středa, 1. březen 2017

Až se jaro otevře, buďte u toho. Pražské jaro 2017 s Barenboimem, Pendereckim nebo Kate Lindsey

Napsal(a) 

Kate Lindsey Kate Lindsey

Když jsme v prosinci připravovali přílohu jednoho celostátního deníku věnovanou právě zveřejněnému programu 72. ročníku, jistý čas jsme s kolegy diskutovali o vhodnosti nadpisu úvodního slova ředitele festivalu Romana Bělora, nadpis článku totiž vymyslel šéfredaktor: „Pražské jaro bude mít něco pro každého“. V některých z nás možná vznikla obava, že to bude vykládáno jako snaha příliš se vlichotit publiku, že dramaturgie je málo vyprofilovaná, chybí jí jednotící téma.

Naopak, tento nadpis vlastně docela přesně vystihuje blahodárnost tohoto festivalu jakožto široce rozkročeného svátku hudby: je platformou, na které se česká klasická hudba a české interpretační umění stýkají pravidelně, ve velkém rozsahu a na vysoké úrovni se zahraniční scénou. Tím se vymaňují ze sevření lokálnosti a podrobují se přísným měřítkům skutečné světovosti. Z této synergie pak profituje především český posluchač a divák, který se stává orientovaným, znalým a náročným.

Pražské jaro s téměř padesáti koncerty na ploše tří týdnů a téměř čtyřiceti tisíci prodaných vstupenek musí uspokojit různá, často protichůdná očekávání: milovník velkého orchestrálního zvuku by byl nejraději, kdyby festival uváděl co nejvíce symfonických koncertů, někdo naopak dává přednost niternému zážitku z komorní hudby. Poučená interpretace staré hudby si získává v posledních letech stále více příznivců, naproti tomu mnozí lační slyšet novinky z tvorby současných skladatelů. Někomu se srdce rozbuší při poslechu hudby jižanského temperamentu, druhý touží po meditaci s hudbou severských autorů. Pražské jaro nikdy nebylo a pravděpodobně nebude festivalem hudby výhradně symfonické, nebo komorní, soudobé, nebo staré, jižanské, či severské, vokální, nebo instrumentální. Z barevného spektra klasické hudby „bude mít něco pro každého“ a v rámci možností, které jsou dány logistikou hostování zahraničních umělců, bude těmto koncertům vetkána jednotící dramaturgická linka – jako byl v loňském roce pobaltský akcent, v letošním roce pokračující španělský cyklus, či je Víkend komorní hudby zastřešen tématem „Předsudky, překážky, pronásledování“.

Velkou konkurenční výhodou, kterou Pražské jaro disponuje, je umělecká rada festivalu. O její názor se může management festivalu opřít při koncipování dramaturgie. Jejím předsedou je dirigent Jiří Bělohlávek a dále jsou v ní zastoupeni osobnosti z obdivuhodné šíře oborů: houslista Ivan Ženatý, dirigent Petr Altrichter specialista na starou hudbu Václav Luks, odborník na komorní hudbu violoncellista Marek Jerie, skladatelka Ľubica Čekovská, operní pěvec Adam Plachetka, hornista a dirigent Radek Baborák, muzikolog Bohuslav Vítek a operní režisér Jiří Heřman. Umělecká rada se schází přibližně čtyřikrát do roka, aby s ní management konzultoval program, který se připravuje s několikaletým předstihem. Jejich zkušenosti, renomé a přehled jsou zárukou špičkové úrovně festivalu. Často jsou inspirací v hledání nových talentů, neotřelých programových nápadů, z osobní spolupráce vědí, který umělec je ve špičkové formě, který naopak. Mohou doporučit, kdo se nejlépe hodí k interpretaci zamýšlené skladby.

V plánování se jako první usazují hostování zahraničních orchestrů a sólistů. Už nyní je například jasné, kdo bude zahajovat a uzavírat Pražské jaro v roce 2019, na spadnutí je dohoda s dirigentem úvodního koncertu festivalu v roce 2020. Pokud vše vyjde podle plánů, bude to skutečně originální spojení (a spekulace mohou začít☺). Snahou je koordinovat záměry festivalu s požadavky zahraničních pořadatelů, kteří budou hostit orchestry na jejich turné. To je z ekonomické logiky věci vlastně jedinou reálnou možností, jak dovézt zahraniční symfonický aparát běžně čítající na sto lidí (ty musíte dopravit, včetně nástrojů či notového materiálu, ubytovat…).

