sobota, 18. říjen 2014

Zdeněk Fibich: Orchestral Works 2 and 3

Napsal(a) 

Tip Harmonie

Český národní symfonický orchestr, Marek Štilec – dirigent. Text: A. Nahráno: Praha, Studio Gallery, 23. října a 9. listopadu 2012. Vydáno: 2014. TT: 63:36. DDD. 1 CD Naxos 8573157.

Tip Harmonie

Český národní symfonický orchestr, Marek Štilec – dirigent. Text: A. Nahráno: Praha, Studio Hostivař, 13. března a 3. dubna 2013. Vydáno: 2014. TT: 72:27. DDD. 1 CD Naxos 8573197.

O Fibichově 2. symfonii napsal po jejím vídeňském uvedení Eduard Haslick, že „má německé rysy a prozrazuje dobrou německou školu, jíž Fibich prošel na lipské konzervatoři“. Ocenil zvládnutí formy, stylovou jednotu a rytmickou sílu, melodická invence se mu sice zdála poněkud málo rozmanitá, avšak skladba přesvědčila logikou výstavby (vídeňská premiéra se uskutečnila osm měsíců po pražské zásluhou Hanse Richtera a rovněž Hanslick od samého začátku Fibicha uznával). Podobně hodnotila novou symfonii i pražská kritika, německé rysy samozřejmě zmíněny nebyly, a pokud, tak za­obaleně – ve srovnání s první symfonií „nyní nahradily klikaté linie romantiků [...] určitá themata beethovenovská“. I česká kritika označila za nesporné klady důslednost tematické práce, instrumentaci, impozantnost struktury. To, co Hanslick považoval za nedostatek rozmanitosti, je ve skutečnosti monotematický princip symfonie, jejímiž všemi větami prochází ústřední téma. Umná stavba nemusí ovšem přesvědčit na první poslech – je to důvod, proč se symfonie tak málo objevuje v koncertní dramaturgii? Zauj­me především lyrická pomalá věta, po­dobných míst si u Fibicha asi dnes ceníme nejvíc. Razantní nástup a gra­dační oblouky, triumfující závěr finále (podle fibichologů milostný výkřik lásky k Anežce Schulzové) by mohly snadno svést k hřmotnému patosu a je třeba připsat Marku Štilcovi k dobru, že Český národní symfonický orchestr tímto směrem nevedl. Dirigent respektuje logiku stavby symfonie, nechává vyznít půva­by instrumentace. Připojené skladby V podvečerSelanka pro klarinet a orchestr obsahují největší „hit“, který z Fibicha téměř učinil autora jediné skladby – takový je někdy osud šťastné chvíle inspirace.

Zdeněk Fibich se dokázal úspěšně vyrovnat s formami „absolutní“ hudby i s mimohudebními náměty. Symfo­nické básně soustředěné na třetím kompletu Fibichova orchestrálního díla jsou svědectvím ná­mětové sféry, z níž čerpali i jiní čeští skladatelé Fibichovy generace. Shakespeara, Rukopisy, romantický svět balad a přírodní motivy nalezneme u řady dalších autorů té doby. OthelloZáboj, Slavoj a Luděk jsou z roku 1873. Fibichovi bylo třiadvacet a v české hudbě neměl v programním oboru vůdčí vzor (Smetanova Vltava byla dokončena o rok později; premiéru Othella Smetana dirigoval). Obě symfonické básně svědčí o hledání přístupu k převedení příběhu do tónů. V případě Othella měl skladatel úlohu snadnější a na výsledku je to patrné, mytolo­gická poloha básně Záboj, Slavoj a Luděk z Rukopisu královédvorského na jedné straně sva­zovala a vedla k archaismům, roztříštěnost příběhu se odrazila v nesourodosti formy. Také se v ní však ozvou tóny, které označujeme jako „smetanovské“, ačkoli jako takové tehdy ještě zdaleka nebyly tak obecně rozpoznatelné jako dnes. O pět let mladší Toman a lesní panna souvisí s Fibichovým příklonem k baladám, jenž jej o několik let později dovedl ke koncertním melodramům. Bouře je dozněním Fibichova zaujetí touto Shakespearovou předlohou v podobě opery, která vznikla tři roky před symfonickou básní. Vesna z roku 1881 tematicky koresponduje s celou řadou skladeb podobné inspirace; po Fibichovi přišel Dvořák s koncertní předehrou V přírodě, Foerster se symfonickou básní Jaro a touha ap. Fibichova Vesna byla premiérována společně s Dvořákovou 6. symfonií (tehdy uváděnou jako první) a Smetanovým Richardem III. a u Fibichovy skladby kritika konstatovala, že mu je „hudební ráz český již mluvou zcela přirozenou“. Je dobré si uvědomit, že byl Fibich stejně jako Dvořák a Smetana stále sledován pod zorným úhlem (velmi vágní) představy o ryzím charakteru české hudby. Pod takovýmto „dozorem“ se netvořilo snadno a – jako ostatně vždy a v každé době – svědčí o silné individualitě tvůrce každé dílo, které rozpor mezi vlastním cítěním a veřejnou „kontrolou“ vyřeší tak, aby dílo umělecky obstálo i v budoucnu. Během práce na Fibichových partiturách se s Fibichovým hudebním myšlením Marek Štilec a Český národní symfonický or­chestr sžili a na nahrávce je to znát. Přes­to si myslím, že k roztříštěné struktuře Záboje, Slavoje a Luďka nepronikli docela, erupční dynamické vlny ji spíše rozbíjejí než sjednocují; je ovšem obtížné soudit, do jaké míry je v tomto případě vinen sám Fibich.

Psáno pro: HARMONIE 10/2014

Vlasta Reittererová

Narozena 9. ledna 1947 v Praze (roz. Pellantová, provdaná Hrušková, Benetková). Vystudovala hudební vědu na Filozofické fakultě KU a současně tehdejší Lidovou konzervatoř (herectví a pantomima). Prošla několika amatérskými divadelními soubory, v letech 1968–1970 byla členkou baletního souboru Krušnohorského divadla v Teplicích, po narození dcery se vrátila do Prahy a do roku 1976 působila v komparzu Divadla E. F. Buriana, kde byla 1970–1972 zaměstnána jako uklízečka. V letech 1972–83 (s několikaletým přerušením mateřskou dovolenou) referentka v tuzemském koncertním oddělení agentury Pragokoncert. Roku 1987 nastoupila na Filozofickou fakultu do dnešního Ústavu hudební vědy jako knihovnice, kde se vrátila k vystudovanému oboru a roku 1988 získala doktorát. Na FF UK zůstala do odchodu do důchodu 2002. Několik let také vyučovala historický seminář na pražské konzervatoři a působila jako externí pedagog na Masarykově univerzitě v Brně. V posledních letech se mj. věnuje překladatelství. Životní heslo? S Janem Nerudou říká: „Vším jsem byl rád.“

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.