středa, 29. září 2021

Cardiff Singer of the World 2021: Ohlédnutí za letošní soutěží

Napsal(a) 

Finalisté letošního ročníku soutěže Cardiff Singer of the World, foto BBC Finalisté letošního ročníku soutěže Cardiff Singer of the Worldfoto: BBC

Kdo by si pomyslel, že BBC Cardiff Singer of the World 2021 – dva roky před 40. výročím založení soutěže – se bude konat ještě v době morové? Nyní, když se hudební provoz v Británii pomalu vrací do „nového normálu“, je až neuvěřitelné si připomenout, jak přísná byla letos nejrůznější bezpečnostní opatření, především pro soutěžící. Pandemie však tuto nejslavnější světovou vokální soutěž rozhodně neumlčela.

Soutěž měla jako obvykle dvě části – Song Prize a Main Prize, a přestože diváků bylo pořídku, a i pro ně platily různé zákazy, atmosféra v sále byla plná energie. Porota se skládala jen ze tří členů, a patronka soutěže Dame Kiri te Kanawa – která podpořila všechny ceny částkou okolo 30 000 liber – musela sledovat soutěž ze svého domova na Novém Zélandě.

Byl to malý zázrak, že všichni zpěváci prošli úspěšně jak dvoutýdenní karanténou, tak testy, bohužel však přece jen došlo k jednomu zklamání. Sedmadvacetiletá islandská sopranistka Álfheiður Erla Guðmundsdóttir obdržela po příletu z Islandu do Cardiffu telefonické oznámení o nákaze v okruhu lidí, s nimiž přišla do styku. Bezpečnostní pravidla musela samozřejmě být dodržena, a tak musela zpěvačka ze soutěže odstoupit.

Téměř za příslovečných pět minut dvanáct pak dostala jednatřicetiletá britská mezzosopranistka Claire Barnett-Jones, jedna z oficiálních „rezervistek“ soutěže, 15. června večer vzkaz od vedení soutěže o jejím postupu do hlavní části. V jedenáct už seděla za volantem, do Cardiffu dorazila ze Somersetu v půl jedné ráno 16. června, a v půl jedné odpoledne bylo potvrzeno, že bude soutěžit téhož dne – po rychlostní zkoušce s BBC National Orchestra of Wales (dirigoval Andrew Litton). To je opravdu postup jako ve snu.

Co očekávali od soutěžících porotci? Pro renomovanou americkou sopranistku Robertu Alexander to byla „vokální zdatnost a opravdové umění“. A jak také řekla komentátorům v BBC, „to nejdůležitější je samotná hudba – zpěvák nebo zpěvačka musí umět postavit sebe mimo ni. To je známka umělce.“ John Gilhooly, umělecký a výkonný ředitel Wigmore Hall – jednoho z nejlepších koncertních sálů v Londýně – již byl členem poroty v této soutěži mnohokrát. Jemu šlo především o „kouzlo a komunikaci“, tak jako o „vyrovnanost a sebedůvěru“. A velšský basbarytonista Neal Davies – který získal hlavní cenu v písňové kategorii v roce 1991 – chtěl, aby zpěváci v této kategorii „píseň nějak oživili“: podle jeho názoru musí zpěvák umět podat, během několika minut, „celý obrázek mini-dramatu“. A samozřejmě dramaturgie je důležitou součástí každého vystoupení.

Trofej pro vítěze, foto BBC Trofej pro vítězefoto: BBC

V písňové kategorii doprovázeli zpěváky, tak jako v předchozích soutěžích, známí klavíristé Llŷr Williams a Simon Lepper. Vzhledem k tomu, že obdrželi notový materiál pouze šest týdnů před soutěží, a zkoušky s každým zpěvákem či zpěvačkou byly jen dvakrát po dvou hodinách (a při zachování nutného odstupu), dělali oba téměř zázraky, a dokázali si vytvořit se soutěžícími pozoruhodný vztah. Ve finále hlavní ceny pak doprovázely zpěváky dva prvotřídní orchestry – BBC National Orchestra of Wales a orchestr Welsh National Opery, které řídili američtí dirigenti Andrew Litton a Michael Christie.

