Festival Allegretto Žilina po šestadvacáté

Mezinárodní hudební festival Allegretto Žilina v loňském roce oslavil krásnými koncerty a účastí řady čestných hostí pětadvacáté výročí své existence. Během těchto let se vyprofiloval v jednu z důležitých a umělecky vysoce kvalitních akcí na Slovensku, které se nemusí nutně konat v hlavním městě za účasti osvědčených hvězd klasické hudby. Allegretto vsází na mladé umělce, začínající hvězdy, hrající s nadšením a erudicí, kteří mají svou „zkoušku z dospělosti“ za sebou na řadě významných interpretačních soutěží nebo na koncertních pódiích. Dalším pozitivem je festivalová dramaturgie zohledňující jak tradiční koncertní program, přičemž ale každý rok zazní několik skladeb slovenských autorů, stejně jako soudobá hudba. Součástí festivalu je i udělení několika cen; ty v současné době souvisí především s novou koncepcí festivalu jako burzou mladých umělců, kteří mají možnost v následujícím roce vystoupit na koncertních pódiích v České republice a na Slovensku. Pořadatelé těchto událostí jsou osobně na festivalu přítomni.

Festival otevřela pondělní dopolední tisková konference, které se kromě ředitelky festivalu Oľgy Smetanové a zástupců města zúčastnili i italský klavírista Federico Colli a americký dirigent Case Scaglione. Díky tomu se novináři dozvěděli řadu zajímavostí z hudebního života v USA a Itálii. Case Scaglione představil svůj hudební projekt „360° Music“ založený v Los Angeles na podporu mladých talentovaných hudebníků a dirigentů, kteří hudbu prostřednictvím různých koncertních programů a projektů nabízí mladým lidem ze sociálně slabších vrstev, kteří by se jinak k takovéto možnosti nedostali. Uvedl, že stát podobné projekty financuje minimálně, či spíše vůbec a je třeba hledat u soukromých dárců. V tom vidí hlavní rozdíl mezi Evropou a USA, kde je řada projektů financována z grantů, státních institucí, měst apod. Scaglione novinářům objasnil svou funkci Associated Conductor u newyorských filharmoniků, která byla pro něj v roce 2011 znovu otevřená a která zvyšuje prestiž a možnosti dirigenta asistenta směrem k častější práci se slavnými umělci, ovlivňovat dramaturgii apod. Federico Colli dal nahlédnout do své interpretační kuchyně a zavzpomínal na svá studia v Salzburku a Londýně u ruských pedagogů. Ruskou školu považuje Colli za jedinou velkou, včetně obrovské klavírní literatury od Čajkovského, Skrjabina, Rachmaninova a dalších. Zmínil se o rozdílné mentalitě Evropanů, kdy jedinec stojí sám za sebe před přírodou, Bohem, zatímco v ruském kontextu není jedinec, nebo jeden nástroj, je to společenství a to se týká jak společnosti, tak hudby, umění. Klavír jako součást rodiny – orchestru. Všechny radosti i starosti se tak rozloží na celou komunitu, ne na jedince. Ruský přístup, na rozdíl od evropského intelektuálního, je více emocionální, prodchnutý vírou. A to je klíčové pro porozumění ruské škole. Ke svému interpretačnímu přístupu zmínil Colli ještě toto: není třeba hledat ve skladbách jiný, nový způsob interpretace, nebo se naopak za každou cenu držet nějaké interpretační tradice. Jako je každý člověk rozdílný, je rozdílný i jeho přednes. Interpret má skrze noty hledat pravdu, víru, Boha.

Federico Colli a Case Scaglione, foto Roderik Kučavík

Pondělní večer zahájila Janáčkova filharmonie Ostrava Overturou giocosou Ilji Zeljenky. Vtipná rytmicky zajímavá skladba z osmdesátých let 20. století vyšla výborně. Ne tak po přestávce uvedená 3. Symfonie Es dur „Rýnská“ op. 97 Roberta Schumanna, ve které orchestr na dirigentovy jasné a pregnantní podněty prakticky nereagoval a skladbu odbyl. Schumann vyzněl zatěžkaně, nezajímavě, průměrně. Je to škoda, protože Case Scaglione je velmi pozitivní osobnost, nadšená pro hudbu a podle všeho typ pohodového, muzikálního dirigenta s velkou zkušeností, která byla dle výrazu některých členů orchestru Janáčkově filharmonii patrně ukradená. Vrcholem koncertu bylo nicméně provedení třičtvrtěhodinového Klavírního koncertu č. 3 Sergeje Rachmaninova, který vyšel fantasticky, hlavně zásluhou sólisty Federica Colliho. Naprostá technická bravura, nepoznamenaná únavou, ale především hluboký přístup k uchopení tohoto mnohdy zprofanovaně nahlíženého díla. Federico Colli věnuje svou pozornost každé notě, každému tónu, ze kterého staví motivy, fráze, v posledku pak celou skladbu, která se skládá z jednotlivostí a detailů v dokonalý celek. Přičemž, v duchu toho, co zmínil na tiskovce, se s exhibicionismem držel zpátky a byl přirozenou součástí orchestru. Rachmaninov zazněl s vervou, byl romantický, cituplný, aniž by jen na okamžik sklouzl do kýče. Už v prvních pár taktech úvodního chorálu bylo jasné, že půjde o mimořádnou interpretaci, o hluboký hudební zážitek. Cit, pokora a víra, umělecká zralost a bravura. Federico Colli si ze Žiliny odvezl Cenu publika a Cenu Janáčkovy filharmonie Ostrava obnášející pozvání k hostování.