Kupříkladu dramaturgií Pražského jara 2017 se management festivalu a umělecká rada intenzivně zabývali už roku 2014, předběžná domluva o zahajovacím koncertu, tedy hostování Vídeňských filharmoniků s Danielem Barenboimem, se však datuje do roku 2012. Na jaře roku 2016 pak byl program již téměř kompletní, zbývalo doladit jen některé detaily převážně komorních koncertů. Tolik drobné nahlédnutí do zákulisí příprav festivalu, nyní už je mi ctí vám představit pestrý program nadcházejícího ročníku.

Mimořádné zahájení

Přehlídku prominentních zahraničních symfonických orchestrů, jakožto i festival samotný, zahájí těleso, které mnozí řadí na první příčku pomyslného žebříčku nejlepších světových orchestrů – Vídeňští filharmonikové v čele s dirigentem Danielem Barenboimem. Orchestr na Pražské jaro zavítá již posedmé – pocty zahájit festival se jim ale dostává vůbec poprvé. Daniel Barenboim pojal přípravy zahajovacího koncertu skutečně důkladně i velkolepě. Smetanovu Mou vlast zařadil na program abonentního koncertu Staatskapelle Berlin 12. a 13. prosince 2016 v Berlíně. Jen několik dní poté dílo nastudoval s Vídeňskými filharmoniky a uvedl na koncertech ve Vídni, Paříži a Kolíně nad Rýnem (16. až 21. prosince 2016). S Vídeňskými filharmoniky Mou vlast zahraje ještě v předvečer zahájení Pražského jara, a to v Mnichově – symbolicky ve městě, které po dlouhá desetiletí bylo spjato s působením dirigenta Rafaela Kubelíka, jenž tam Smetanův cyklus s velkým úspěchem uváděl. Po zahajovacích koncertech Pražského jara dílo představí ještě v Linci a opětovně ve Vídni.

Daniel Barenboim Daniel Barenboim

Zajímavostí je, že si Daniel Barenboim nechal zaslat videozáznam slavné Kubelíkovy interpretace z Pražského jara 1990. Jeho obdiv ke Kubelíkovi se okamžitě projevil také při natáčení dokumentárního filmu, který ve spolupráci s Českou televizí festival připravuje, jenž zachycuje Barenboimovu práci na zkouškách v Berlíně a Vídni. V rozhovoru se opakovaně ke Kubelíkovi vrací, nazval jej dokonce jedním z duchovních otců, kteří stáli na začátku jeho dirigentské kariéry. Zdůraznil rovněž, že téma „vlasti“ je v dnešní době stejně aktuální, jako v době Smetanově. Úzce se dotýká i jeho samotného – je obecně známo nakolik se aktivně angažuje v otázkách mimohudebních, lidskoprávních a politických, v hledání mírového řešení palestinsko-izraelské otázky, čehož je ostatně nejzářivějším důkazem jím založený West-Eastern Divan Orchestra, v němž bok po boku hrají mladí hudebníci z Izraele i Palestiny.

Režisérovi dokumentárního filmu Martinu Suchánkovi se podařilo nebývalé – Daniel Barenboim i Vídeňští filharmonikové dali souhlas k přítomnosti kamer už na první zkoušce. Diváci tak mohou sledovat jejich práci od prvních okamžiků, kdy dirigent představuje svou koncepci, tvaruje jednotlivé fráze, dává jim kýžený charakter a vysvětluje výstavbu díla, aby byla zřetelně formulována místa gradace a spočinutí. Nevypráví příliš dopodrobna o mimohudebním programu symfonických básní, české legendy zmiňuje jen rámcově. Jakoby tím chtěl podtrhnout schopnost díla promlouvat k mezinárodnímu publiku, akcentovat výpověď díla skrze archetypy lásky, přírody či historických legend, které jsou srozumitelné a do vlastní zkušenosti převoditelné ze samotného poslechu hudby publikem napříč světem.