Letos bylo zpěváků méně než obvykle – pouze šestnáct. Tak jako jindy, nejpočetněji byl i letos zastoupen soprán (šest soutěžících); mezzosopranistky byly tři, a zúčastnili se jen jeden tenor a jeden bas. Velmi silné bylo však zastoupení dalších nízkých mužských hlasů – čtyři barytonisté a jeden basbarytonista.

V písňové kategorii soutěžilo 14 účastníků. Šest zpěváků a zpěvaček bylo z různých zemí v Africe a Asii (dva z Afriky – sopranistka z Jižní Afriky a barytonista z Madagaskaru, z Asie pak čtyři: barytonista a basbarytonista z Jižní Koreje, tenorista z Číny a barytonista z Mongolska). Jeden barytonista byl Afroameričan. Jinými slovy, sedm zpěváků – 50 % z celkového počtu v této kategorii – nebyli Evropané. I v hlavní kategorii bylo ze šestnácti účastníků sedm z jiných světadílů.

Byla to náhoda? Byla za tím nějaká politika? To by se těžko dalo zjistit. Raději bych myslela, že krásné hlasy a pozoruhodný talent se najdou kdekoliv. A zdá se, že se čím dál tím víc nacházejí i v zemích, z nichž dosud v Cardiffu žádní zpěváci nesoutěžili (Kosovo nebo Madagaskar), a byli ochotni – v této podivné a nejisté době – podstoupit riziko do Walesu přijet. Navíc mohli snad někteří zpěváci mít i jiný původ – tmavovlasá a černooká Ruska z Rjazaně Jevgenia Asanova mohla mít i jiné než čistě ruské kořeny, a venezuelská sopranistka Maria Brea (která podle svého vlastního doznání zahrnula do svého výběru tradiční sefardskou lidovou píseň jako protest proti antisemitismu v USA) snad mohla mít sefardské kořeny. Z Británie byly pouze tři účastnice (dvě mezzosopranistky a jedna velšská sopranistka), z Evropské unie dva účastníci (Rakousko a Dánsko). Devět soutěžících však buď studuje v EU, nebo jsou členy tamních operního souborů (po případě platí obojí).

Pozoruhodný byl letos fakt, že nesoutěžili žádní Němci (mezi účastníky v písňové kategorii však bylo několik zpěváků různých národností, kteří byli vyškoleni v operních studiích u německých scén). Nesoutěžili ani žádní Holanďané nebo Belgičané, ani Švédové, Finové či Norové a ani Francouzi, Španělé nebo Portugalci. A bohužel ani nikdo z České republiky, Slovenska, Polska, Maďarska, Rumunska, Bulharska, Chorvatska, Srbska či Slovinska. Ze severní Ameriky byl pouze barytonista z USA, a jedna sopranistka byla z Jižní Ameriky.

Jevgenia Asanova, foto BBC Jevgenia Asanovafoto: BBC

Nejmladší zpěvačkou na soutěži byla šestadvacetiletá ruská mezzosopranistka Jevgenia Asanova, nejmladší zpěvák byl sedmadvacetiletý jihokorejský basbarytonista Jusung Park; nejstarší, ve 32 letech, byli afroamerický barytonista Reginald Smith Jr, čínský tenor Chuan Wang a mongolský barytonista Ankhbayar Enkhbold (který soutěžil podruhé – poprvé soutěžil před dvěma lety).

