pátek, 2. srpen 2002

Wolfgang Amadeus Mozart: Klavírní sonáty F dur K 332, B dur K 333, c moll K 547; Adagio h moll K 540

Napsal(a) 

booklet booklet
Nedokážu vysvětlit, proč jsem si po uplynutí několika minut z této nahrávky vybavila slavný Formanův film Amadeus (navzdory blikání červeného faktografického světélka v té racionálnější mozkové sféře). Nedokážu vysvětlit, proč jsem najednou viděla a téměř i slyšela onen nezapomenutelný smích, kterým režisér slavného skladatele obdařil, jeho dětský upřímný pohled a mnohdy šokující nenucenost. Snad proto, že totiž pod prsty jednasedmdesátiletého Alfreda Brendela , podobně jako Miloše Formana, Mozart přestává být "notami, které někdo hraje", skutečně ožívá a téměř se zhmotňuje, ovšem i bez složitých vizuálních efektů, obrazového doprovodu, téměř bez prostředníka. Z pianistovy dokonalé hry vystupují ne hlásky, náznaky či útržky, ale gesta, slova, dokonce celé věty, jejich intonace a charakter. Jako by se tito dva pánové odedávna znali, jako by byl Brendel Mozartovým tiskovým mluvčím, nebo spíše jakýmsi jeho alter egem. Tato nahrávka je bezesporu setkáním dvou osobností, které se mohou vzájemně obohatit, a někdo další u tohoto předávání může být.

Nemělo by smysl rozepisovat se zde dopodrobna o stále skvělé Brendelově technice, plastickém klenutí frází, smyslu pro detail, schopnosti překvapit, "vychutnat si" nepatrné pauzy, které zvyšují napětí, o tom, že ví, co chce říci a jak toho dosáhnout. To vše je samozřejmě deviza, kterou pianista nezískal včera. Daleko zajímavější ale je uvědomit si, že umělcovy kvality vystupují s přibývajícím věkem víc a víc do popředí, že u něj můžeme hovořit o "interpretační moudrosti", a popřemýšlet, o kolik víc se toho muselo odehrát v jeho mysli, než usedl ke klavíru. Snad právě díky skloubení umělecké i lidské zralosti je Brendelova nahrávka tak výjimečná. Každopádně, kdo zrovna netíhne k hudbě období klasicismu a obává se už předem mnohdy etudovitě znějících rozložených akordů v levé ruce, "prázdných trylků" a pasáží v pravé ruce, zažije díky Brendelově provedení mírný otřes svého "světového" názoru.

Vydavatel: Philips / Universal Music

Stopáž: 74:36

Nahráli: Alfred Brendel - klavír

Body: 6 z 6 - tip Harmonie

Dina Šnejdarová

Hudbě se věnuje přibližně od svých pěti let. Postupně prošla školením klavír-varhany-cembalo-dirigování-liturgická praxe-základy zpěvu a muzikologie (FF UK), souběžně s tím se řadu let věnovala klasickému baletu pod vedením nezapomenutelné Dagmar Špryslové a krátce též scénickému tanci (Vysokoškolský umělecký soubor, dnes Taneční centrum Praha). Její „hudební mámou“ se stala pedagožka Alena Kuklová, rodačka z Poličky, díky níž neztratila radost z hudby a přibližně v devíti letech objevila tvorbu 20. století, zejména Bohuslava Martinů a Bély Bartóka. Za průnik do hudebně-analytického myšlení vděčí varhanici Miroslavě Svobodové, za překonání obav z improvizace Jitce Chaloupkové (Konzervatoř České Budějovice). V muzikologii se soustředila na hudbu starších období. Pracovala jako zástupkyně šéfredaktora Harmonie, spolupracovnice ČRo Vltava, editorka koncertních programů FOK, knihovnice Hudebního oddělení NK ČR. V současné době se věnuje vzdělávání svých dvou dcer a hudební publicistice (Harmonie, Czech Music Quaterly, FOK, Česká filharmonie, Pražské jaro), provozuje též autorský Dinin nevyvážený blog (dinasnejdar.blogspot.cz). Jejím nej- autorem je již od dětství Johann Sebastian Bach.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.