Pokud by se měla Barenboimova práce charakterizovat jediným slovem, volil bych výraz „efektivita“. Do Vídně přivezl vlastní notový materiál, ve kterém naznačil fráze, vypracoval smyky, korigoval dynamiku, v některých místech dokonce v drobnostech upravil instrumentaci – kupříkladu na začátku Tábora nechává hrát kontrabasy o oktávu níže, což na rozdíl od Smetanovy doby umožňují dnešní pětistrunné kontrabasy. Dokáže však pohotově zareagovat na inspiraci od hráčů – ve Vídeňské filharmonii působí hned několik Čechů. Když jedna rychlá fráze Z českých luhů a hájů stále neměla zvuk, který Barenboim požadoval, ve skupině prvních houslí začala živá diskuze. Po ní koncertní mistr pana dirigenta požádal, zda by nemohli upravit smyk podle doporučení Milana Šeteny, jak je to prý zvykem hrát v Česku. Pan dirigent návrh přijal a od té chvíle pak vždy na konci zkoušky tak trochu v nadsázce se pléna zeptal: „I za českou sekci vše v pořádku?“

Živoucí legenda

Jedna z největších skladatelských osobností druhé poloviny dvacátého století Krzysztof Penderecki uzavře letošní ročník Pražského jara svou monumentální symfonií Sedm bran jeruzalémských. Klíčový představitel polské skladatelské školy, jehož kompoziční styl nejlépe vystihuje jeho vlastní výrok „vstřebat vše, co se kdy v hudbě stalo“, ve své tvorbě experimentoval se zvukem, tonalitou, netradičními vyjadřovacími prostředky a novými technickými vymoženostmi, aby se nakonec přiklonil k postromantickému symfonismu, v jehož duchu komponuje od poloviny 70. let minulého století. Samotná skutečnost, že dílo se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasuSlovenským filharmonickým sborem nastuduje sám třiaosmdesátiletý autor, dodává závěrečnému koncertu 72. ročníku festivalu Pražské jaro punc mimořádné, téměř dějinné události.

Krzysztof Penderecki Krzysztof Penderecki

Slavné zahraniční orchestry

Velká očekávání jsou tradičně upírána k hostování zahraničních symfonických orchestrů. Letos to budou dva koncerty Toronto Symphony Orchestra se svým šéfdirigentem Peterem Oundjianem. Ten o svých mimořádných kvalitách přesvědčil při zahajovacím koncertu Pražského jara 2013 a zajímavou historickou souvislost tentokrát nalézáme v osobnosti Karla Ančerla, jenž v čele torontského orchestru působil po emigraci z Československa v letech 1969–1973. V úvodu jejich prvního vystoupení zazní Karnevalová předehra kanadského skladatele českého původu – Oskara Moravce (1917–2007). Jeho talent rozpoznal George Szell, když jej ve věku pouhých 19 let doporučil na místo asistenta dirigenta v Novém německém divadle v Praze. Před nacisty však musela rodina uprchnout do Kanady. Právě v Torontu pak na tamější univerzitě Moravec dokončil svá studia hudby a od roku 1951 zde rovněž pedagogicky působil. Oba koncerty se pyšní vynikajícími sólisty: po osmnácti letech se na Pražské jaro vrací dnes již legendární houslista Maxim Vengerov, druhý koncert zase nabízí hvězdu nastupující generace interpretů – teprve jedenadvacetiletého kanadského klavíristu Jana Lisieckeho.

Orchestre de Paris evropským turné v roce 2017 oslavuje 50. výročí svého založení. U zrodu orchestru stál roku 1967 legendární dirigent Charles Munch. V jeho čele pak stanuly takové osobnosti, jakými byli Herbert von Karajan, sir Georg Solti, Daniel Barenboim či Semjon Byčkov. Právě dva posledně jmenovaní řídili orchestr při jeho koncertech na Pražském jaru v letech 1986 a 1998. V probíhající sezoně byl šéfdirigentem jmenován Daniel Harding, který vystřídal Paavo Järviho. Ten těleso vedl v letech 2010–2016 a právě pod jeho vedením byl v lednu roku 2015 slavnostně otevřen moderní sál Pařížské filharmonie, jehož architektem byl Jean Nouvel. Sál se stal domovskou scénou Orchestre de Paris, ročně v něm odehraje přes sto koncertů. Orchestre de Paris na Pražské jaro přijíždí s německým dirigentem Thomasem Hengelbrockem, který se do povědomí českého publika – podobně jako Oundjian – zapsal jedinečným provedením Mé vlasti na za­hajovacím koncertu v roce 2015. Drama­turgii koncertu rámuje osobnost francouzského skladatele Maurice Ravela. Večer otevře jeho suita z jeho baletu Dafnis a Chloé, koncert uzavřou proslulé Obrázky z výstavy Modes­ta Petroviče Musorgského, které z původně klavírní skladby geniálně instrumentoval právě Ravel. Ve výběru z Canteloubeho slavných Písní z Auvergne se představí americká mezzosopranistka Kate Lindsey, která je širšímu publiku známá především z živých přenosů představení Metropolitní opery v New Yorku.