Vždy jsem měla velký zájem o písňovou část této soutěže, a navíc vždy velmi ráda poslouchám nové pěvecké talenty. Nicméně v pěti individuálních recitálech, byť úroveň byla vysoká, upoutali mou pozornost jen tři zpěváci. Velšská sopranistka Sarah Gilford, která studovala v operním studiu Bayerische Staatsoper v Mnichově, má hlas jako stříbrný zvonek, a v pěkném programu zazpívala mimo jiné dvě čísla z Italského zpěvníku Hugo Wolfa (Schweig’ einmal still a Wenn du, mein Liebster, steigst zum Himmel auf), známou Lisztovu píseň Oh! Quand je dors, Waltonův The Contrast (ze Song for the Lord Mayor’s Table, č. 5), a Titania’s Song sedmasedmdesátileté australské skladatelky Alison Bauld. Gilford je výborná umělkyně, rozená komorní pěvkyně, a v písňové kategorii měla na začátku souboje o první cenu slibnou pozici.

Můj další oblíbenec, mongolský barytonista Ankhbayar Enkhbold, má nádherně vypulírovaný hlas, skvělou techniku a úžasnou kontrolu dechu; od roku 2007 vyhrál již několik cen. Zazpíval kromě Richarda Strausse (Die Nacht, op. 10, č. 3) krásnou Rachmaninovu píseň V mlčení tajné noci, op.4, č. 3, a Čajkovského Když vládne den, op 47, č. 6.  Jeho ruská výslovnost byla dobrá, a tento repertoár mu zřejmě vyhovuje; v Ideale Francesca Tostiho bylo jeho závěrečné pianissimo vynikající (zpěvák žije v Miláně, a jeho italská výslovnost je velmi dobrá). I diváci jej měli ve velké oblibě, tak jako i někteří komentátoři. Bohužel však měl občas malé rytmické problémy, a schází mu ještě poněkud větší rafinovanost, pokud se týká výrazu.

Překvapilo mě, že Jihokorejec Jusung Park se považuje za basbarytonistu; jeho skvělý, zvučný hlas zní ve vyšším rejstříku zcela bez problémů. Do svého programu zařadil Erstarrung ze Schubertovy Winterreise, atmosférickou Schumannovu píseň Die beiden Grenadiere, op. 49, č. 1 a první číslo z Wolfových Mörike Lieder; jeho německá výslovnost byla dobrá, a v Tostiho srdceryvném Non t’amo più! odvedl i dobrou italštinu.

Čínský tenorista Chuan Wang uvedl ve svém dobrém programu Rossiniho Bolero, píseň Reynaldo Hahna (A Chloris), Rachmaninovu populární romanci Nezpívej, krasavice, a Pace non trovo z Lisztova cyklu Tre Sonetti di Petrarca. Hlasově však byl disponován spíš pro operu (v současné době studuje na La Scala Academy). A venezuelská sopranistka Maria Brea (která studuje na Juilliard School v New Yorku) byla po operním kole předchozího večera zřejmě unavená, a přestože její program byl zajímavý (soudobý venezuelský skladatel Pablo Camacaro, Debussy, Purcell a krásná sefardská píseň), na postup do finále neměla šanci.

Ankhbayar Enkhbold, foto BBC Ankhbayar Enkhboldfoto: BBC

Několik komentátorů horovalo pro jednatřicetiletou rakouskou sopranistku Christinu Gansch. Inteligentní zpěvačka ovládá velmi dobře několik jazyků a dobře komunikuje (mimo jiné, když jí upadla při výstupu jedna náušnice, obdivuhodně nepohnula ani brvou). Její hlas mi však nepřipadal nikterak výjimečný. Na jejím programu byli Mozart (Zauberer), a dále Loewe (scéna z Fausta, Ach neige, du Schmerzenreiche), Schumann (Singet nicht in Trauertönen, op. 98a, č. 7), a dvě pěkné písně anglického skladatele Rogera Quiltera (1877–1953), The faithless shepherdess a By a fountainside. Dost skladeb, které zpívala, však bylo v pomalém tempu, a přes dobrý přednes mne nijak zvlášť nenadchla. Otázkou je navíc, proč se vůbec chtěla soutěže zúčastnit – zpívala již na špičkových operních scénách v Evropě, včetně Royal Opery Covent Garden.

