupní halou. Nalezneme tu krásný koncertní sál Britton Recital Hall, v němž se odehrávala většina koncertů „Kaprálová Festivalu“, ale také velkou a skvěle vybavenou knihovnu a čerstvě dokončený Přednáškový sál Glenna E. Watkinse, který byl slavnostně otevřen den před zahájením festivalu. Celý objekt je situovaný v nádherném parkovém prostředí, v němž nechybí jezírko s vodotryskem. Na všechnu tu krásu se lze dívat přímo z oken školy – k jezírku se chodí pást laně a ve vodě se brodívají volavky. Jednou jsem na trávníku u jezírka dokonce zahlédl podivné zvíře, nejspíš podobné jakémusi podsaditému svišti. Timmy, dvanáctiletý syn dr. Cheeka, který mi ten den dělal průvodce, mi prozradil, že je to woodchuck. Na severovýchodu USA jich údajně žijí spousty a jsou postrachem zahrádkářů, protože prý „žerou úplně všechno“.

SMDT – zahradní trakt, foto Věroslav Němec SMDT – zahradní traktfoto: Věroslav Němec

Ann Arbor se může pyšnit mimořádně bohatým hudebním životem. Během koncertní sezóny sem přijíždějí špičkoví interpreti – sólisté i orchestry – z celého světa. Město disponuje záviděníhodným provozním zázemím: mj. tu nalezneme dvě operní scény a velkou koncertní síň, zvanou Hill Auditorium, s kapacitou převyšující 3 500 míst. „Kaprálová Festival“ se v tak kulturním městě samozřejmě těšil mimořádné pozornosti. Plakáty bylo vidět téměř všude a návštěvnost všech koncertů bez výjimky byla víc než obdivuhodná.

Slavnostní zahájení festivalu proběhlo 20. září přesně v poledne v nově otevřeném Přednáškovém sále Glenna E. Watkinse. Na úvod zahrálo žesťové kvinteto Slavnostní fanfáru V. Kaprálové. Skladatelka ji napsala původně pro klavír, pro žestě je upravil Vladimír Werner. Po fanfárách promluvil dr. Cheek o významu Kaprálové pro českou hudbu, poté následovala moje „lecture“ o novodobém návratu díla V. Kaprálové na česká koncertní pódia a závěr patřil paní Karle Hartl, zakladatelce a předsedkyni torontské The Kapralova Society, dámě, která učinila pro „revival“ díla V. Kaprálové tolik, že to v plné míře budou moci ocenit pravděpodobně až příští generace.

Hill Auditorium, foto Věroslav Němec Hill Auditoriumfoto: Věroslav Němec

Přibližně hodinu po ukončení slavnostního zahájení začal v koncertním sále SMTD první festivalový koncert, nazvaný Skladby z dětství a další díla. Produkce měla trochu odlehčený charakter, neboť na ní byly uvedeny kompozice, které lze nezřídka považovat spíše za kuriozity. Nejprve zazněl dětský klavírní cyklus Z mojích nejranějších skladeb, který Kaprálová napsala mezi svým devátým až dvanáctým rokem. Půvabné drobné kousky mají mnohdy programní charakter a Timothy Cheek nápaditě oživil jejich provedení promítáním obrázků na plátno, umístěné nad účinkujícími. Poté následoval sbor Matičce na text Jana Nerudy, který Kaprálová zkomponovala ve třinácti letech. Interpretace se ujal Chlapecký sbor města Ann Arbor, řízený Thomasem Strodem. Kluci zpívali česky a bylo opravdu dojemné slyšet, jak v Americe zní Nerudovy verše „Proto mně drahá tak milá má matička“. Po chlapeckém sboru byla uvedena světová premiéra písní Potkali se včera lidé dva a Až jednoho dne se budeš ptát, které Kaprálová napsala někdy v patnácti-sedmnácti letech, velmi pravděpodobně na své vlastní texty. Příjemnou oddechovou hudbu přinesly dvě rozkošné klavírní drobnosti: Písnička a Ostinato fox. Následující Hymna dobrovolných sester Československého Červeného kříže se z kontextu vokálního díla Kaprálové poněkud vymyká. Jedná se o vysloveně „užitkovou“ skladbu, zpracovanou jako dvojhlas a určenou spíše sborovému provozování. Provedení této písně opět zpestřil Timothy Cheek promítáním obrázků, a tak měli posluchači mj. možnost vidět na promítacím plátně odznak sester ČSČK či poštovní známku s motivem ČSČK. Další světovou premiérou festivalu byla Píseň dělníků Páně. Podobně jako předchozí Hymna dobrovolných sester ČSČK i tato skladba je kompozičně prostší než ostatní vokální skladby Kaprálové. Odpolední koncert uzavřely Povídky malé flétny – dvě drobné skladbičky pro zobcovou flétnu a klavír, které Kaprálová napsala pro svého nastávajícího manžela Jiřího Muchu, syna malíře Alfonse Muchy.

Druhý festivalový koncert (21. září) se opět konal v koncertním sále SMTD. Patřil výhradně písňové tvorbě Kaprálové, která bezesporu představuje nejcennější část jejího skladatelského odkazu. V chronologickém pořadí zde zazněly kompletně její písňové cykly i jednotlivé písně. Všichni interpreti zpívali česky a opravdu jsem žasl, jak si dokázali poradit i s nejpekelnějšími hláskovými kombinacemi. Také na tomto koncertě měli posluchači možnost vyslechnout světovou premiéru: píseň V zemi české na text J. Čarka. Všechny pěvecké výkony tohoto koncertu byly hodné obdivu, ale dva přece jen ještě předčily vše ostatní: Kimberly Haynes Stephens přednesla cyklus Navždy, op. 12 s tak hlubokým prožitkem, jako by zpívala o svém vlastním životě. A temperamentní Kira Slovaček mne v písni Sbohem a šáteček, op. 14 okouzlila nejen svým emotivním přednesem, ale také naprosto dokonalou českou výslovností, v níž by nenašel žádný kaz ani ten největší puntičkář. Obě dámy citlivě doprovázel Timothy Cheek, který byl samozřejmě také jazykovým poradcem všech pěvců tohoto večera. Vedle něho a řady dalších výborných klavíristů vystoupil se sopranistkou Rose Mannino v cyklu Zpíváno do dálky, op. 22 také proslulý Martin Katz, který se v USA těší pověsti jednoho z nejlepších doprovazečů vůbec. Na SMTD učí pochopitelně především korepetici a všichni doprovazeči písňového večera byli jeho žáci. Měl jsem to potěšení si s Martinem Katzem chvíli povídat. Je neobyčejně činorodý, přestože letos v listopadu oslavil už sedmdesátku. Několikrát během své koncertní kariéry navštívil Prahu, kterou nesmírně obdivuje, na repertoáru má řadu děl českých skladatelů a velmi miluje hudbu Dvořákovu.

Třetí festivalový večer (24. září) se také konal v SMTD a byl věnovaný klavírní tvorbě V. Kaprálové. Díla byla opět řazena chronologicky. Koncert začal Pěti klavírními skladbami, které Kaprálová napsala v prvních letech svých studií na brněnské konzervatoři, a ukončen byl jednou z jejích nejhranějších klavírních skladeb, Variacemi na zvonkohru kostela St. Étienne du Mont, op. 16. Co se úrovně provedení týče, opět nelze konstatovat nic jiného, než že každý výkon sám o sobě zasloužil uznání. Dvě interpretky mi však utkvěly v paměti mimořádně silně: Siyuan Li, která hrála Tři klavírní kusy, op. 9 s vervou tak velkou, jako by šlo o život, a Tzu-Yin Huang, jež svými jemnými úhozovými nuancemi propůjčila Dubnovým preludiím, op. 13 poetičnost impresionistických obrazů.

Foto Peter Smith Foto Peter Smith

Čtvrtý koncert festivalu (25. září) měl výrazně reprezentativní charakter – konal se v impozantní koncertní síni Hill Auditoria. Vystoupil na něm Univerzitní symfonický orchestr a vedle tvorby Kaprálové na něm zazněla dvě z nejslavnějších symfonických děl české hudby: na úvod Smetanova Vltava a na závěr Janáčkova Symfonietta. Punc mimořádnosti dodalo tomuto koncertu i to, že hodinu před začátkem proběhla v suterénním foyer beseda o uváděných skladbách. Ta byla sama o sobě krásnou ukázkou toho, jak internacionální je Michiganská univerzita. O dílech V. Kaprálové – klavírním koncertu a dvou písních s orchestrem – promluvil Timothy Cheek. Zbývající dvě skladby měli za úkol uvést studenti dirigování. O Vltavě hovořil velmi zasvěceně Niklas Tamm ze Švédska (Niklas mj. studoval půl roku dirigování na pražské HAMU a umí brilantně říci „strč prst skrz krk“). O Symfoniettě mluvil neméně zasvěceně Kolumbijec Diego Piedra. Celou besedu pak moderovala mladičká Mélisse Brunet z Francie. Koncert dirigoval Kenneth Kiesler, jenž na SMTD působí už dvacet let. O jeho mimořádných uměleckých kvalitách vypovídá mj. to, že r. 2011 získal Americkou cenu za dirigování a že jeho nahrávka Milhaudovy monumentální operní trilogie L’Orestie d’Eschyle – s univerzitním orchestrem a univerzitními sbory – byla nominována na Grammy Award 2015.