Miroslav Sekera a Josef Špaček, foto Roderik Kučavík

Laureát Ceny festivalu Allegretto z loňského roku český houslový virtuóz Josef Špaček nejprve v pondělí odpoledne absolvoval workshop se studenty žilinské konzervatoře, kterým předal své zkušenosti ze sólistické i orchestrální praxe. Bylo zajímavé sledovat, jak se jako mávnutím kouzelného proutku mění interpretační dovednost studentů, jejich přístup a jak skladba získává pod jeho vedením na barevnosti. Josef Špaček vystoupil v celovečerním recitálu za klavírního doprovodu Miroslava Sekery v úterý večer.  Až na úvodního J. S. Bacha se jednalo o skladby přelomu 19. a 20. století. První půle večera se nesla trošku ve znamení únavy, ale druhá byla vynikající. Prokofjevova Sonáta pro sólové housle D dur op. 115 a zejména Sonáta pro housle a klavír č. 1 d moll op. 75 Camilla Saint-Saënse vyšly výborně. Technicky naprosto brilantní, sebevědomý, muzikální projev. Publikum si vytleskalo tři přídavky, z nichž např. v případě skladby Liebesfreund Fritze Kreislera šlo o poněkud lehčí kousek, který ale Josef Špaček přednesl se vkusem a noblesou, což je pro jeho hru typické. Třeba zmínit i mimořádně citlivý a vnímavý doprovod Miroslava Sekery. Ani letos neodjel Josef Špaček s prázdnou. Za jeho výkon se mu letos dostalo Ceny Symfonického orchestru Slovenského rozhlasu. 

Již tradičně se v úterý odpoledne koná koncert Vítězů soutěží slovenských konzervatoří za rok 2016.

Středeční večer zahájil slovinský barytonista Domen Križaj společně s klavíristkou Andrejou Kosmač. Přestože má Domen Križaj krásný, znělý hlas pěkné barvy a síly, nevyzněl jeho recitál příliš dobře zejména díky dramaturgii – Vier ernste Gesänge op. 21 Johannesa Brahmse jsou krásnou, závažnou skladbou, ale v kontextu dalších, převážně romantických skladeb vyzněl recitál poněkud monotónně. Jakkoliv do něj Domen Križaj zařadil skladby svých krajanů Lucijana M. Škerjance, Antona Lakovice a Fran Serafina Vilhara.

In Medias Brass Quintet z Maďarska byl pravým opakem. Nejen díky výběru barevnějšího repertoáru (žilinské publikum má přeci jen raději populárnější kousky), ale zejména scénickou akcí a humorem, nadhledem. Repertoár od Bacha po Vlacha zahráli stylově, muzikálně, s radostí a šmrncem. A podobně jako Slovinci obohatili program o své vlastní domácí autory.

