středa, 6. květen 2015

Zemlinského kvarteto: Souborná nahrávka smyčcových kvartetů Antonína Dvořáka

Napsal(a) 

Tip Harmonie

Většina mediální pozornosti byla v roce České hudby 2014 v souvislosti s novými nahrávkami českého kánonu artificiální hudby 19. a 20. století věnována nové souborné nahrávce Dvořákových symfonií a koncertů s Českou filharmonií a Jiřím Bělohlávkem (Decca 2012–2014). Byla to mediální pozornost tak soustředěná, že upozadila nejen (doufejme, že zatím nedokončený) projekt Dvořákových symfonií s tímtéž orchestrem a jeho bývalým uměleckým šéfem Zdeňkem Mácalem (Octavia Records), ale i další zajímavé nahrávací počiny, mezi nimiž zatím vyčnívá historicky první nahrávka Dvořákovy operní prvotiny Alfred (Arco Diva 2015). Jen velmi málo pozornosti věnovala veřejnoprávní, pohříchu i odborná média dokončení projektu, srovnatelného s novou filharmonickou soubornou nahrávkou Jiřího Bělohlávka. Jde však o projekt zahraničního vydavatele s komplikovanou distribucí na českém trhu, a ještě ke všemu inter­pretačně a posluchačsky mnohem náročnější, který na rozdíl od Bělohlávkova Dvořáka distribuují domácí kamenné prodejny vážné hudby spíše výjimečně. Řeč je o kompletní nahrávce čtrnácti Dvořákových smyč­cových kvartetů z let 1862–1895, doplněných ještě několika komorními kompozicemi pro smyčcové nástroje, jejichž interprety se stali pánové František SoučekPetr Střížek (housle), Petr Holman (viola) a Vladimír Fortin (violoncello), členové Zemlinského kvarteta.

Na koncertních pódiích žije různou intenzitou přibližně druhá, mladší polovina Dvořákovy kvartetní tvorby počínaje Smyčcovým kvartetem E dur op. 80 (27), B. 57 (1876/ 1888). O to větší význam měly pro posluchače a příznivce Dvořákovy komorní hudby projekty souborných nahrávek Dvořákových kvartetů, které v poslední třetině minulého století následovaly obdobné projekty kompletních nahrávek autorova symfonického díla. Hned první ucelená nahrávka Dvořákových smyčcových kvartetů ve studiové kreaci Kvarteta města Praha (Břetislav Novotný, Karel Přibyl, Lubomír Malý, Jan Šírc), pořízená v letech 1973–1977 v Národním domě v Praze-Žižkově vstoupila do dějin, když byla ještě po letech hudebními kritiky označena za nejlepší ucelený soubor komerčně zaznamenaného kvar­tetního díla konkrétního skladatele. Dvořákovy smyčcové kvartety v chronologicky nejstarším souborném nastudování zatím neopustily hudební trh a v reedici společnosti Deutsche Grammophon se s nimi lze setkat dosud (429 193-2, 463 165-2). Velkou předností tohoto dvořákovského kompendia je kromě jeho nepopiratelných uměleckých hodnot skutečnost, že kvartetisté Dvořákova díla zaznamenali puristicky v původní verzi bez krácení a retuší, jak ji zprostředkovala kritická edice Dvořákových kvartetních děl. Chce-li se tedy posluchač seznámit s Dvořákovými ranými kvartety v neretušované podobě, nezbývá mu než sáhnout právě po tomto souboru.

Původně rovněž pro německou společnost Bayer Classics byl produkován chronologicky druhý komplet v podání Stamicova kvarteta z let 1989–1993, naposledy zveřejněný v reedici hudebního vydavatelství Brilliant Classics (92396). Volnější tempa a velkorysejší zacházení s Dvořákovou kompoziční matérií včetně repetovaných úseků jsou jedněmi z hlavních znaků souborného snímku, na nějž navázala v pořadí třetí, ovšem teprve první souborná nahrávka české provenience v provedení Panochova kvarteta (1983–1985, 1992–1999). Kvartetisté tomuto umělecky nesmírně vytříbenému projektu, jakkoliv rozloženému do několika desetiletí, věnovali podstatou část své umělecké kariéry. Investice se podle mého názoru vyplatila, řada snímků tohoto zvukově a rytmicky vybalancovaného, spíše objektivisticky orientovaného souboru vstoupila do dějin zaznamenávání Dvořákovy komorní tvorby. Zvláště skladatelově rané kvartetní tvorbě propůjčili kvartetisté rychlejšími tempy a nepříliš zvrásněnou agogikou jakousi samozřejmost, plašící pochyby o životnosti rozlehlých a strukturálně experimentálních kompozic, Dvořákem samotným spíše odsouzených k zapomnění. Nedokončeným torzem zatím zůstává komplet (Nového) Vlachova kvarteta Praha pro společnost Naxos, vznikající v letech 1995–1999, jemuž k úplnosti chybí už jen snímky raných kvartetů č. 2 a 4. Na nedokončení tohoto kompletu se bolestně podepsaly personální změny v souboru a nezbývá než doufat v jeho brzké uzavření, které by si zasloužil nejen kvůli široké distribuční dostupnosti snímků a nesporným kvalitám některých nahrávek. Vedle zatím posledního kompletu Dvořákových smyčcových kvartetů Zemlinského kvarteta – opět pořízeného českým kvartetním souborem pro zahraniční nahrávací společnost – začal v roce 2010 vznikat nový projekt Dvořákova souborného kvartetního díla, pod nímž je v dokončených snímcích kvartetů č. 4, 9, 10, 12–14 podepsáno němec­ké Voglerovo kvarteto (Tim Vogler, Frank Reinecke, Stefan Fehlandt, Stephan Forck). Zřejmě ne­překvapí, že je opět produkován německou společností, tentokrát CPO, poprvé však z české perspektivy zahraničním smyčcovým kvartetem. Jak se zdá, Německo je Dvořákově kvartetní tvorbě zemí zaslíbenou.