Osmadvacetiletý barytonista Michael Arivony z Madagaskaru, který nyní studuje ve Vídni, nadchl svým hlasem a programem (Ravel, Histoires naturelles, Schumann, Schubert a Vaughan Williams) několik komentátorů; inteligentní umělec má opravdu pěkný instrument, a i on ovládá velmi dobře několik jazyků. Na můj vkus však byl trochu příliš „naučený“. A sopranistku z Kosova, třicetiletou Elbenitu Kajtazi Halimi, nyní členku hamburské opery, bylo těžké zařadit, i když má její velký hlas obrovskou škálu barev. S věkem bude její hlas pravděpodobně ještě větší, a celkově bude určitě vhodnější pro operní repertoár; navíc má zpěvačka podle mého názoru už nyní dost velké vibrato.

Do finále se propracovalo pět zpěváků: rakouská sopranistka Christina Gansch, velšská sopranistka Sarah Gilford a jihoafrická sopranistka Masabane Cecilia Rangwanasha (soprán každé z těchto tří zpěvaček je ale opravdu zcela jiného typu), ze zpěváků pak dva barytonisté – Michael Arivony z Madagaskaru a Gihoon Kim z Jižní Koreje. Rangwanasha – moje třetí preference – sice své kolo nevyhrála, ale porota ji přesto do finále zařadila. Ve svém kole zpívala kromě Richarda Strausse (Frühling a September) a Widmung ze Schumannova cyklu Myrthen, op. 25, č. 1 také pěknou píseň Mali, die slaaf, se Lied („Píseň otrokyně Mali“) jihoafrického skladatele Stephana Le Roux Maraise. Sopranistka ji zazpívala v afrikánštině – tento jazyk se patrně objevil na programu soutěže během téměř 40 let jejího trvání poprvé.  

Jak bylo vidět za několik posledních let, mnoho soutěžících v této kategorii (tak jako i v hlavní ceně soutěže) se zúčastnilo různých renomovaných evropských programů pro mladé umělce, a řada již měla dost zkušeností na jevišti. Někteří jsou členy různých dobrých, ba dokonce špičkových operních souborů v Evropě, nebo se jimi mají brzy stát. Tak například anglická sopranistka Sarah Gilford (z mnichovského studia) nastupuje v sezoně 2021/2022 na scéně v rakouském Klagenfurtu; Elbenita Kajtazi Halimi z Kosova je členkou hamburské opery a v roce 2023 bude zpívat v Glyndebourne v Nápoji lásky; a anglická mezzosopranistka Stephanie Edwards (s velšskými kořeny) bude příští rok zpívat na anglické scéně Garsington Opera.

Michael Arivony, foto BBC Michael Arivonyfoto: BBC

To je všechno v pořádku, ale ve finále písňové kategorie, ve čtvrtek 17. června, jsem byla trochu překvapená: ačkoliv několik zpěváků mělo velké a velmi dobré hlasy a jiní převedli značné umění, na začátku večera jsem neuslyšela nic, co by mne opravdu chytlo za srdce. Ze všech zpěváků v jednotlivých recitálech se mi do té doby nejvíc líbila velšská sopranistka Sarah Gilford s velmi pěkným, stříbrným hlasem a výborným přednesem. I ve finále měla velmi dobře sestavený program – Schumann, Mendelssohn, Richard Strauss, Les lilas qui avaient fleuri l’année dernière (Clairières dans le ciel, č. 9) z pera Nadii Boulanger, a líbeznou velšskou ukolébavku. Nicméně nepřinesla nic opravdu výjimečného.

