úterý, 29. leden 2019

Život. Osobní výpověď Igora Levita

Napsal(a) 

Igor Levit (nar. 1987) vydal po třech letech nové dvojalbum s jednoduchým názvem Life. Podnětem k jeho vzniku se stala tragická událost, smrt pianistova nejlepšího přítele, umělce Hannese Malte Mahlera při autonehodě v roce 2016. Levit věnoval snímek přítelově památce a doprovodil svůj úmysl dlouhým poetickým vyznáním v bookletu, jež zakončil slovy: „Každou notu, každou frázi, každou myšlenku tohoto programu věnuji Tobě.“ Současně s tím zdůraznil, že se nejedná o nahrávku terapeutickou, ale o momentální, hluboce osobní výpověď. Právě tak je dobré ji vnímat. Jako pozvání vydat se spolu s klavíristou na cestu do nejhlubších míst duše, kam chodíváme jen zřídka nebo raději vůbec, protože tam na nás číhají otázky až příliš existenciální. Je to cesta intenzivní, ne nepodobná lkaní biblických žalmů, v nichž po bouři upřímných emocí přichází často pokoj v srdci, radost a chvála. Tak velký oblouk sice Levit nedělá, přesto však postupně dochází k vnitřnímu smíření. Výběr skladeb je těmto myšlenkám zcela podřízen. Můžeme je vnímat třeba jako vyprávění ztrápené duše hledající klid, epický příběh nebo meditaci. Sám interpret je označuje jako „hymnus na život v mnoha různých obměnách“.

Nejprve zazní Fantasie podle J. S. Bacha BV 253 Feruccia Busoniho, jež vznikla v roce 1909 v reakci na smrt skladatelova otce. Volná transkripce (první z Busoniho Nachdichtungen) se skládá z improvizační introdukce a zpracování tří Bachových děl: chorální partity Christ, der du bist der helle Tag BWB 766, chorálu Gottes Sohn ist kommen BWV 1073 (známého jako In dulci jubilo) a chorálního preludia Lob sei dem allmächtigen Gott BWV 602 z Orgelbüchlein. Hned tady nám Levit ukazuje všechny své přednosti, k nimž se řadí zejména mimořádný cit pro tektoniku. Kromě toho, že skladba zcela přirozeně dýchá, sólistovi nástroj pod rukama také krásně zpívá, dynamika se rozpíná od velkého kultivovaného fortissima až po téměř neslyšná, měkká pianissima. Současně s tím neustále, od prvního tónu vnímáme, že interpret odhaluje sám sebe a neostýchá se být osobní.

Následující ChaconnaPartity pro sólové housle č. 2 d moll BWV 1004 J. S. Bacha v transkripci Johanesse Brahmse patří k Levitovým mistrovským, léty vypilovaným interpretacím. Vstupujeme s ní do téměř čistého kontrapunktu s jen nejnutnějším využitím pedálu, do vnitřní ukázněnosti, neokázalosti. Co promlouvá, je pouze hudba. Poté se z Bachova světa přesouváme ke křehké melancholii Roberta Schumanna a jeho vůbec poslednímu dílu před odchodem do sanatoria. Geistervariationen nebo také Téma s variacemi Es dur WoO 24 z roku 1854 jsou poznamenány autorovým pokusem o sebevraždu – poslední variace vznikla až po této smutné události. Je to líbezný, jemný hymnus, jejž Levit představuje s náležitou úctou a v němž opět stojí za zmínku skvělá práce s dynamikou. Interpretace téhle skladby bude určitě ještě v klavíristovi uzrávat, už teď ale velmi dobře obstojí i vedle mistrovského provedení o osmnáct let staršího Piotra Anderszewského (Warner Classics, 2017).

První část programu uzavírá bluesově ukolébavková, impresionistická skladba A Mensch klavíristova oblíbeného autora Frederica Rzewského (nar. 1938) ze čtyřdílné řady Dreams. Toto dílo vzniklo v inspiraci na stejnojmenný film Akiry Kurosawy z roku 1990 (Sny Akiry Kurosawy), část A Mensch je věnována památce Rzewského přítele, herce a básníka Steva ben Israela (1938-2012). Mensch znamená v jidiš dobrého, bezúhonného člověka, jímž se Igor Levit snaží podle vlastního vyjádření také být.

Igor Levit, foto Sony Classical Igor Levitfoto: Sony Classical

Citově zjitřenější je druhé CD tohoto alba, jehož střed tvoří Busoniho fantazijní práce. Po Lisztově poněkud pesimistické transkripci Slavnostního pochodu ke Svatému grálu z Parsifala S 450, v nichž si sólista znovu vynalézavě pohrává se zvukem a barvou, zazní náročná a málo hraná Busoniho úprava Lisztovy Fantasie a fugy na chorál Ad nos, ad salutarem undam S 259 (předlohou se stala varhanní skladba, v níž Liszt vyšel z chorálu opery Prorok Giacoma Meyerbeera). Více než půlhodinová virtuózní smršť na hranici hratelnosti dosahuje v Levitově podání dechberoucího výsledku. Je to gejzír techniky, dynamiky všech myslitelných rozměrů, dramatu, vášně, zároveň aristokratické jemnosti. Sólista dokáže rozbouřit nástroj jako mořský příboj a vzápětí ho zkrotit do úplného klidu, probudit v něm lva i beránka.

Lisztova Isoldina smrt z lásky z Tristana a Isoldy S 447/R 280 není už v projevu tak vypjatá, jak bychom možná čekali, což je, myslím, zcela logicky dáno kontextem s předešlou hudbou. Kdo chce toto dílo slyšet v asi nejdokonalejším provedení, jaké doposud bylo natočeno, nechť si poslechne Vladimira Horowitze (Sony Classical 1990), který ji krátce před smrtí nahrál v neuvěřitelně mladické síle.

Celé album končí, zůstaneme-li u obrazu moře, jako poklidný odliv. Busoniho Berceuse z Elegií BV 249 vystřídá jazzová improvizace Billa Evanse Peace Piece. Můžeme jen tiše žasnout nad Evansovým kompozičním mistrovstvím, ozvěnami Chopinovy Berceuse Des dur op. 57, nad otisky Satieho a Debussyho. Evansova improvizace je ve zvuku ostřejší, místy syrovější (album Everybody Digs Bill Evans, 1958), Levit jí dává katarznější rozměr a zvukově učesanější, kultivovanou podobu klasicky školeného interpreta, který ji pouze jemně rozvlní. Lépe svůj snímek nemohl zakončit.

Igor Levit tímto počinem ukázal, že zůstává o krok napřed před mnoha svými kolegy. Ne tolik hráčskou technikou, v níž jsou dnes síly mezi těmi nejlepšími klavíristy vyrovnané, jako spíš přístupem a uměleckými vizemi. Velký romantický repertoár je bezesporu jeho parketou, věřím tedy, že dalším snímkem nás opět mile překvapí.

Igor Levit – klavír. Text: A, N, F. Nahráno: 5/2018, Jesus-Christus Kirche, Berlin-Dahlem. Vydáno: 2018. TT: 114:43. 2 CD Sony Classical 88985424452.

Dina Šnejdarová

Hudbě se věnuje přibližně od svých pěti let. Postupně prošla školením klavír-varhany-cembalo-dirigování-liturgická praxe-základy zpěvu a muzikologie (FF UK), souběžně s tím se řadu let věnovala klasickému baletu pod vedením nezapomenutelné Dagmar Špryslové a krátce též scénickému tanci (Vysokoškolský umělecký soubor, dnes Taneční centrum Praha). Její „hudební mámou“ se stala pedagožka Alena Kuklová, rodačka z Poličky, díky níž neztratila radost z hudby a přibližně v devíti letech objevila tvorbu 20. století, zejména Bohuslava Martinů a Bély Bartóka. Za průnik do hudebně-analytického myšlení vděčí varhanici Miroslavě Svobodové, za překonání obav z improvizace Jitce Chaloupkové (Konzervatoř České Budějovice). V muzikologii se soustředila na hudbu starších období. Pracovala jako zástupkyně šéfredaktora Harmonie, spolupracovnice ČRo Vltava, editorka koncertních programů FOK, knihovnice Hudebního oddělení NK ČR. V současné době se věnuje vzdělávání svých dvou dcer a hudební publicistice (Harmonie, Czech Music Quaterly, FOK, Česká filharmonie, Pražské jaro), provozuje též autorský Dinin nevyvážený blog (dinasnejdar.blogspot.cz). Jejím nej- autorem je již od dětství Johann Sebastian Bach.

Související položky (podle značky)

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.