Již v roce 2003 nahrálo Zemlinského kvarteto – tehdy ještě pod provokativním názvem Penguin Quar­tet – nejhranější z Dvořákových smyčcových kvartetů F dur op. 96, B. 178 (Bohemia Musica). Na svou velkou dvořákovskou příležitost však muselo kvarteto čekat do roku 2006, kdy bylo v listopadu a prosinci studiově zaznamenáno čtyřdílné album s Dvořákovými ranými smyčcovými kvartety č. 1–7 a drobněj­šími kompozicemi (Dva valčíky, Kvartetní věta a moll) včetně Smyčcového kvintetu a moll op. 1, B. 7, v němž se ke kvartetistům připojil violista Pražákova kvarteta Josef Klusoň. K Dvořákovu ranému kvartetnímu dílu kvartetisté nepřistoupili z puristické perspektivy studio­vého záznamu, ale jelikož se je rozhodli vytrhnout z ticha nahrávacích studií a vrátit na koncertní pódia (v Roce české hudby 2014 měli kvartetisté v aktuálním repertoáru celé Dvořákovo kvartetní dílo), zaznamenali rané kvartety v kráceních naznačených samotným skladatelem nebo vydavateli kritické edice Dvořákova díla. Dvořákovy rozlehlé, občas mladistvě hovorné kompo­zice ustoupily emocionálně roze­zpívaným a nejednou dramaticky a tempově kontrastním komorním výpovědím mladého autora.

Hned kvartet č. 1 zaznívá v podání Zemlinských jako životné dílo se svěžími krajními větami a napínavou pomalou větou. Decentnost zvolených krácení naznačuje snímek kvartetu č. 2, v němž kvartetisté vyzvedávající Dvořákovu schopnost zaujmout melancholickými náladami i tanečním pohybem. Nejvýrazněji se krácení dotkla kvartetů č. 3 a 4, působících formálně sevřeným dojmem, ovšem za cenu ztráty schubertovských rozměrů, a tedy i potenciálu nechat kompozice široce plynout a střídat nálady. Kvartet č. 5 již Zemlinští interpretují jako kompozici, která patří na koncertní pódia, náladově kontrastní, s půvabným popěvkem druhé věty a delikátní tanečností. Rezignaci na principiálně rychlejší tempa, která by měla bránit údajné kompoziční nevyhraněnosti raných kvartetů, a smysl pro dvořákovskou melancholickou vážnost a intimitu komorní výpovědi kvartetisté skvěle demonstrují snímkem kvartetu č. 7 (pomaleji jej nastudovalo jen Vlachovo kvarteto), ale i takové drobnosti, jakou je kvartetní věta a moll B 40a. Zatímco Kvarteto města Prahy před desetiletími puristicky vsadilo ve snímcích raných kvartetů na jejich anonymitu nebo jen znalost omezeným okruhem badatelů, Panochovo kvarteto na objektivizační odstup živých temp a Stamicovci na přirozené plynutí hudební matérie, Zemlinští si zásahy do repetovaných úseků vytvořili koncentrovaný prostor, v němž se daří proměnlivým náladám i agogickým detailům.