Ze tří sopranistek a dvou barytonistů, kteří se do finále propracovali, nebyl žádný ohňostroj ani ve vystoupení Christine Gansch. Zazpívala jedno číslo (Wer hat dies Liedlein erdacht?) z Mahlerova Chlapcova kouzelného rohu, Rote Rosen Richarda Strausse, krásnou píseň Joaquína Rodriga (¿Con qué la lavaré? ze Čtyř madrigalů), a bonbónek z pera Johanna Strausse II (Draußen in Sievering, z jeho u nás málo známé operety Die Tänzerin Fanny Elssler). Byl to dobře sestavený program a Gansch je vybroušená umělkyně, která má navíc operetu v krvi. Několik skladeb však bylo v pomalém tempu, a zpěvačka mne prostě nijak nenadchla.

Cardiffskému publiku se ve finále velmi líbil barytonista Michael Arivony. Na jeho programu byl především Poulenc (tři čísla ze Chansons villageoisesChanson du clair tamis, Les gars qui vont à la fête, a C’est le joli printemps), dále Brittenův Tom Bowling, pak tradiční, nostalgická píseň z Madagaskaru, Ilay Vohitra manga, a Debussyho Nuit d’étoiles. Obzvlášť se mi líbilo jeho poslední číslo, Seemann’s Abschied z Wolfových Eichendorff-Lieder, v němž bylo znát takřka pel jeho hlasu. Nicméně v průběhu programu nebyl jeho výkon vždy zcela vyrovnaný.

Barytonista Gihoon Kim je v současné době v hannoverské opeře, a brzy má údajně debutovat v Bayerische Staaatsoper (mimochodem, podle vlastního doznání se mohl stát i profesionálním boxerem). Uvedl poněkud neobvyklý program – Sea moods americké skladatelky z 20. století Mildred Lund Tyson (věnovanou norské wagneriánské hvězdě Kirsten Flagstad), dále Promethea Huga Wolfa, a píseň korejského skladatele Kim Joo-Wona, Like the wind that meets the lotus („Jako vítr, když se setká s lotosem“). Zpěvák má neobyčejně velký hlas, ale přitom ještě navíc zbytečně přeháněl forte – několikrát to bylo opravdu přespříliš, a měla jsem pocit, že si pokazil šance.

Celý večer jsem toužila po velkém objevu – po někom, kdo by byl ještě mladý, výjimečně nadaný, o němž jsme předtím mnoho neslyšeli a kdo by si nás úplně podmanil. Mé přání bylo nakonec vyplněno! Když zahájila jihoafrická sopranistka Masabane Cecilia Rangwanasha, jako poslední z pěti finalistů, svůj program se Schubertovou Gretchen am Spinnrade, začala jsem si horoucně přát, aby nic nezhatilo její jedinečný výkon (její program zahrnoval také milostnou píseň Isithandwa Sam v jejím rodném jazyce xhosa, a Lisztovu Lorelei. Její přednes a krásný hlas tmavší barvy jsem ocenila i dřív, měla jsem však dojem, že velšská sopranistka – s pestřejším programem ve třetím recitálu soutěže – by mohla mít větší šanci. Ve finále však dala Jihoafričanka svému vystoupení všechno. Když začala své poslední číslo, burcující spirituál Ride up in the Chariot (Betty Jackson King), bylo nabíledni, že žádný z finalistů této části soutěže se nemohl vyrovnat tak neobyčejnému hlasu a tak procítěnému provedení; závěr spirituálu byl fenomenální.

Masabane Cecilia Rangwanasha, foto BBC Masabane Cecilia Rangwanashafoto: BBC

Tři členové poroty se brzy vrátili do sálu s oznámením, že jednomyslně hlasovali pro umělce, „který je dojmul nejvíc“. Ano, Jihoafričanku z národa Xhosa ve východním Kapsku, která zpívala už od dětství v místním kostele, poté vystudovala v Kapském Městě a nakonec byla pozvána do Londýna do studijního programu Jette Parker pro mladé umělce u Royal Opery Covent Garden. Není sice docela neznámá – vystupovala už v Jižní Africe a na turné v Jižní Koreji, a v ROH byla vybrána (před pandemií) do několika menších rolí; od podzimu 2021 pak bude působit dvě sezony jako sólistka v souboru Staatsoper ve švýcarském Bernu (tak jako čirou náhodou i další účastnice letošní soutěže, ruská mezzosopranistka Jevgenia Asanova). Z provincie Limpopo k získání jedné z prvních cen na nejslavnější vokální soutěži na světě je to však přesto stále neuvěřitelná cesta. Zpěvačka získala 10 000 liber a mimo jiné i příslib recitálu v londýnské Wigmore Hall.

