neděle, 29. duben 2007

Wolfgang Amadeus Mozart - La clemenza di Tito

Napsal(a) 

Wolfgang Amadeus Mozart - La clemenza di Tito Wolfgang Amadeus Mozart - La clemenza di Tito

Mark Padmore - tenor, Alexandrina Pendatchanska - soprán, Bernarda Fink - mezzosoprán, Marie-Claude Chappuis - mezzosoprán, Sunhae Im - soprán, Sergio Foresti - bas, Freiburger Barockorchester, RIAS Kammerchor, René Jacobs. Produkce: Martin Sauer. Text: F, A, N. Nahráno: 11/2005, Tel-

dex Studio Berlin. Vydáno: 2006. TT: 64:45, 69:05. DDD. 2 CD Harmonia Mundi France HMC 9019 23.24 (distribuce Classic). Alternativa: Mackerras (Deutsche Grammophon), Hogwood (Decca), Harnoncourt (Teldec).

V říjnu minulého roku Praha právem jásala nad premiérou opery seria La clemenza di Tito . Hlavní tvůrci inscenace, manželé Hermannovi, vytvořili sugestivní, komplexní artefakt a Mozart po letech v české opeře obživl. Jenomže když oddělíme hudební stránku a budete naslouchat nové nahrávce Reného Jacobse, tak bude vše jinak. Orchestr Národního divadla, který se tak moc snažil, bude provinční, dirigent také. A zpěváci? Ti čeští spadnou do čtvrté či páté třídy, zahraniční do třetí. Prostě není co srovnávat. Proto než si pustíte nahrávku, tak zapomeňte na pražského Tita L. P. 2006. Jacobs by mohl vejít do ringu snad s loňským projektem Sira Charlese Mackerrase u DGG. Ovšem opět je komparace zrádná, neboť se jedná o dvě koncepce, které se rozcházejí už na počátku - ve filozofii interpretace. Jacobs používá orchestr s dobovým instrumentářem a původním laděním, Mackerras "moderní" Skotský komorní orchestr. Od toho se odvíjí i přístup skotského sboru, podle názvu komorního (Scottish Chamber Orchestra Chorus), podle zpěvu a tvoření tónu inklinujícího spíše ke slovu "orchestra". (Mimochodem správné angažmá sboru ještě více relativizuje hudební dojem z projektu Národního divadla, kde z důvodu koncepce nebylo pro sbor místo. To pak některé partie významně pokřivilo.) Mackerras má celoživotní zkušenosti s Mozartem a je možné, že právě to bylo příčinou, že provedení ve mně navodilo pocit rutiny, i když hodně kvalitní, absenci neustálého hledání, entusiasmu, kterého má Jacobs na rozdávání. Mackerrasova nahrávka je dozajista výborná, sólově dobře obsazená, ale jestliže ideové poselství příběhu o iluzi ideálního římského vladaře zprostředkuje doslova ušlechtile, hudebně nepřináší nic zajímavého. Možná, že je té ušlechtilosti nakonec až moc. René Jacobs se na rozdíl od svého kolegy věnuje každému detailu, znalost původních materiálů je dobře znát. Dokáže dát život každé frázi, překvapit posluchače dynamikou, frázováním, změnou tempa (viz například závěr opery). Mackerras má ve svém týmu jednu vyčnívající osobnost - Magdalenu Koženou v roli Sesta. Jestliže sólový ansámbl u něj není jednotný a každý projektuje do své postavy hodně svých představ, pak Jacobs vybíral sólisty neobyčejně pečlivě a vytvořil z nich tým a nejen to. Celý aparát - zpěváky, orchestr, sbor - citlivě, leč neústupně vede k realizaci své vize Mozarta. Například Bernarda Fink, zpívající Sesta, může Kožené plně konkurovat pouze v hloubkách, přesto její projekce role je zajímavější. Tito Vespasiano Rainera Trosta vypadá, jako by verdiovský pěvec udělal úkrok zpět o padesát let, kdežto lahodně lehký tenor Marka Padmora je od prvního tónu "echt" mozartovský. Totéž platí i pro roli Publia - příjemně komorně basbarytonální Sergio Foresti (HMF) a mocně nahaleně basový John Relyea (DGG). Pro mě asi největším překvapením byla Alexandrina Pendatchanska, jejíž Vitellia je hlasově příhodnější nežli Hillevi Martinpelto. Milé drobnosti, jako například stylovější (i zvukově transparentnější a kreativnější) continuo kladívkového klavíru Giorgia Paronuzziho (u Jacobse) oproti kladívkovému klavíru a violoncellu (u Mackerrase) nebo diskrétní zdobení sólových partů, nebudu rozvádět. Harmonia Mundi France si dala na poslední Mozartově opeře více záležet i výtvarně, polygraficky a zvukově. Jestliže v katalogu firmy to bude další Jacobsův klenot, u DGG najdeme rozhodně vydařenější mozartovské operní tituly.

Body: 6 z 6 - tip Harmonie

Luboš Stehlík

Narodil se 20. dubna 1957 v Pardubicích. Housle a zpěv studoval na Konzervatoři pro mládež s vadami zraku v Praze. V témže městě absolvoval obor Hudební věda na FF UK. Do pracovního procesu vstoupil ještě před vysokou školou ročním pobytem v Pěveckém sboru AUS. Po skončení hudební vědy, kde jeho diplomovou práci vedl Petr Eben, nastoupil coby redakční benjamínek v roce 1984 v nakladatelství Editio Supraphon – oddělení knih o hudbě,  kde redigoval ledacos, od Encyklopedie jazzu a moderní populární hudby až po Cimrmana v říši hudby. Po roce 1989 působil několik let v Pěveckém sboru Českého rozhlasu. Po jeho  vymazání z českého hudebního života se stal v roce 1994  nejdříve redaktorem a poté šéfredaktorem časopisu Harmonie, který se brzy stal nejlepším tištěným hudebním médiem České republiky. Je partnerem nejlepší manželky ze všech, otcem tří dětí a dědečkem raději nespecifikovaného počtu vnoučat.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.