Úroveň Univerzitního orchestru je tak vysoká, že ji lze bezesporu srovnat s profesionálními tělesy. Provedení Vltavy bylo nádherné: stříbřitě tajemné pianissimo v „Reji rusalek“ znělo jak z pohádky a „Svatojánské proudy“ se valily tak dramaticky, jako by se jednalo o filmovou hudbu, a jen jsem čekal, kdy v tom bouřlivém přívalu vody začne někdo volat o pomoc. Neméně působivá a zároveň neobyčejně vitální byla Symfonietta se zářivými a přitom velmi kultivovanými žesti a s brilantně hrajícími dřevy. Mezi těmito dvěma slavnými skladbami zazněl před přestávkou Klavírní koncert d moll, op. 7 V. Kaprálové s báječnou sólistkou Amy Cheng, profesorkou klavíru na SMTD. Zvláště pak finální věta byla v jejím podání zcela strhující, s rozkošnými pikantními jazzovými detaily. Po přestávce byly uvedeny dvě orchestrální písně Kaprálové: Smutný večer a Sbohem a šáteček, přičemž v případě Smutného večera se jednalo o další světovou premiéru. Kompletně se totiž zachovala jen klavírní verze této písně, v orchestrální verzi chybí posledních 11 taktů. Ty se podařilo velmi citlivě zrekonstruovat Timothymu Cheekovi, takže se tato píseň na pódiu Hill Auditoria zaskvěla v celé své kráse skutečně naprosto poprvé. Sólistou byl skvělý tenorista Nicholas Phan, absolvent SMTD, který je považován za jednoho z nejnadějnějších amerických pěvců mladé generace. Jeho přednes obou písní byl úchvatný a nebylo divu, že o tři dny později realizoval v Hill Auditoriu jejich nahrávku.

Tenorista Nicholas Phan a dirigent Kenneth Kiesler, foto Peter Smith Tenorista Nicholas Phan a dirigent Kenneth Kieslerfoto: Peter Smith

S předposledním koncertem (26. září) se festival vrátil znovu do SMTD. Posluchači na něm měli možnost slyšet komorní díla V. Kaprálové. Osm skladeb, napsaných pro nejrůznější nástrojová obsazení, bylo uvedeno v chronologickém pořadí, tak jak vznikaly od r. 1932 do roku 1940. Také na tomto koncertě měli posluchači možnost slyšet světovou premiéru, tentokrát opravdu lahůdkovou. Po přestávce totiž zazněla Fanfára pro dvě trubky a dva lesní rohy, jejíž partituru (která se zachovala v jednom ze skladatelčiných dopisů rodičům) poslala Karla Hartl Timothymu Cheekovi pouhé tři dny před koncertem. V polovině skladeb uvedených na tomto koncertě se mezi interprety objevila jména Timothyho Cheeka a houslisty Stephena Shippse. Stejně jako Timothy Cheek má i Stephen Shipps velmi blízko k české hudbě a české kultuře. Často zajíždí do Prahy a jeho třídu zdobí velká fotografie Pražského hradu a busta Otakara Ševčíka, jehož je Stephen Shipps velkým obdivovatelem. Vřelý vztah má také ke Kaprálové – mj. má na repertoáru všechny její skladby pro housle a klavír a revidoval houslový part jejich souborného vydání.

Komorní díla patří vedle písní k tomu nejhodnotnějšímu, co Kaprálová vytvořila. A jejich provedení bylo na tomto koncertě opravdu špičkové – vybrat to nejlepší je prakticky nemožné. Naprosto úžasný byl kupř. Smyčcový kvartet op. 8, jedno z nejvýznamnějších děl Kaprálové vůbec, jehož se ujali houslisté Andrew Jennings a Stephen Shipps, violistka Caroline Coade a violoncellista Andrew Bader. Jedinečný a strhující byl Ritournelle, op. 25 v podání violoncellisty Kellena Degnana a klavíristky Mariah Boucher. A nezapomenutelný pro mne určitě zůstane melodram Karlu Čapkovi (na text V. Nezvala) v mimořádně sugestivním přednesu George Shirleye za doprovodu Stephena Shippse a Timothyho Cheeka. Jedenaosmdesátiletý George Shirley je skutečnou legendou amerického pěveckého umění. Byl mj. prvním Afroameričanem, kterému byla svěřena hlavní role v newyorské Metropolitní opeře. V tomto proslulém operním domě působil jedenáct sezón, ale kromě toho také hojně hostoval na nejslavnějších operních jevištích celého světa. Od r. 1987 do roku 2007 učil na SMTD a tři týdny před svým vystoupením na „Kaprálová Festivalu“ převzal z rukou prezidenta Obamy prestižní National Medal of Arts.

