Wolfgang Amadeus Mozart: Requiem d moll K.626

Luboš Stehlík

HHHHH

Nikolaus Harnoncourt se po 22 letech vrátil k nahrávání Mozartova nedokončeného posledního opusu (vlastně Köchela). Pro svoji novou nahrávku zvolil opět Süssmayrovu verzi, avšak v nové edici s korekcemi Franze Beyera. Liší se pro běžného posluchače v detailech, které v zásadě nemění vyznění Mozartova díla.

Harnoncourtovo pojetí pozdních Mozartových skladeb se může jevit mnohým posluchačům nepřijatelně. V jeho podání nebyl Mozart nikdy tralaláčkovsky žvatlajícím dítětem a sluníčkem a vůbec líbeznou hudbou, která „hladí“, ale naopak vždy byla akcentována určitá rozervanost, nepokoj, zoufalství a syrovost. Nejinak je tomu i u této nahrávky.

Requiem je pojato rozhodně kontrastně. Zatímco úvodní Introitus je temným úvodem do celé zádušní mše, Kyrie je podáno v tradičním, pomalejším tempu. Děs, teror a strach – tak by se dalo charakterizovat Dies Irae , i když například William Christie zde dosahuje daleko děsivějšího účinku. Zvuk Harnoncourtova orchestru je typicky řídký, pravým opakem romantické Karajanovské opulentnosti (DG, 1975). Žestě mají nádherně syrový tón (sólo v Tuba Mirum ) s přirozeným, avšak pro Concentus charakteristickým, celkově temnějším témbrem. Dynamika je využita na hranici možností daných nástroji a velikostí sboru (Rex tremendae ). V předivu hlasů Harnoncourt vyzdvihává detaily, o které při většině provedení automaticky přicházíme, například valící se rytmická ostinata v Confutatis . Na druhou stranu se při poslechu u Herreweghe nebo Christieho nahrávek „vyloupnou“ hlasy a detaily, které Harnoncourt nechává v pozadí. Zkrátka, každé provedení má svá plus a minus podle toho, jaká osobnost staré hudby nahrávku pořídila.

Sólisté Christine Schäfer , Bernarda Fink a Gerald Finley jsou prvotřídní, v případě Kurta Streita pak „pouze“ výborní. Celkově jsou přece jen více zdůrazněni zvukovou režií, než tomu bylo v reálu na koncertě, z něhož je tento záznam. Naštěstí je dynamika na SACD zachycena dostatečně bez významněji znatelných úprav, což je jen dobře. Vůbec z celé nahrávky je cítit syrovost, nevyumělkovanost a zachycení jedinečného okamžiku koncertu.

Jak již bylo zmíněno, zvuk smyčců Concentus Musicus je dobově–poučeně nabroušený, což je navíc zvýrazněno Harnoncourtem preferovanou artikulací (odtahy). Vůbec artikulace je zde dotažena do harnoncourtovského maxima. Kdo hledá krásnou, spanilou a hezky znějící hudbu, měl by se obrátit jinam. Snad je té razance v Harnoncourtově (Mozartově) Requiem až moc. Přeci jen by části jako Benedictus nebo Hostias mohly být pojaty líbezněji. (Citlivějším povahám doporučuji přeskakovat část Lacrimosa , pokud si chtějí po poslechu zachovat duševní zdraví.)

Zajímavé se jeví srovnání se starší Harnoncourtovou nahrávkou. Je překvapivé, že se v celkovém pojetí liší minimálně. Sbor na staré nahrávce nemá zdaleka tak křišťálové hlasy uvyklé na provozování duchovní hudby jako současný Arnold Schoenberg Chor . Na starší nahrávce (pořízena taktéž v Musikverein), která je i celkovým zvukem laděna do temnějších barev a spíše zcelujícím dojmem, působí smyčce Concentusu méně ostře a plněji.

Harnoncourt v závěru své kariéry pořídil výbornou nahrávku, která je prvním provedením Requiem na dobové nástroje zaznamenaným technologií DSD a vyšlým na hybridním SACD.

Ivo Rozehnal

HHHH

Právě u těch nejznámějších skladeb je rozdíl mezi provedením na dobové nástroje a tradičním pojetím patrný na první pohled. Zatímco interpretace na tradiční nástroje dává skladbě měkký a útěšný nádech, působí zde autentické nástroje velmi tvrdě a syrově – je to dáno i tím, jak dirigent zdůraznil všechny žestě. Celkově ale působí méně dramaticky, je strohá, místy až agresivní, podobně jako Harnoncourtova nahrávka Mozartových symfonií. U romantizujících interpretací jsme také zvyklí na postupnou vnitřní proměnu „od tmy ke světlu“ – u této interpretace zůstáváme po celou dobu v přísně smuteční náladě. Hlavní podíl na vyznění skladby ovšem má výkon sboru, a ten je v případě Arnold Schoenberg Choru vynikající. U tradičních snímků má na celkovou tvář orchestr mnohem větší vliv. Pokud jde o pěvecké osazení, bylo by možné vybrat výraznější sólisty – lze to ale chápat jako záměr, kdy všechny vokální party plynou v jednolitém proudu a žádný nevyčnívá nad ostatními. Sympatické je, že součástí nahrávky je CD-ROM s částí manuskriptu partitury. Nikolaus Harnoncourt je sice průkopníkem autentické interpretace, rád ale provokuje – někde se až dogmaticky drží pramenů, v zápětí se ale pustí do velmi nonkonformních až bláznivých interpretačních nápadů. Tento snímek by ale patřil k těm střízlivějším.

Jindřich Bálek

Vydavatel: Sony BMG

Stopáž: 50:21

Nahráli: Christine Schäfer – soprán, Bernarda Fink – alt, Kurt Streit – tenor, Gerald Finley – bas, Arnold Schoenberg Chor, Concentus Musicus Wien, Nikolaus Harnoncourt

Body: 5 z 6

Sdílet článek: