pátek, 5. září 2003

Wynton Marsalis: All Rise

Napsal(a) 

booklet booklet
Oratorium All Rise od slavného jazzového trumpetisty Wyntona Marsalise dokládá velmi zřetelně rozdíl v americkém a evropském chápání pojmu kvality. Jinými slovy: nestydatě oslavný doprovodný text v bookletu je důkazem amerického propojení slov "kvalita" a "posluchačský úspěch". Je totiž nesporné, že All Rise divácký úspěch má (a my jsme toho mohli být v roce 2000 jako první(!) publikum mimo USA v Rudolfinu očitými svědky). Ovšem o kvalitách kompozice proklamovaných v bookletu může být s úspěchem pochybováno. Nejsem sice odborníkem na jazz, ale mohu přesto prohlásit, že ničeho z těch slibovaných nových zvuků, nové formy a nevím čeho všeho ještě se posluchač nedočká. Marsalis totiž mistrně vede svůj domácí jazzový orchestr, výborně chápe černošský gospelový sbor a rutinně ovládá symfonický orchestr, ovšem ani v jednom nevytváří něco vyloženě vlastního a k oslavované syntéze všech použitých prostředků (prý převyšující doposud běžnou "fúzi") nedochází ani náhodou. Vše je s úspěchem spojeno (stejně jako jsou s úspěchem napodobeny mnohé jazzové a taneční sazby a styly), ale nikoli pozvednuto do vyššího celku. Marsalisovo nadšení z vlastní práce pramení z naivní představy, že ovládá-li člověk jako muzikant s přehledem aranžmá a má-li dostatečnou invenci, může se stejným úspěchem vytvořit velkou hudební formu. Ovšem smísit to vše po vzoru pejska a kočičky a čekat, že po zapojení globálního konceptu "4 věty štěstí + 4 věty smutku + 4 věty štěstí" dojde k vytvoření něčeho mimořádného, je přece jen u hudebníka jeho kvalit poněkud pod úroveň.

Jak je tedy možné, že All Rise posluchače tolik strhuje (a mě při živém provedení strhlo také)? Odpověď je jednoduchá: protože Marsalis nabídl strhujícím hudebníkům Lincoln Center Jazz Orchestra a stejně strhujícím zpěvákům dvou černošských sborů příležitost ukázat to, co skvěle umí. Ovšem stejný úspěch by tito hudebníci měli i při pásmu jakýchkoli jiných na míru ušitých aranží, protože jsou to prostě oni, kdo jsou strhující. Promítnout tuto kvalitu do Marsalisovy megalomanské skladby je mylné. Na nahrávce z hudebníků navíc sálá pohnutost historického okamžiku - k natáčení došlo 14. a 15. září 2001. Ale ani tato jedinečná pohnutost není kvalitou Marsalisovy skladby.

Vydavatel: Sony Classical / Sony Music Bonton

Stopáž: 74:38 + 31:37

Nahráli: Wynton Marsalis - trubka, Tha Paul Smith Singers, The Northridge Singers of California State University at Northridge Morgan State University Choir, Lincoln Center Jazz Orchestra, Los Angeles Philharmonic, Esa-Pekka Salonen. Produkce: Steven Epstein

Body: 4 z 6

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.