Elim Chan, foto Roderik Kučavík

Ve čtvrtek vystoupil domácí orchestr – Státní komorní orchestr Žilina pod taktovkou mladinké a drobné hongkongské dirigentky Elim Chan. Ta se nakonec stala laureátkou letošní Ceny Festivalu Allegretto a vystoupí tedy v Žilině na festivalu i příští rok. Jednalo se o její první vystoupení na Slovensku, potažmo ve středoevropském regionu. Elim Chan zvítězila v prestižní soutěži Donatella Flick LSO Conducting Competition a stala se tak v roce 2014 první vítězkou – ženou v historii soutěže. Krátce nato se stala asistentkou dirigenta London Symphony Orchestra a dostala pozvání na spolupráci s mnoha významnými orchestry a dirigenty, např. Valerijem Gergijevem. Koncert v Žilině připravila velmi pečlivě a orchestr motivovala k pěknému, vyrovnanému výkonu. V první půli zazněly skladby autorů 20. století Eugena Suchoně, Samuela Barbera a Aarona Coplanda, jehož Koncert pro klarinet a smyčcový orchestr přednesl polský klarinetista Andrzej Ciepliński. Bohužel bez jakéhokoliv zaujetí, interpretačního přínosu či zájmu. Nepřipravil si ani samostatný přídavek a zopakoval posledních pár taktů z Coplanda. Jaký rozdíl oproti Pablo Barragánovi, který na festivalu vystoupil v loňském roce. Na pódiu se pozná, kdo z umělců bere svou profesi jako způsob obživy a kdo jako poslání. Druhá půle patřila klasickému opernímu repertoáru 19. století, který pěvecky i herecky překrásně připravila finská koloraturní sopranistka Tuuli Takala. Herecky zejména v Offfenbachovi jako loutka. Závěrečný přídavek árie Královny noci z Mozartovy Kouzelné flétny byl pověstnou třešinkou na dortu. Tuuli Takala má velmi příjemnou barvu hlasu, hlas je vyrovnaný, plný, čistý, je přirozeně herecky nadaná a na jevišti působí spontánně a sympaticky. Za svůj výkon obdržela Cenu festivalu Pražské jaro a Cenu festivalu České sny. Korunovanou královnou večera nicméně byla maličká Elim Chan, která suverénně řídila orchestr, do poslední noty a fráze pečlivě připravila každou ze skladeb a celý večer sloužila hudbě, byla součástí orchestru, daleka jakékoliv prezentace své osoby před orchestrem, jak tomu u mnoha jejích mužských kolegů bývá. Orchestr si ten večer musel poradit se skutečně širokým a různorodým repertoárem od klasiky 20. století po operu století devatenáctého a to se povedlo. 

V první půli pátečního večera vystoupilo domácí Kytarové duo Jókaiová Hnat s průřezem repertoáru od baroka po soudobou hudbu. Kytara má všeobecně handicap svého relativně slabého zvuku a to i v případě dua. Záleží tedy hlavně na výběru repertoáru a jeho přednesu, aby se recitál neproměnil v nudu. Otázkou je, zda se držet jednoho stylového období, protože pakliže se jedná o průřez a prezentaci skladeb baroka, romantismu či soudobých je třeba k nim přistupovat interpretačně rozdílně, aby posluchač zaznamenal rozdíl mezi jednotlivými styly. A to se duu příliš nepovedlo. Nejzajímavější byla skladba Srba Dušana Bogdanoviće Sonata Fantasia nebo barevnější přídavek Isaaca Albenize, který byl snad ze všech skladeb nejzdařilejší, ale na přídavek příliš dlouhý.

Jak se má v dnešní době interpret prezentovat předvedl ve druhé půli pátečního večera holandský perkusionista Dominique Vleeshouwers, vítěz soutěže TROMP Percussion Eindhoven v roce 2014. Svůj koncert zahájil v programu neuvedenou skladbou Johna Cage 4´33´´, čímž v dobrém smyslu slova žilinské publikum znejistěl hned v začátku. Že je vynikající hudebník, ale i performer, který ovládá řadu etnických nástrojů a který má koncept svého recitálu promyšlený do detailů, včetně osvětlení pódia nebo herecké akce, předvedl ve skladbách Kevina Volanse, Karlheinze Stockhausena a ve své vlastní improvizaci s elektronikou na Marimba Phase Stevea Reicha. Dominique Vleeshouwers prostřednictvím elektroniky vrstvil a zpracovával jednotlivé smyčky na sebe, zapojoval akustickou marimbu a diváci se tak v přímém přenosu měli možnost účastnit kompozičního procesu. Něco podobného v Žilině ještě nebylo. Při poslední skladbě Le corp à corps Georgese Aperghise několik posluchačů demonstrativně opustilo sál, ale ti, co zůstali až do konce, byli přítomni nové formě soudobého umění a je jen dobře, že pořadatel festivalu Hudobné centrum Bratislava podobné koncerty zařazuje. Publikum mělo možnost zatleskat až po závěrečné skladbě, což bylo také dobře, protože se nenarušovala kontinuita recitálové dramaturgie, v podstatě jakéhosi představení jednoho muže. Jako odměna pozůstalým zazněla v podobě přídavku původně plánovaná jedna z vět Suity Poplar Brasileira Hectora Villa – Lobose. Velmi inspirativní večer, zejména pro posluchače žilinské konzervatoře.

Lenka Nota

Aziz Shokhakimov, foto Roderik KučavíkV česko-slovenskom recenzistickom tandeme bude táto recenzia teraz pokračovať z pera slovenskej účastníčky záverečného koncertu.  Koncert 23. 4. 2016 bol pre Žilinčanov pamätný, pretože tak silná orchestrálna /aj početne/ zostava na pódiu Domu umenia Fatra býva zriedkavo. Slovenský filharmonici v Žiline boli síce veľkým lákadlom, no svoje určite zohrala aj špeciálna dramaturgia, rozpoltená na úvodné dielo, 2. slovenskú premiéru skladby Ten minutes about Katyň pre sláčikový orchester /2012/ Jevgenija Iršaia a koncertantný anglický a ruský symfonický romantizmus /E. Elgar a P.I.Čajkovskij/.