Charismatická Rangwanasha byla na soutěži druhou nejmladší zpěvačkou. Ačkoliv ještě potřebuje zdokonalit některé aspekty svého výkonu, má hlas světového formátu, který mi připomínal mladou Jessye Norman. Navíc její skromnost, svrchovaná svědomitost, umění, naprostá oddanost hudbě a čistá radost ze zpěvu musely každému pohnout srdcem. Nepochybuji, že má před sebou hvězdnou budoucnost. Nicméně i když má zpěvačka velký a nádherný hlas, a o hloubce jejího provedení každé skladby nebylo pochyb, tento typ hlasu je pravděpodobně přece jen vhodnější pro operní než písňový repertoár.

Vzhledem k potížím, s nimiž se zpěváci během pandemie potýkali, byla celková úroveň v obou částech soutěže opravdu nad očekávání. Přesto, jak moudře poznamenala členka poroty Roberta Alexander, „dokonalost není zajímavá“. Do finále hlavní ceny se dostal pouze jeden zpěvák, jihokorejský barytonista Gihoon Kim; zbytek pětice finalistů tvořily dvě sopranistky a dvě mezzosopranistky. A nelze znovu pominout fakt, že v této pětici byly jen dvě z kontinentální Evropy – zbývající tři soutěžící byli Jihokorejec, Jihoafričanka a Gruzínka.

Z pěti finalistů byli tři také ve finále písňové kategorie, včetně Rakušanky Christiny Gansch. Dramaturgie jejího programu byla i ve finále hlavní ceny dobře promyšlená: v árii Donny Elviry Ah! Chi mi dice mai byl její přednes dobrý, avšak árie Gretchen z Fausta, tentokrát Schumannova (Ach neige, du Schmerzenreiche), nebyla úplně bezchybná, a árie z Händelova Orlanda (Amor è qual vento) nebyla asi šťastná volba. Jsou v ní totiž obrovské, obtížné skoky mezi rejstříky, a podle mého názoru zpěvačka nezvládla přechod do prsního rejstříku vždy dokonale. Snad byla unavená – je novopečená maminka, a pětiměsíční dítě dá určitě dost práce.

Christina Gansch, foto BBC Christina Ganschfoto: BBC

Gihoon Kim začal své vystoupení ve finále Figarovou árií z Lazebníka, Largo al factotum. Tuto klasickou ukázku z barytonového repertoáru podal dobře, a jeho italská výslovnost byla rovněž dobrá, nicméně víc humoru by určitě nebylo ke škodě. I další árie patřila k příslovečným „válečným koňům“ – O du, mein holder Abendstern z Tannhäusera. Krásný přednes, dobrá němčina a k mému příjemnému překvapení zde zpěvák ukázal, že umí uplatnit i dokonalé pianissimo. Nejlepší výkon však podal v jímavé závěrečné árii z Giordanova Chéniera (Nemico della patria), a jeho italština byla i zde velmi dobrá. Ačkoliv je tento zpěvák v pouhých devětadvaceti letech velmi dobrý komunikátor, a má skutečně velký hlas (který si však zřejmě bude muset šetřit – bude muset umět určité role odmítat), přece jen byl jeho program na můj vkus příliš konvenční.

