Z hudebního hlediska je skladba jakýmsi virtuózním koncertem pro komorní orchestr. Vše probíhá v neustálém rychlém pohybu, krátké rytmické motivky – hrané většinou unisono celou nástrojovou sekcí – se střídají v závratném tempu. Míst, kde může ucho posluchačovo spočinout a kochat se třeba jen jedním osamělým zvukem, je velice málo. Problémem je, dle mého soudu, stylová a formální záhadnost skladby. Rihm je známý svým subjektivním, neteoretickým přístupem k tvůrčí činnosti. Proces utváření formy díla srovnává s procesem utváření osobnosti, vlastního „já“, se všemi záhadami a strastmi, které takový proces přináší. Jenže: obávám se, že tento proces se v hudební stránce skladby neprojevuje jasně a se vší pravdou uměleckého sdělení. Hudba neustále probíhá, vlastně odnikud nikam, občas se z ní vynoří názvuky na něco známého (rytmus gigue, rytmické paradidly jako z Reicha), hned ovšem zase zmizí, na nic není dost času, abychom to mohli dostatečně vstřebat.
Celek trochu připomíná jakousi globální rozhlasovou stanici, kde se velice rychle hovoří několika jazyky najednou. Ač je to řeč velice brilantní (Ensemble Modern za řízení Dominique My hraje neuvěřitelně přesně a frázuje ještě lépe), dojem z ní je spíše rozpačitý. Někdy zkrátka stačí ke štěstí jedno, s láskou vyřčené slovo.
Vydavatel: Deutsche Grammophon / Universal Music
Stopáž: 51:02
EAN: 0028947155829
Nahráli: Ensemble Modern, Dominique My
Body: 4 z 6