Jan Lisiecki Jan Lisiecki

„Lonquich nemá pouze představu o tom, jak by hudba měla znít. Jako dirigent a klavírista navíc dokáže – a to je zásadní – tuto představu zrealizovat.“ Těmito slovy vystihly osobnost rezidenčního umělce Pražského jara 2017, klavíristy Alexandera Lonquiche, rakouské Kronen Zeitung. Umělec, jehož jméno bývá nejčastěji zmiňováno v souvislosti s dílem Wolfganga Amadea Mozarta, přednese pražskojarnímu publiku za doprovodu Cameraty Salzburg dva klavírní koncerty tohoto velikána klasické hudby, a to Klavírní koncert F dur č. 19 KV 459Klavírní koncert G dur č. 17 KV 453. Hudba génia klasicismu bude zasazena do zajímavého dialogu s mistrem neoklasicismu Igorem Stravinským, konkrétně s jeho PulcinellouDances Concertantes. Lonquiche, jakožto rezidenčního umělce, festivalové publikum uslyší rovněž v sólovém recitálu a komorním uskupení se skvělou norskou houslistkou Vilde Frang a německým violoncellistou Nicolasem Altstaedtem.

Vilde Frang Vilde Frang

Stará hudba v ukázkové interpretaci

„Bude tomu už třicet let, co se skupina londýnských hudebníků rozhodla nalézt nový pohled na instituci slovutně zvanou „orchestr“ a začít s čistým listem. Začali tím, že vyhodili stanovy. Postavit do čela jediného dirigenta? Rozhodně ne. Zaměřit se na repertoár jediného slohu? Příliš limitující. Vycizelovat dílo a pak jít dál? Příliš lenivé. A tak se zrodil Orchestra of the Age of Enlightenment.“ Tato slova uvozují oficiální curriculum orchestru, který od svého založení roku 1986 cíleně vybočuje ze zaběhlých kolejí interpretace či prezentace klasické hudby. Všemu, co dělají, je společná mimořádná umělecká úroveň a stylovost. Ať už se jedná o uvedení monumentální Mahlerovy Druhé symfonie (s Vladimirem Jurow­ským v uplynulé sezoně či interpretaci hudby baroka, pro niž je orchestr nejvíce žádán. Stali se fenoménem, který nepřestává inspirovat, překvapovat a okouzlovat hudební veřejnost i odborníky po celém světě.

Johann Sebastian Bach a jeho současníci. I tak by se dal ve zkratce shrnout program jejich pražskojarního koncertu. Tento orchestr dobových nástrojů, v jehož řadách působí přední odborníci na problematiku starší hudby, patří mezi světovou špičku ve svém oboru, o čemž vedle vyprodaných sálů a pochvalných kritik svědčí také jeho obsáhlá a oceňovaná diskografie. Spolu se svým čestným dirigentem Williamem Christiem, který je expertem na hudbu francouzského baroka, představí na Pražském jaru výběr z orchestrálních suit Johanna Sebastiana Bacha, Andrého Campry, Johanna Caspara Ferdinanda Fischera a Jeana-Philippa Rameaua.

„Cílem každé dobré hudby je zasáhnout duši,“ pronesl italský skladatel Claudio Monteverdi, bezesporu nejvýznamnější postava hudebních dějin přelomu 16. a 17. století. Výběr z jeho madrigalů zazní ve vrcholném podání italského souboru La Compagnia del Madrigale, který patří mezi špičky ve svém oboru. „Jejich zvuk je úžasně soustředěný s přesně takovou dávkou výrazu, která je potřeba, aby z hudby dostali to nejlepší. […] Navíc přesně vystihují podstatu Monteverdiho stylu a hudby,“ píše kupříkladu časopis Gramophone.

Španělský temperament

Snad žádná hudba neevokuje tolik barev a tolik vášně jako hudba španělská. Což vědí také návštěvníci festivalu Pražské jaro, jenž v roce 2016 představil hudbu španělského baroka, flamenkové tanečníky i předního klavíristu Javiera Perianese. Nadcházející ročník pomyslnou španělskou linku rozvine – těšit se můžete na mimořádnou flamenkovou zpěvačku Rocío Márquez, moderní kytarové kvarteto entreQuatre a jeden z nejživelnějších evropských ansámblů zaměřených na starou hudbu – bratři Zapicové – se vší vervou potvrdí stereotyp o horkokrevných Španělech. Jeden z bratří – Aarón Zapico – je pak rovněž uměleckým vedoucím uskupení Forma Antiqva, přijíždějícího na festival s mimořádně zajímavým programem. Tonadilla, neboli španělský scénický kuplet, je velmi specifickým žánrem. Ačkoliv se na španělských pódiích objevoval pouhých padesát let, čítá tvorba v této oblasti nepřeberné množství děl – například skladatel Blas de Laserna, jehož tvorba na koncertu zazní, jich za celý život zkomponoval více než 700. V tonadillas, které fungovaly jako „zastřešující“ styl předchozích tradic herců-zpěváků 16. a 17. století, posluchači navíc nalézali typické španělské estetické a hudební prvky.

Bratři Zapicové Bratři Zapicové

Nová hudba

Pražské jaro se hrdě hlásí k současné hudbě! Z letošního programu jen namátkou: slovenský Quasars Ensemble v rámci jednoho večera uvede čtyři soudobé skladby, jednu ve světové premiéře. V popředí dramaturgie tohoto koncertu stojí portrét pestrobarevného dynamického světa spektrální hudby. Estonský dirigent Kristjan JärviČeskou filharmonií nastuduje Labutí píseň svého krajana Arvo Pärta. Jak již bylo zmíněno výše, Toronto Symphony Orchestra uvede Karnevalovou předehru Oskara Moravce, klavírista Jinhyung Park zahraje Kejklíře Adama Skoumala. Španělský kytarový soubor entreQuatre bude hrát téměř výhradně novou hudbu. Filharmonie BrnoČeský filharmonický sbor se pod taktovkou specialisty na soudobou hudbu, amerického dirigenta Dennise Russella Daviese představí se Schnittkeho uhrančivou Faustovskou kantátou. Pražští symfonikové FOK zahrají trubkový koncert současného skladatele HK Grubera. Zcela originální zážitek pak slibuje projekt vznikající ve spolupráci s Institutem intermédií Fakulty elektrotechnické ČVUT, zazní totiž světová premiéra skladby Circulation Jana Trojana objednané Pražským jarem. Ten ve své kompozici využije kombinace živých hudebníků, elektro-akustické hudby a „robotizovaných“ reproduktorů, které se budou pohybovat mezi publikem. Nokturno violoncellisty Tomáše Jamníka a akordeonisty Frode Haltiho staví hudbu Isanga Yuna, Miroslava Srnky a Sofie Gubajduliny do dialogu s tvorbou J. S. Bacha. Na mladé publikum cílí koncert ve spolupráci s Orchestrem Berg, na kterém zazní světová premiéra skladby Petra Wajsara objednané Pražským jarem, jež chce na Brittenova Průvodce mladého člověka orchestrem navázat perspektivou současného mladého posluchače a hudby počátku 21. století. Je opatřena poněkud provokativním názvem odkazujícím na bestseller Alexe Rosse – Zbývá jen píseň. Tento výčet myslím podává důkaz, že Pražské jaro se k nové hudbě hrdě hlásí.

Debut Pražského jara

V rámci výjimečné řady Pražského jara, ve které je mladým dirigentům na začátku umělecké dráhy dána příležitost představit se v konkurenci nejvyšší, se letos objeví Jona­thon Heyward. Ten se v pouhých třiadvaceti letech stal vítězem 54. ročníku prestižní Mezinárodní soutěže mladých dirigentů ve francouzském Besançonu. Ab­solvent Boston Conservatory a Royal Academy of Music v aktuální sezoně působí u Hallé Orchestra jako asistent hudebního ředitele sira Marka Eldera. Ke svému koncertu přizval mladého houslistu Jana Mráčka a hornistu Radka Baboráka, kteří přednesou zřídka uváděný avšak okouzlující Koncert pro housle a lesní roh britské skladatelky přelomu 19. a 20. století Ethel Smyth.

Jona­thon Heyward Jona­thon Heyward

Víkend komorní hudby

Bohatá koncertní nabídka je připravena také v oblasti komorní hudby. Víkend komorní hudby, aneb „intenzivní lázeň komorní hudby“, jak jej glosoval prezident festivalu Jiří Bělohlávek, se v uplynulých ročnících setkal s vřelým přijetím u festivalových návštěv­níků i v ohlasech kritiků. V podobném formátu, tedy v počtu deseti koncertů soustředěných kolem jednoho víkendu v různých atraktivních lokalitách, si budou moci di­váci vychutnat koncerty komorní hudby v podání českých a zahraničních ansám­blů, jejichž koncertní dramaturgie budou provázány mottem „Předsudky, překážky, pronásledování“ (toto téma ostatně rezonuje i festivalovými koncerty mimo rámec samotného Víkendu). V programech se objeví díla skladatelů pronásledovaných (Dmitrij Šostakovič, ad.), skladatelek bojujících s předsudky o oprávněnosti působení žen v umění (Mel Bonis, Ethel Smyth), budou zařazena díla autorů, kteří volili emigraci jako útěk k umělecké svobodě (Sergej Rachmaninov, Karel Janovický, Oskar Moravec, Tomáš Svoboda ad.). Zahrají špičková kvarteta Sacconi, Wihanovo, Martinů, Dvořákovo či Davida Oistracha. Tématu „Předsudky, překážky, pronásledování“ bude v průběhu festivalu věno­vána jednodenní konference, jejímž od­borným garantem bude muzikolog Jan Špaček.

Nová vizuální prezentace

Hned po skončení loňského festivalu jsme začali s přípravou soutěže o novou vizuální prezentaci festivalu, v rámci které jsme oslovili čtyři renomovaná grafická studia. Zvítězil návrh grafického studia Dynamo Design, pracovně nazvaný Musica Magica, jehož autorem je výtvarník Martin Poláček. Hudební nástroje v něm ožívají přímo před našima očima. Plynule se vpíjejí do jiných objektů, aby nakonec vytvořily nového tvora – zpěvného ptáka, symbol jara. Pěvci na vizuálech ale nejsou prvoplánovými maskoty. Jsou to tvorové žijící v hudbě a hudbou se živící. Mají svá jména a životy, společenské zvyky a rituály. Hudební fanoušci je objevují podobně, jak se v dávných cestopisech kdysi objevovali fantastičtí živočichové.

Díky kolážím, vědomě navazujícím na bohatou tradici českého surrealismu (Toyen, Štýrský, Švankmajer, Kolář), v nich nacházíme odkazy na klasické umění a zároveň prezentujeme úžasnou pestrost hudebních forem a neutuchající radost z procesu tvorby. Vizuální koncepce Pražského jara nás tak svými barvami a tvary uvádí do snového světa, existujícího mimo každodenní skutečnost, a vábí nás, abychom se nechali unášet fantazií, stejně jako na koncertech klasické hudby.

Máme ohromnou radost, že se nový vizuální styl setkal s převážně nadšenými reakcemi. Nechali jsme vyrobit tašky s potiskem, které se staly mimořádně oblíbenými, lidé nám píší o plakáty, které by si rádi vystavili. Co více si přát.

Těšíme se na viděnou!

Není jednoduché v rámci jednoho textu představit festival s takovým počtem koncertů a dramaturgické rozmanitosti. Nezabřednout do podrobností a zároveň neulpět jen na povrchu. Snažil jsem se tedy koncerty seskupit podle témat, podobným způsobem, jak o nich přemýšlíme při sestavování programu festivalu. Hudbu je však nejlepší nejdříve slyšet, pak o ní povídat. Jste tedy srdečně zváni!

(Autor je tiskovým mluvčím festivalu Pražské jaro.)

Nejnovější od Pavel Trojan ml.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.