K nahrávce druhé periody Dvořá­kova kvartetního odkazu (Cypřiše, smyčcové kvartety č. 8–14) přikročilo Zemlinského kvarteto s šestiletým odstupem v letech 2012–2014, aby tak navázalo na starší soubor snímků raných smyčcových kvartetů, jímž mělo dvořákovské angažmá ve vydavatelství Praga Digitals původně končit. Vydavatel však naštěstí rozpoznal umělecký potenciál Zemlinského kvarteta a umožnil mu v nahrávkách Dvořákových vrcholných kvartetních kompozic vytvořit interpretačně sebevědomou alternativu starších kompletů. Ve vrcholných kvartetech Zemlinští vsadili na kombinaci rytmické pregnantnosti (scherzo 9. kvartetu) a silné emocionality vstupních a pomalých vět (III. nokturnově snivá věta 9. kvartetu, II. a III. věta 10. kvartetu). Mimořádnost přístupu Zemlinského kvarteta dokládá i tempově velkorysá vstupní věta 10. kvartetu, s jejímiž repeticemi se kvartetisté doslova mazlili, snad s vědomím, že šlo o nejmladší nahrávku kvartetního kompletu. Dva valčíkyop. 54, B 105 i kvartetní věta B 120 dokládají, jak postupem času v dvořákovských kreacích Zemlinského kvarteta přibývalo agogické rozvolněnosti, jako je tomu v případě 11. kvartetu, signifikantního díla souboru i jeho dvořákovského projektu, v němž došlo k dokonalé symbióze brahmsovské struktury s dvořákovskými idiomy, rytmy a náklonností k středním hlasům. Zvláště v tempově hybnějším snímku Cypřišů se jim dostalo nevídané pozornosti, a to i s ohledem na jasně vedenou vokální linku.

Introdukcí k závěrečné trojici Dvořákových kvartetů je snímek Tercetta C dur op. 74, B 148 v nahrávce z roku 2013: Zemlinští kompozici propůjčili vážnost velkých děl, virtuózní dravost překračující hranice příležitostné kompozice (III. věta) i variační vynalézavost. Jen kvůli závěrečným variacím Tercetta C dur se rozhodně vyplatí s dvořákovským souborem Zemlinského kvarteta důkladně seznámit. V Americkém kvartetu sáhli Zemlinští po vyčkávací taktice. Snímek rezignuje na zvukově slovanský melos a upírá pozornost k rytmické a strukturální stránce kompozice. Zatímco starší nahrávky Smetanova kvarteta vsadily na zvukovou jímavost a naopak aktuální nahrávka Haasova kvarteta srší dravostí, objektivizující přístup Zemlinských zprostředkovává analytický vhled do notoricky známé partitury. Mnohé z předností snímků Dvořákových kvartetů si komplet podržel až do svého závěru. I poslední 14. kvartet je tempově proměnlivý, v hybných tempech odkrývá virtuózní dispozice souboru, napínavý v proměnlivosti nálad pomalé věty a dokonale temporytmicky vystavěný ve finále, v němž řada jiných souborů neuměla udržet napětí. Živá agogika charakterizuje i snímek 13. kvartetu, komorní symfonie pro čtyři hlasy, jejíž vstupní takty první věty se Zemlinští nebojí členit pauzami. Nejen agogicky zvrásněný vstup I. věty má až rétorickou podobu a v kombinaci se starosvětskými rubaty proměňuje celou první i následující druhou větu v narativní oblouk ve velkolepé zvukovosti. Pregnantní rytmizace, delikátní zdobení (glissando prvních houslí ve III. větě) a monumentální zvuk dají zapomenout i zářivějšímu primu a extatičtějšímu finále Panochova kvarteta. Přesto je právě primárius Zemlinského kvarteta v celém dvořákovském souboru společně s violistou zvukovou oporou kompletu, z jehož „stínu“ spíše vystupuje sekund než občas příliš decentní hlas violoncella. Zvláště snímek Cypřišů prezentuje prim a violu Zemlinského kvarteta jako nejsebevědomější členy souboru, před jehož aktuálními kvalitami a uměleckou přesvědčivostí souborné nahrávky kvartetního díla Antonína Dvořáka nezbývá než smeknout.

Zemlinského kvarteto: František Souček, Petr Střížek (housle), Petr Holman (viola), Vladimír Fortin (violoncello). Nahráno: 2006, 2012–2014. Vydáno: 2014. TT: 268:20. 4 CD Praga Digitalis PRD 350 028.

Martin Jemelka

Profesí historik hospodářských a sociálních dějin, studoval historii na Ostravské univerzitě v Ostravě (1997–2006) a v současnosti je odborným pracovníkem Masarykova ústavu a Archivu Akademie věd České republiky. Dlouhodobé studijní pobyty v Jeně a Vídni byly věnovány výzkumu dějin koncernové společnosti Baťa, a. s., Zlín, mezi historiky je však znám především pro své dlouhodobé výzkumy českého, zvláště ostravského dělnictva a dělnických kolonií. Jedna polovina jeho srdce patří historii 19. a 20. století, druhá hudbě a hudební publicistice, v níž spojuje náklonnost k historii s posedlostí fanouška staré hudby, významných osobností taktovky a starých i nejnovějších nahrávek díla Antonína Dvořáka. Za českou operou, Dvořákovou hudbou a soubory staré hudby pravidelně vyjíždí do zahraničí. V letech 2003–2015 vynechal ve Vídni a Štýrském Hradci jen nemnoho koncertů Nikolause Harnoncourta, jehož je hlubokým obdivovatelem. Od roku 2008 spolupracuje s Českým rozhlasem Vltava při tvorbě hudebních pořadů.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.