Jediná Britka ve finále, jednatřicetiletá mezzosopranistka Claire Barnett-Jones (v současné době „Young Artist“ v English National Opeře), se do soutěže dostala jako rezervistka na poslední chvíli. Přesto postoupila do finále. Mezzosopranistka s velšskými kořeny má pěkný hlas velmi tmavé barvy, a její program byl výborně sestaven: ve známé áriii Cruda sorte z Rossiniho Italky v Alžíru předvedla dobrý výkon, ještě lepší však byla v čísle z Mahlerových Písní potulného tovaryše (Ich hab’ein glühend Messer): její provedení, s velkým důrazem na dramatický aspekt skladby, bylo skutečně přesvědčivé. Tento repertoár je zřejmě její přirozené teritorium, a místní publikum provedení právem ocenilo. A odezvu na její závěrečné číslo – The Swimmer ze Sea Pictures Edwarda Elgara – bylo v sále rovněž dobře slyšet (navíc diváci v Cardiffu vždy rádi podpoří účastníky s velšským zázemím, jež Claire Barnett-Jones podle jména bezesporu má).

Porotci i komentátoři byli v průběhu soutěže unešeni výkonem jihoafrické sopranistky: Masabane Cecilia Rangwanasha má „hlas neobyčejné krásy, síly a rozsahu“, a je to „báječná umělkyně“. Zpěvačka byla nadšená, když byla vybrána do finále jako tzv. „Wild Card“; a jak řekla v rozhovoru pro BBC, chtěla, „aby si posluchači vychutnali to, co zpívám – to je můj cíl“. Zazpívala pouze dvě čísla: Beim Schlafengehen ze Straussových Vier letzte Lieder (skvělé provedení s nádhernými výškami), a velmi dlouhou árii Elisabeth de Valois z Verdiho Dona Carlose (Toi qui sus le néant des grandeurs de ce monde). De Valois klečí v této scéně před hrobem Carlose V., otce jejího manžela, krále Filipa. Prohlašuje svou vůli pomoci Carlosovi naplnit jeho osud a osvobodit utlačovaný lid z Flander, a ví, že to bude její poslední úkol. Dramaturgie zde byla, symbolicky, zcela na místě, a obecenstvo odměnilo zpěvačku nadšeným potleskem. I tentokrát jsem jí velice fandila – je to plně zformovaná umělkyně světové třídy, a až na dva tři maličko rozkolísané tóny nebylo v provedení nic, co by se dalo vytknout; už jen fyzická výdrž v tak dlouhé árii byla obdivuhodná. Jedna z komentátorek (známá britská mezzosopranistka Alice Coote) byla, jak řekla, tímto majestátním hlasem takřka „šokována“: „Tak neobyčejný talent – to je něco, co se nedá naučit.“

Gihoon Kim, foto BBC Gihoon Kimfoto: BBC

Poslední vystoupení ve finále – a na celé soutěži – patřilo Natalii Kutateladze. Devětadvacetiletá Gruzínka, která vyhrála v prvním kole, studovala nejprve v Rusku a pak na Juilliard School v New Yorku. Má velký hlas krásné barvy, a v Rossiniho Cruda sorte předvedla lepší výkon než Britka Claire Barnett-Jones (a její italská výslovnost byla velmi dobrá). A její pojetí Habanery (L’amour est un oiseau rebelle) z Carmen bylo moderní – „to je Carmen budoucnosti“, poznamenala jedna z komentátorek, umělecká ředitelka londýnské scény English National Opera Annilese Miskimmon. Nicméně intonace byla na dvou či třech místech trochu nejistá. Podle vlastního doznání trpí zpěvačka dost velkou trémou, na pódiu však přesto ukázala velkou vyrovnanost, a dobrý výkon podala i v árii Charlotty z Massenetova Werthera (Va! Laisse couler mes larmes), v níž znovu upoutala krásná barva hlasu. Výborné podání árie z Donizettiho Favoritky (Fia dunque vero… O mio Fernando) pak přesvědčilo, že zpěvačka je klasická mezzosopranistka rossiniovského typu. Kutateladze má velké charisma a styl, a podle mého názoru je to umělkyně vysoké třídy, o níž ještě určitě uslyšíme.