Iršaiova skladba Katyň  premiérovo zaznela 27.4.2013 v Poľsku, práve tam, kde to bolo historicky opodstatnené, /Koncertná sieň Filharmónie Karola Szymanowského Krakow, Krakovskú filharmóniu dirigoval Mario Košik/. Na Slovensku dielo s humanistickým posolstvom prvý krát počuli v Koncertnej sieni Slovenskej filharmónie Bratislava, /21.4.2016/. SF dirigoval Aziz Shokhakimov a ten istý dirigent a orchester zopakovali skladbu na záverečnom koncerte festivalu Allegretto 23. 4. 2016. Výborné načasovanie skladby pripomenulo historické pozadie tabuizovanej Katynskej tragédie, keď v apríli 1940 začal stalinský masaker poľských vojakov, inteligencie a odporcov komunizmu, vrátane asi 500 etnických Poliakov z Československa. Iršai touto protestnou skladbou (inšpirovanou filmom Ten minutes older) po 72 rokoch ako prvý vzdal hold neznámym obetiam. Voľbou výrazová bipolarity, expresívnej chromatiky expozície a chorálovej spevnosti záveru poukázal Iršai na krutosť a nezmyselnosť totalitných režimov. Oceňujem uvedenie tejto Iršaiovej skladby na žilinskom festivale, zameranom prednostne na interpretačné umenie. Dejisko koncertu je to blízko ku poľským hraniciam…. O to viac na záverečnom koncerte kontrastne pôsobil hudobný mikrosvet  ostrovného romantika Edwarda Elgara, tiež otraseného poslednou vojnou.  Koncert pre violončelo a orchester e mol op. 85 priniesol pred užasnuté publikum svet ľúbeznej komornej harmónie, krásnych melódií a to napriek tomu, že vznikol 1919, teda po skončení 1.sv. vojny. Paradoxne, mnohí skladatelia sú po nezmyselných katalizmách nezriedka vysoko nad svetom prízemných deštrukčných síl. Neuveriteľne citlivo a muzikálne predniesla Elgarov koncert mnohými cenami ovenčená francúzsko-belgická šarmantná violončelistka Camille Thomas. Jej prednosti spočívali v spoľahlivej výrazovo-technickej istote, kultivovanej farebnosti tónu tak lyrických ako aj virtuóznych pasáží a precíznej formulácii hudobných tém v hierarchickom usporiadaní. Camille Thomas bola skvelá aj napriek tomu, že ešte len končí koncertnú interpretáciu na weimarskej Lisztovej Akadémii. 

Camille Thomas, foto Roderik Kučavík

Repríza bratislavského koncertu /21.4./ z Reduty na Festivale Allegretto ponúkla účinkujúcim príležitosť ustáliť predstavy o zvukovej podobe diel. Finále prehliadky v podaní Slovenskej filharmónie a uzbeckého dirigenta Aziza Shokhakimova pridalo na lesku záverečnému podujatiu. To je síce kombinácia nezvyklá, ale tento dirigentský talent od 2010 keď získal 2.cenu na Mahler International Conducting Competition je k nezastaveniu… Už dirigoval v USA, Miláne, Darmstadte, Drážďanoch, Francúzsku, Taliansku, chce ho aj London Philharmonic… No a mala ho aj Žilina. Shokhakimov má vynikajúcu techniku, strhujúci temperament, vie obsah partitúry „ukázať“ orchestru. Má suverénny prejav, neraz prekvapil celým radom tematických detailov v rozľahlej partitúre Čajkovského 6. Symfónie  h mol „Patetickej“. Tak ako si to ruská emotívna dráma žiadala – vykresal z orchestra poetické lyrické témy, aj silné vzruchy a výbušné expanzie na tektonických zlomoch symfonickej scény. Len k jednému nepohol orchester – k živšiemu tempu. Prakticky celá symfónia bola o poznanie pomalšia, ako sa zvykne hrávať, čo v konečnom dôsledku pridalo skladbe na patetickom duchu. O to viac sme si vychutnali záverečné Adagio a jeho vizionársky smútok.

Melánia Puškášová

Chcem na záver recenzie pripomenúť vetu z úvodu recenzie Lenky Nota: pozitivem je festivalová dramaturgie zohledňující jak tradiční koncertní program, přičemž ale každý rok zazní několik skladeb slovenských autorů, stejně jako soudobá hudba“.  Lebo presne tak to bolo…

Sdílet článek: