Michel Kiener – fortepiano . Produkce: Jean-Daniel Noir. Text: A, N, F. Vydáno: 2007. TT: 57:29. DDD. 1 CD Passacaille 941.
Profesor ženevské konzervatoře Michel Kiener je mezinárodně uznávaným „poučeným interpretem“ staré hudby. Pro toto CD si vybral Mozartovy klavírní skladby z let 1782 – 1789, jež hraje na Clarkově kopii fortepiana Antona Waltera z roku 1790. O Kienerově obdivuhodných historických znalostech svědčí fundovaný průvodní text v bookletu (bohužel vysazený přehuštěným šestibodovým písmem, takže téměř nečitelný), o jeho sebekritičnosti pak značně ironický úvod tohoto textu. Kiener se v něm zamýšlí nad tím, zda je zapotřebí nových nahrávek Mozarta v době, kdy každé jeho dílo existuje v řadě skvělých provedení. Cituje přitom Jose van Immerseela, s nímž svůj mozartovský projekt konzultoval: „Předpokládat, že to bude ‚lepší‘, je opovážlivost. Chtít to nahrát pouze ‚ještě jednou‘, ukazuje na iracionální primitivní instinkt, zatímco argumentace ‚autentickou interpretací‘ vypovídá buď o naivním misionářském zápalu nebo o nedostatečném historickém přehledu.“ Misionářský zápal nelze určitě Kienerovi upřít, ale stejně tak mu bohužel nelze upřít ani onen nepříliš lichotivý přívlastek „naivní“. První věta Sonáty D dur KV 576 sice působí celkem zajímavě – Walterovo fortepiano má velmi příjemný a tvárný zvuk a Kiener s ním bezpochyby umí citlivě zacházet – ale od druhé věty této skladby budeme stále více a více vnímat Kienerův silný sklon hrát rubata téměř všude, kdo to jen trochu jde, a to i tam, kde pro to není v podstatě žádný důvod. Kienerovo neustálé „pozastavování“ působí po chvíli poslechu jednotvárně, únavně a v celkovém vyznění – při vší úctě k interpretově snaze – skutečně naivně. Zdá se, že Jos van Immerseel dobře věděl, o čem mluví.
Body: 3 z 6