Volba vítěze hlavní ceny Cardiff Singer of the World 2021 (ve výši 20 000 liber) mne poněkud překvapila: jihokorejský barytonista Gihoon Kim má obrovský hlas s velkou škálou barev, nicméně bych řekla, že hned několik zpěvaček ve finále mělo hlasy stejně dobrých kvalit, a méně konvenční program.

Po svém vystoupení ve finále získala Britka Claire Barnett-Jones Cenu publika (Dame Joan Sutherland Audience Prize, ve výši 2 500 liber). Při oznámení se (až trošku hystericky) rozesmála. A není divu: jak řekla v rozhovoru pro BBC Radio 3, dostat se do soutěže byl její sen – tím spíš, že během pandemie uvažovala o tom, zdali by měla pěvecké kariéry zanechat: „Na to, jak jít dál, jak udržet momentum, jsem měla šestnáct měsíců“.  Své vystoupení ve finále si proto, jak řekla, chtěla „vychutnat“.

Soutěž mohli diváci sledovat v celé Británii jako obvykle na rozhlasové stanici BBC Radio 3 a v televizi. Mezi televizními komentátory byla i známá britská mezzosopranistka Sarah Connolly, k rozhlasovým patřili jako v minulých ročnících velšská sopranistka Rebecca Evans a skotský klavírista Ian Burnside. Někteří komentátoři se vyjadřovali objektivně, jiní se o technických problémech zpěváků zmiňovali málo, i když zpěvák nebo zpěvačka distonovali (což nebylo ojedinělé), a zahrnovali všechny soutěžící až přehnanou chválou – jakoby snad měli nějaké poslání zdůrazňovat pouze jejich pozitivní rysy. Nadsazovat a dělat z výkonů na soutěži nějakou exotiku bylo zbytečné. Obecná úroveň úspěchu mezi mladými umělci – a to nejen těmi, kteří se dostanou do soutěží nebo do televize – je v mnoha ohledech velmi vysoká. Řady soutěžících – a ne vždy vítězů – se navíc určitě ujmou vlivné a důležité agentury. Jejich kariéra tak bude zaručena, a bude na nich, zdali budou pracovat na svém hlase a odstraňování určitých nedostatků i nadále.

Někteří komentátoři také opakovali některé poznámky x-krát (nedopočítala bych se, kolikrát jsem slyšela při opakovaném poslechu v rozhlase „to je hlas jako Rolls Royce“). Jako by chtěli něco vynahrazovat – což opravdu nemuseli. Letošní soutěž byla celkově na vysoké úrovni, a nepochybuji, že mnozí účastníci mají před sebou slibnou budoucnost.

Bude soutěž v roce 2023 ještě stále nějak ovlivněna následky pandemie? Pevně doufám, že ne – a že nic neodradí mladé zpěváky, aby přijeli předvést svou vokální dovednost a umění do hudbymilovné velšské metropole, kde se jim vždy dostává velké a upřímné podpory publika.

Mirka Zemanová

Mirka Zemanová je autorka dvou knih o Janáčkovi, vydaných v Londýně (Janáček. A Composer’s Life, 2002 a Janáček's Uncollected Essays on Music, 1993). Její články vyšly v několika evropských zemích, včetně Rakouska, Německa, Holandska, Španělska, Švédska a Švýcarska; v Británii psala pro scény English National Opera, Welsh National Opera, Scottish Opera a Opera North, a pro různé hudební časopisy, včetně měsíčníků Opera a Opera Now. V severní Americe psala pro Playbill, a pro scény Lyric Opera Chicago, Houston Grand Opera, San Francisco Opera, Seattle Opera, Santa Fe Opera, Washington Opera a Canadian National Opera v Torontu; v Asii pro National Centre for Performing Arts v Pekingu a Saito Kinen Matsumoto Festival v Japonsku. Pravidelně přispívá do španělského časopisu Ópera Actual. Pro Harmonii píše od roku 2009.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.