pátek, 17. duben 2009

Works for soprano, clarinet and piano

Napsal(a) 

(Fauré, Debussy, Spohr, Schumann, Schubert)

Eva Dřízgová-Jirušová – soprán, Igor Františák – klarinet, Michal Bárta – klavír. Produkce: Igor Františák. Text: Č, A. Nahráno: 25. – 26. 11. 2006, Koncertní síň svatého Ducha v Krnově. Vydáno: 2007. TT: 75:00. DDD. CD PRO Records 103 (Vzniklo za finanční podpory Univerzity v Ostravě a Městského obvodu Moravská Ostrava a Přívoz).

Dramaturgie snímku se mi okamžitě zalíbila. Kombinace písní se skladbami pro klarinet a klavír a na závěr jedno společné dílo slibovala hezký zážitek, a také promyšlený výběr autorů (Fauré, Debussy, Spohr, Schumann a Schubert) se zdál naznačovat specializované zaujetí a dobrý vkus. Jak praví Jiří Čech v bookletu, „dramaturgie písňového a komorního tvůrčího projektu je vzácným splynutím výrazové poetiky románské a germánské“. Dokonce i „upřímně“ rozesmáté tváře na „přirozeně“ naaranžované fotografii na titulu bych odpustila, nemám takové obaly ráda, ale to je koneckonců můj problém. Bohužel se však dostavilo zklamání z toho, co je pro hudební snímek nejpodstatnější, totiž z interpretace, neboť ke splynutí zajímavě zvoleného repertoáru s českými interprety nedošlo. Evy Dřízgové-Jirušové si vážím pro její jevištní projev, v němž vždy pěvecké umění doplňovalo herecké nadání a půvab, i pro její služby soudobé tvorbě, které často pomohla k prvním provedením, a také pro její spolehlivost. Romantický a impresionistický písňový repertoár je ovšem interpretačně – po pěvecko-technické stránce i výrazově – neobyčejně obtížný. Projev Evy Dřízgové-Jirušové je už bohužel poznamenán rutinou, na hlase se projevují citelné známky opotřebování a po výrazových nuancích není ani stopy. Dostupnost různých nahrávek umožňuje srovnání, které rozhodně ve prospěch ostravského snímku nevyznívá: zůstanu-li u ženských interpretek a pominu-li legendy písňové interpretace, jako byly Elisabeth Schwarzkopf či Christa Ludwig, pak jmenuji alespoň Barbaru Bonney, Annu Sofie von Otter nebo Renée Fleming, v jejichž repertoáru se zmínění autoři objevují a u nichž si lze ověřit, jak jsou tyto drobné písňové klenoty interpretačně různorodé. Na našem snímku vše splývá do monotónního proudu not, odzpívaných hlasem se silným sklonem k vibratu, a ani Michal Bárta u klavíru věci nepomohl; jeho doprovod je podobně stereotypním tokem zvuku. A opět bohužel, ani klarinet Igora Františáka neposkytl Schumannovým Fantastickým kusům op. 73 vše, co je v nich ukryto, i tady převládá plochost a monotonie – mezi interpretačními pokyny k jednotlivým větám (něžně a s výrazem, živě a lehce, rychle a ohnivě) je sotva rozdíl. Osobně dávám sice v této skladbě přednost verzi pro violoncello, která umožňuje volnější tempa (v podání Mischy Maiského je první věta delší téměř o minutu), a Douglas Boyd hraje Fantastické kusy dokonce (v rozporu se skladatelovým určením, avšak nikoli proti charakteru díla) na oboe d’amore, který je barevně zajímavý –, to bych ovšem porovnávala neporovnatelné. Také Schumannova skladba však rozhodně nabízí víc, než realizuje tento snímek. K Schubertovu Pastýři na skále , v němž se všichni tři umělci setkali, už není třeba mnoho dodávat. Měla to být nádherná tečka, bohužel je to jen dovršení rozčarování. Nejen že vibratem poznamenaný hlas zpěvačky naprosto nekoresponduje s rovným tónem klarinetu (jemuž by v tomto repertoáru naopak mírné vibrato slušelo), ale všechno dosud řečené se ještě vystupňovalo; tempové předpisy jsou mechanicky respektovány, ale cosi jako vnitřní interpretace, vycházející z obsahu zpívaného textu – této geniálně prokomponované scény, která je jakýmsi pandánem cyklu Zimní cesta – zcela chybí, dynamické odstíny jako by neexistovaly. Snímek vznikl během dvou dnů a skutečně budí dojem, že byl zkrátka natočen z jedné vody načisto, ačkoli mu jistě předcházely zkoušky. Rozhodně nejsem z těch, kdo neustále vynášejí do nebes vše, co k nám zavítá zvenčí a naše domácí snahy považují za podřadné a provinční. Také však nepatřím k těm, kteří by řekli, že na naše poměry to úplně stačí; o to je tedy mé zklamání větší. Hezky napsaný text Jiřího Čecha, dvojjazyčná textová příloha (originál a angličtina) a vzletná jubilejní slova rektora Ostravské univerzity (která vznik snímku velkoryse podpořila) jsou sice zdařilým, ale druhotným doplňkem. Skutečně škoda, že to hlavní se příliš nepovedlo.

Body: 2 z 6

Vlasta Reittererová

Narozena 9. ledna 1947 v Praze (roz. Pellantová, provdaná Hrušková, Benetková). Vystudovala hudební vědu na Filozofické fakultě KU a současně tehdejší Lidovou konzervatoř (herectví a pantomima). Prošla několika amatérskými divadelními soubory, v letech 1968–1970 byla členkou baletního souboru Krušnohorského divadla v Teplicích, po narození dcery se vrátila do Prahy a do roku 1976 působila v komparzu Divadla E. F. Buriana, kde byla 1970–1972 zaměstnána jako uklízečka. V letech 1972–83 (s několikaletým přerušením mateřskou dovolenou) referentka v tuzemském koncertním oddělení agentury Pragokoncert. Roku 1987 nastoupila na Filozofickou fakultu do dnešního Ústavu hudební vědy jako knihovnice, kde se vrátila k vystudovanému oboru a roku 1988 získala doktorát. Na FF UK zůstala do odchodu do důchodu 2002. Několik let také vyučovala historický seminář na pražské konzervatoři a působila jako externí pedagog na Masarykově univerzitě v Brně. V posledních letech se mj. věnuje překladatelství. Životní heslo? S Janem Nerudou říká: „Vším jsem byl rád.“

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.