Stephen Shipps, foto Peter Smith Stephen Shippsfoto: Peter Smith

Závěrečný festivalový koncert (27. září ) se konal v Hill Auditoriu, nesl název Velká noc pro zpívání a byl věnovaný světové vokální, resp. sborové tvorbě. Nabídl pestrou paletu jmen od Buxtehudeho přes Pucciniho po Schönberga a Stravinského, a všehochuť žánrů od duchovní hudby přes operu až po muzikál. Produkce měla fantastickou atmosféru: na michiganské univerzitě působí několik sborů, které na tomto koncertě postupně představily své umění, a na závěr se všichni účinkující sešli k provedení společného čísla It’s a grand night for singing. Na pódiu se k němu shromáždilo více než 300 zpěváků. Kaprálová byla na tomto koncertě zastoupená jedinou skladbou – ženským sborem Vězdička. Strachoval jsem se, jestli se v takové konkurenci může její hudba vůbec prosadit. Ale když se po Stravinského Kyrie ozvaly první takty Vězdičky, mé obavy se rozplynuly. Ženská sekce Komorního sboru, která se ujala interpretace díla, byla okouzlující a Vězdička v jejím podání tak svěží, jako by do Ann Arbor zavál vlahý vánek odněkud z Moravy. Provedení řídil Jerry Blackstone, hlavní dirigent Komorního sboru a zároveň další z mnoha hvězdných pedagogů SMTD. Vede na této škole dirigentské oddělení, samozřejmě vyučuje dirigování a kromě toho dohlíží na dramaturgii jedenácti dalších univerzitních sborů. Jeho jméno nalezneme mj. také na nahrávce Milhaudovy trilogie L’Orestie d’Eschyle, která byla nominována na Grammy Award 2015 a na níž se Jerry Blacsktone podílel jako sbormistr.

Foto Peter Smith Foto Peter Smith

Celý „Kaprálová festival“ byl nejen velikou oslavou tvorby Vítězslavy Kaprálové, ale pro mne zároveň také obrovskou školou profesionality v tom nejlepším slova smyslu. Ta profesionalita začínala už na zkouškách. Naprostá ukázněnost a koncentrovanost interpretů byly samozřejmostí – všem šlo zjevně o jediné: odvést co nejkvalitnější práci bez jakékoli zbytečné ztráty času. Tomu pak odpovídala i úroveň vystoupení na koncertním pódiu. Všechny festivalové výkony bez jediné výjimky byly přinejmenším výborné, ba řada z nich by se mohla bezprostředně natáčet. Nutno dodat, že účinkujícími byli výhradně současní či bývalí studenti SMTD a její pedagogové. Profesionální byly také tištěné koncertní programy, perfektně připravené po věcné stránce a dokonale zpracované po stránce grafické. Ke každému programu připojil navíc Timothy Cheek zasvěcené průvodní slovo a anglické překlady všech českých textů. A dokonale profesionálně byla zvládnutá i organizační složka festivalu. Po celou dobu jeho trvání nedošlo k sebemenší kolizi a vše „klapalo“ tak bezproblémově, že to bylo až neuvěřitelné.

„Kaprálová Festival“ skončil oficiálně 27. září, neoficiálně se však uzavře až 9. prosince, kdy Univerzitní symfonický orchestr s dirigentem Kennethem Kieslerem uvede na svém koncertě dvě orchestrální díla Kaprálové: Suite en miniature, op. 1 a Prélude de Noël.

Věroslav Němec

Hudební editor a redaktor, klavírista (bývalý), pedagog (bývalý), muzikolog, hudební publicista. V letech 1975 – 2000 pracoval v hudebním nakladatelství Supraphon (1989–91 šéfredaktor, 1998–99 ředitel, 1999–2000 místopředseda představenstva). Od roku 2000 je šéfredaktorem hudebního nakladatelství Amos Editio, které v roce 2012 získalo pod jeho vedením prestižní Cenu České hudební rady. Jako pianista vystupoval v klavírním duu se svou manželkou Jitkou. S časopisem Harmonie spolupracuje od roku 1999. Ve svých textech, jichž vyšlo v Harmonii přes 500, se věnuje především klavírní interpretaci.

Komentáře

Harmonie vychází za podpory

Ministerstvo kultury ČRNadace Český hudební fondNadace Leoše JanáčkaNadace Bohuslava Martinů

 

Naši partneři

Muzikus - magazín nejen pro muzikantyAlterecho - platforma pro současnou hudební kulturu

Chcete inzerovat? Máte dotaz?

+420 266 311 701

Novinky emailem

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.