Wolfgang Amadeus Mozart
Symfonie č. 38 D dur „Pražská“ KV 504, Symfonie C dur č. 41 „Jupiter“ KV 551
Freiburger Barockorchester, René Jacobs. Produkce: neuvedeno. Text: A, N, F. Nahráno: 8/2006, Saal Tirol, Congress Innsbruck. Vydáno: 2007. TT: 68:41. DDD. 1 CD Harmonia mundi France HMC 901958 (distribuce Classic).
René Jacobs se za poslední dvě desetiletí vypracoval mezi největší dirigentské osobnosti především jako vynikající interpret opery 17. a 18. století. Pro jeho styl je charakteristické neúnavné hledačství, které se od nahrávky k nahrávce stupňuje. Je velmi pečlivý v pěvecké dikci i nástrojové artikulaci a nesmírně vynalézavý v práci s dynamikou, agogikou, ornamentikou a mnohdy i improvizačním dotvářením partitury. S těmito prostředky nenakládá samoúčelně, ale vždy ve službě dramatického výrazu a vyjádření afektu.
Taková je i jeho interpretace Mozartových symfonií č. 38 D dur „Pražské“ a č. 41 C dur „Jupiter“ . Pomocí promyšlené práce s „frázovou“ dynamikou na způsob barokního stínování oživil skrytý operní dramatismus Mozartova symfonického stylu. Jacobs dokáže každé pasáži dodat živou, přímo divadelní gestiku v takové míře, že jednotlivé věty působí jako abstraktní instrumentální dramata. Hudba se v jeho interpretaci stává skutečnou tónovou řečí, jak byla v té době často označována. V tomto ohledu je jeho nahrávka opravdu ojedinělá a neváhám užít slova revoluční, protože zvláště v podrobném vypracování dynamiky jde daleko nad autorovy pokyny v partituře. Mozart předepisoval dynamiku sice pečlivě, ale jen na nezbytných místech; detailní frázová dynamika byla podle dobových zvyklostí dotvářena interprety a nebylo třeba ji vypisovat. „Symfonie je samostatný kus, který působí svým sonorním, oslnivým a ohnivým stylem. …silné odstínění forte a piano a zvláště velmi účinné crescendo, které je vhodné užít při stoupající a na výrazu nabývající melodii.“ (J. G. Sulzer, 1771)
Stojí za zmínku upozornit na provedení přírazů v introdukci Pražské symfonie jako krátkých. Tento způsob je doložen v dobové literatuře (C. Ph. E. Bach, D. G. Türk), ale všichni ostatní interpreti je realizovali dnes zažitým způsobem jako dvě stejné hodnoty.
Tempově patří Jacobsova interpretace k nejrychlejším. Po počátečním šoku však zjistíme, že rychlé tempo umožňuje tvarování větších celků, které tak získávají logickou soudržnost a přehlednost. Na tom má svůj podíl i úžasně lehká a oslnivě brilantní hra skvělého Freiburger Barockorchester, v jejichž podání není žádné tempo příliš rychlé. Nahrávka má proto mimořádnou plasticitu a srozumitelnost i v největších tempových smrštích. Vše je podáno s odzbrojující přesvědčivostí, nic nepůsobí vyumělkovaně, hudba má spád, strhující rytmiku i zdravě cítěnou tanečnost.
Zajímavé by bylo podrobné srovnání Jacobsovy interpretace s přístupem jiného vynikajícího mozartovského interpreta a znalce staré hudby – Nikolause Harnoncourta, se kterým má mnoho společného v detailní práci s frází a především rétoričností výrazu. Zjednodušeně řečeno, Harnoncourt se zaměřuje především na práci se smykem a artikulací (dodržení či zkrácení notových hodnot nikdy neponechává náhodě, často doplňuje legata) a více modeluje tempo, Jacobs staví nejvíce na dynamickém odstínění frází a preferuje svižnější tempa. Oba směřují k témuž cíli, ale různými cestami.
Je ovšem přirozené, že takto osobitě pojatá a detailně vypracovaná nahrávka nemůže uspokojit každého, s lecčím by se dalo i polemizovat. To se týká například markantního zpomalení třetího tématu v první větě symfonie Jupiter, protože takové zásadní věci Mozart většinou předepisoval. Jacobs patrně chtěl na toto téma – citát z árie „Un bacio di mano“ – tímto upozornit a přiblížit tempu a charakteru této árie. Těžko však lze obhájit dynamické překrytí stavebně důležitého motivu fléten a hobojů zvýrazněním doprovodné fanfáry žesťů v taktech 43 a 44 první věty Pražské, ať to zní jakkoli efektně. Vše ostatní je spíše věcí vkusu.
Přes všechny polemiky to je jedna z nejlepších a hlavně nejmuzikálnějších mozartovských interpretací. Podle mého názoru se Jacobs (spolu s Harnoncourtem) přiblížil duchu klasicistní hudební řeči více než kdokoli jiný. Rovněž po hráčsky technické stránce patří nahrávka k nejlepším a freiburským „barokářům“ může jejich schopnosti závidět i většina moderních orchestrů.
Body: 6 z 6 – tip Harmonie
